Historik Jiří Malínský nabízí recenzi knihy Dějiny píšou vítězové a zkoumá fakta, mýty i sporné otázky československé ekonomiky za socialismu a hledá odpověď na to, jak to tehdy skutečně bylo.

Jak číst dějiny bez hněvu a zaujetí

I takřka 40 let po pádu komunistického režimu určitou část společnosti sužují – ve stylu někdejších prověrkových komisí – otázky spojené s jeho dědictvím. To všechno je spojeno s jiným neméně akutním problémem po míře kvality a úspěšnosti polistopadového vývoje i dílčím „pododhadem“ spojeným se zvídavou větou jak to vlastně bylo.

Poměrně početná odborná literární publikace nedávno (roku 2022) založeného spolku Svatopluk byla nedávno obohacena o dva mimořádné tituly z produkce vznikajícího nakladatelství Jaksmanický. Autorské duo Jaroslav Šulc a Jaroslav Ungerman vytvořilo mimořádně zajímavou knihu Dějiny píšou vítězové / aneb jak to vlastně tenkrát všechno bylo a proč? (Praha 2025, 184 s.) a rozšířeno o Martina Fassmanna a Ilonu Švihlíkovou druhý, ještě obsáhlejší opravdu horký titul Inventura aneb kam jsme došli (Praha 2026, 278 s.) Svou povahou i způsobem podání jsou oba opravdu „třaskavinové“; to ovšem nemění nic na tom, že jen tak lze rozšiřovat poznávací obzory a následně s důvodnou nadějí na úspěšnost účinně a prospěšně jednat. Úvodní pasáže této úvodní recenze uzavřu konstatováním, že jako neekonom se jen velmi příležitostně mohu vyjádřit k převládající národohospodářské stránce textu a budu se proto o to více soustředit na analýzu historizujících nebo i vysloveně jejích historických pasáží,  jak to také přísluší mé odborné specializaci.

Odmyslíme-li si goebbelsovské „tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou“ jako věc zvrácenou a od základu nepřijatelnou, nemění to nic na tom, že skutečný postup vpřed je možný jen na základě věcných, nezkreslených údajů a zpráv. Pokud máme dnes k něčemu opravdu daleko, je to právě tato zásada. Výkřiky, hysterie, případně fyzické otřesy těch kterých lidských organismů na tom nemohou nic změnit. Řečeno se starořímským historikem Publiem-Gaiem Corneliem Tacitem (kolem 55–kolem 120) je prostě nutno psát sine ira et studio (bez hněvu a zaujetí).

V úvodu (s. 9–14) se autoři distancují od věčného, zpravidla konjukturálního „očistotovávání“ a „uvádění na pravou míru“, jejichž jediným podnětem byly změny na vedoucích místech: „I když je otázkou, co je vlastně pravda, resp. kdo je majitelem pravdy. Jsou to vždy vítězové? Bezpochyby ano. Má však taková interpretace naději přežít příští změnu poměrů? Může se přece – zvláště při hojném počtu převlékačů kabátů – občas jevit jako docela riziková pro jejího hlasatele. Příkladů nesčetně.“ (s. 11) Takto navnaděný čtenář stupňuje svou zvědavost. Já také.

Důležitý metodologický ráz má poznámka o využívání utajené historie: upozornění na poznámky a vzpomínky ekonomů předcházející generace (Šulc absolvoval VŠE r. 1974, Ungerman r. 1975; z těch, které jsem poznal osobně, mohu uvést např. Miloše Picka, Otakara Turka nebo Čestmíra Kožušníka.) Jsou si také vědomi, že i jejich postoj vyžaduje odvahu: „O odvaze mluvíme i proto, že v atmosféře vítězů z listopadu ’89 nejednou také zazníval požadavek potrestat ty, kteří zavinili ‚zaostávání české ekonomiky‘ a zato, že tato ‚republika nevzkvétá.‘“ (s. 11) Právě skutečnost, že oba autoři jsou národohospodáři, je k nezaplacení z pohledu staré Rankovy maximy „wie es eigentlich gewesen ist“ (jak to vlastně bylo).

Toto instrumentárium doplňují o pohled na tzv. elity (v předlistopadovštině decízu) a míru kvality kriteriality zvoleného úhlu autorského pohledu. Sem se vejde i „to ostatní“: životní úroveň, rychlost budování a kvalita infrastruktur všeho druhu, prolínání a vzájemné působení politického a hospodářského, odezva obyvatelstva i historický pohyb ekonomické formy během poúnorového čtyřicetiletí. V této souvislosti nanejvýš sympaticky působí jak zvolená dialogická forma knihy (pedagogicky zvlášť šťastná) a meta vzrušenější a dále pěstovanější čtenářské diskuse následné.

Pozornost upoutá už úvodní upozornění na rádoby národohospodářskou pasáž v zákoně č. 198/93 Sb. zvaném „antikomunistický“. Shodou okolností jsem byl účasten diskuse právě na toto téma v někdejším populárním pořadu brněnské redakce České televize Klub Netopýr vynikajícího publicisty a literárního překladatele Antonína Přidala (1935–2018). Těžiště působení zákona jsem tehdy podobně jako autoři ve své knize spatřoval v postižení nosných obtížně akceptovatelných ale i pozitivně inspirativních prvků komunistického režimu a zobecnění toho, po čem v prosinci 1989 volal prof. Zdeněk Mlynář: odlište slušné lidi od zločinců. Myslím, že jsem dopadl jako autoři s touto recenzovanou knihou. Ploché stalinistické ideologismy, které mají své zdatné předchůdce v určitých formách teologické dogmatiky, mají zkrátka po čertech tuhý život. Což si řada polistopadových parodií na věrozvěsty jaksi neuvědomuje.

Autoři se odkazují na imperativ věcnosti založený na ověřitelných dobových údajích nejen statistického rázu počínaje čtyřicátými lety minulého století. A citují (s. 21) výrok posledního předlistopadového ředitele Federálního statistického úřadu ing. Vladimíra Mičky, že českoslovenští statistikové nelhali nikdy – ani za protektorátu. Do této skutečnosti bylo nutno zapracovat utajované (dobově nezveřejnitelné) údaje. Platilo to např. pro uranový průmysl (po r. 1945 exploatovaný SSSR) nebo o skutečné výši zbrojních (obranných) výdajů.    

Od hospodářského dědictví monarchie k poválečnému zlomu

Československo patřilo od poslední čtvrtiny předminulého století k hospodářskému srdci Rakousko-Uherska (zhruba 65 % jeho hospodářského potenciálu). Podle srovnávacích Puršových tabulek (Ing. Dr. Jaroslav Purš, DrSc., Průmyslová revoluce: Vývoj pojmu a koncepce, Praha 1973) se pohybovaly zhruba na úrovni srovnatelné s Francií a Belgií, současně však daleko za Spojeným královstvím a Německem. První republika strádala ztrátou dosavadních balkánských, ale i světových trhů a mimořádnými škodami, ke kterým došlo pro opakované poskytování válečných půjček. Podle údajů prof. Dr. Zdeňka Kárníka, DrSc. (České země v éře První republiky 1918–1938 I–III, Praha 2000–2003) se na prvorepublikovém národním důchodu Česko podílelo 90–92 %, Slovensko kolem 7–8 % a Podkarpatská Rus 1–2 %.; podíl Slovenska na československé ekonomice měl podle jeho propočtů stoupnut během let 1918–1938 zhruba o 2 %.  Právě proto šly velké investice do infrastruktur Slovenska a Podkarpatské Rusi (zejména školství a veřejná správa, ev. i zbrojní výdaje). Zhruba od r. 1936 těžiště výdajů veřejných rozpočtů šlo na vojenské účely (mj. výstavba rezervních zbrojovek na zeleném drnu v Pováží či pohraničních opevnění).

Nezaměstnanost byla trvale vysoká od počátku třicátých let (1930–1931) a naopak nízká v druhé polovině let dvacátých. Navíc je nutné – to autoři neuvádějí – zkoumat údaje speciálně o Slovensku, Podkarpatské Rusi a pohraničních územích; to všechno je nutné srovnávat v globálním měřítku; v SSSR byla velkým problémem vesnice, kolektivizace a postupný nárůst gulagu. Národnostní politika měla špičkovou evropskou úroveň (Slováci v čase Martinské deklarace nedisponovali vlastní inteligencí podobně jako veřejnosprávní úřady a bez české pomoci minimálně do konce dvacátých let nebyli s to fungovat. V ještě horším postavení byla Podkarpatská Rus (byl tu nastolen výjimečný stav). Tyto věci se začaly měnit v duchu Benešova libereckého projevu (19. srpna 1936) a příslušné následné kroky započaly 18. února 1937 (tzv. novoaktivismus). Paralelně probíhala jednání s německou menšinou a rusínským etnikem podle zásady, že domluvené s jednou minoritou se vztahuje i na minority ostatní; ukončila je až mnichovská katastrofa. Autoři už vůbec nevzali do úvahy krátkost trvání První republiky (necelých dvacet let). V této souvislosti je nutné zmínit popularizační prognostickou knihu Jana Antonína Bati (1898–1965) Stát pro 40 milionů (první vydání r. 1936, druhé jaro 1938; následovalo udělení čestného doktorátu technických věd na Vysoké škole technické Edvarda Beneše v Brně.)

Pokud jde o vztahy k německé národnostní menšině, je nutné upozornit na problematiku rakouských válečných půjček; českými Němci byla upisována s mimořádným úsilím povzbuzována všeobecně sdíleným přesvědčením o její přínosné návratnosti. První republika jako vítězný stát byla nucena uhradit daň svobody (110 mil. švýcarských franků); na žádosti českých Němců o náhradu odpověděla odmítavě. Mezi první kroky nacistické moci po Mnichovu patřila i kompenzace za tyto „ztráty“.

Za diskusní se dá označit její ustavení; Evropa tímto „sociálním inženýrstvím“ však získala strategicky významný ostrov demokracie, ke kterému se vztahovali Rusové, Ukrajinci, Litevci, Lotyši a zřejmě i Estonci; po r. 1933 se současně stala útočištěm německé a rakouské převážně demokratické emigrace. To, co uvádějí o válečných škodách, naopak v zásadě odpovídá skutečnému obrazu událostí druhé světové války.

Úpadek podnikatelské kultury (v prvorepublikovém Československu nepůsobila jen Baťova firma) spolu s nástupem sovětizace (mj. řádění Směrše a MKVD) vychýlilo přirozený vývoj a postupně omezovalo možnost navázat na jeho tradice. Slovo buržoazní se na dlouhá léta stalo proskribovaným nejen výrazem, ale i skutečností. Na tuto pasáž své knihy autoři navázali v jejím závěru. Teprve z tohoto základu vyniknou o to víc okolnosti, líčené autory včetně ne zcela čisté bilance tak řečeného svobodného světa. Benešovský most propojující velmoci Spojených národů je vlastně jinak formulovaným konceptem finlandizace. A z toho rostoucích zásad mírového soužití (usnesení konference v Bandungu r. 1955, kde totéž bylo řečeno neevropsky slovy paňča šíla a vyústilo do hnutí nezúčastněných, ve kterém zvlášť významnou úlohu sehrála titovská Jugoslávie). Ve svém souhrnu to byl potenciální prostor i děje, které byly mimo možnosti satelitního státu SSSR

Pokud šlo o válečné škody z druhé světové války, autoři oprávněně upozorňují na větší zasažení Slovenska dané jeho hornatostí, ale také vypuknutím Slovenského národního povstání. Některá fakta a souvislosti, na která se tu v sevřené podobě snažím upozornit, autoři podávají v rozptýlenější formě. (ss. 30–47 a 153–176) Na tyto doplňky dále navážu v závěru této recenze.

Údaje o meziročních přírůstkových tempech docházely na nejvyšších místech nejvíc ohlasu v závěru kalendářních roků; kromě propagandistických ohlasů sloužily jako podklad pro zpracování návrhu státního rozvoje na následující rok a východisko pro koncipování prezidentova novoročního projevu. Vyšší vstupní údaje byly navíc v propagandistickém ztvárnění zárukou viditelného zlepšení životní úrovně. V té souvislosti upozorňují na chronický nedostatek konvertibilních deviz (s. 44). Zdá se také, jak plyne z vývodů knihy Dějiny píšou vítězové, že minimálně po většinu komunistického období se země nezbavila příznaků nedostatkové ekonomiky.

Padesátá léta: sovětizace, měnová reforma a sociální proměny

Musím podotknout, že na tomto místě bylo vhodné promluvit o první pětiletce (1949–1954), kterou do země dorazila forzírovaná sovětizace s neúměrně vysokými růstovými tempy těžkých a zbrojních průmyslů, posílením armády, řadou tzv. kádrových opatření (propouštění, případně trestní postihy tzv. buržoazních odborníků, naháněním lidí do KSČ /v zemi s necelými 13 miliony  obyvatel v jednu chvíli více než 2,5 milionu lidí/; srv. knihu Jiřího Hájka Mýtus a realita Ledna 1968, Praha 1970) a již neutuchající přítomností „sovětských poradců“. (Podobné praktiky těchto lidí přinutily původně ultrastalinistického prezidenta SFRJ maršála Josipa Broze-Tita /1892–1980/ k aktivní obraně jugoslávské suverenity.)

Voluntarismy první pětiletky zformovaly základní rysy strukturální deformace československé ekonomiky: dvojitou strukturu řízení země (protiklady stranického a státního /krajského, okresního a místního/ řízení, hrubé znásilňování historické paměti (týkalo se i dějin československého ekonomického myšlení – viz např. osud významného prvorepublikového ekonoma Karla Engliše ad./). V dalším textu knihy se autoři těchto problémů dotýkají, ale čas jejich životů a stoupající absence pamětníků jsou tu poměrně citelně znát. (Mj. se to projevilo i v procesu Slánský a spol.; prokurátor Josef Urválek /1910–1979/ se při podání žaloby chvílemi měnil v makroekonomického rádobyexperta.) Jedním z přínosů Ledna 1968 byla i Pillerova zpráva shrnující výsledky prací předcházejících komisí a mapující půdorys rozporuplné první poloviny padesátých let. Autoři ji pro svou knihu využili velmi šťastně.

Citlivé téma padesátých let je a zůstává odborně i lidsky mimořádně delikátní. Autoři tuto okolnost dokládají na neblahém sovětském příkladě „kouzel s čísly“ kolem výše obilních sklizní a sklizní bavlny: v jednom případě to skončilo trestním stíháním a soudními judikáty, v druhém padesátiprocentním rozdílem ve výši skutečné a papírově vykazované sklizni, který se promítl do bilancí pekáren. Obdobně vyznělo  československé zpravodajství o klimatickém šoku 1978/79. Tady „slavila úspěch“ administrativní pomalost ve vykazování denní výše vytěženého uhlí. Důležitá je i tato věta posuzované knihy: „Na stinné stránky tohoto období nikdo asi rád nevzpomíná, byť je jasné, že jsme i tehdy byli jen pouhými pěšáky ve hře těch nejmocnějších.“ (s. 47)

Navzdory tomu všemu se životní úroveň země začala zvyšovat. Zreálnění (nastolení skutečného stavu ekonomiky) nastolila měnová reforma z května 1953, která, jak autoři upozorňují, také zřejmě spolunesla nacistickou zátěž (viz jejich charakteristiku první poválečné měnové reformy z r. 1945). Tyto změny naznačuje srovnávací tabulka cen základních potřeb domácností (s. 52). Autoři dodávají: „Udržet přibližnou rovnováhu mezi zásobou zboží a koupěschopnou poptávkou bylo klíčové především pro první měsíce po provedení měnové reformy.“ (s. 53) Sociálně citlivým místem bylo zmrtvění dlouhodobě uložených peněz často i před rokem 1945.

To umožnilo racionalizaci odměn za práci i poměrně rychlé zvyšování osobní spotřeby nezávisle na černém nebo tzv. volném trhu. Asi nejnapadnutelnějším místem reformy, jak naznačují autoři, byla volba jejího data. O to větší byl sociální šok (likvidace pokvětnových a poúnorových úspor širokých vrstev obyvatelstva). Co však zůstalo trvalým rysem české společnosti po celých více než 70 let, která uplynula od měnové reformy, je její setrvalá spořivost (srv. ss. 58–60).

Zajímavá je i údajová informace o bytové výstavbě: během šedesátých a sedmdesátých let se v ČSR–ČSSR ve všech jejích formách postavilo průměrně 75 000 bytů, za První republiky 54 000; během prvních poválečných let to bylo zřetelně méně: r. 1950 23 000, r. 1960 51 000. (s. 61) K tomu je nutné dodat, že v té době došlo k velkým demografickým pohybům a mj. i k likvidaci tisíců slamových chudinských bytů (včetně těch sklepních). To spolu s jejich vybavením řadilo Československo za Západ se zhruba 10letým zpožděním. (s. 62) Jinak řečeno, jak dodávají autoři, žádný důvod k jásotu, také však ne k truchlení. Dalším diskusním tématem je tak řečená Rozsypalova reforma. (viz dále)

Nevyhýbají se ani vyhrocenějším tématům. Mj. i politické ekonomii socialismu: „Samozřejmě ta hrála velmi tragickou roli. Nepochybně to bylo i proto, že v podstatě ucelená teorie politické ekonomie socialismu neexistovala.“ (s. 63) Jak dodávají, Marx na ni jaksi nedosáhl. Byl tu i vliv vnějších činitelů jak na Západě, tak na Východě, tak v tzv. třetím světě dekolonizujících se zemí. Klopýtalo se i o stalinistická politická dogmata. Další slabinou byla odtrženost teoretiků od praxe a ošidná váha tzv. dělnických kádrů (o těch se autoři ke škodě věci nezmiňují): „Nějak jim, teoretikům, kteří pravděpodobně nikdy v žádné reálné praxi, kromě svých teoretických pracovišť nebyli – naprosto unikalo, že také rostou mzdy či jiné výrobní náklady, vcházející do cenové kalkulace.“ (s. 64) (Jízlivá poznámka 88 na téže stránce upozorňuje na obdobný rys u klausovských ekonomů na počátku devadesátých let.) S tím souviselo i podcenění váhy cen v plánovacích a bilančních pracích.

Plánovaná ekonomika mezi sociálními jistotami a nedostatkem

Zmrazené ceny, zprvu populistické cukrátko, se postupem času v zabetonovaných quasisystémech, měnily v osmdesátých letech v stupňující se přítěž. Pominutí pružné tvorby cen se zkrátka stupňovaně vymstívalo. To jevově stupňovalo prvky nedostatkové ekonomiky a fakticky povzbuzovalo tzv. korupční třetí přerozdělení překrývající materiálovou, často i investiční podvyživenost národního hospodářství. Rychle narůstající možnost statisíců lidí srovnávat na vlastní oči výkonnost tehdejšího západoevropského sociálního státu a reálného socialismu dokonávala zbytek.

Ani socialismu se nevyplatila subjektivisitická ignorace ekonomických zákonitostí, zdůraznili autoři. Dotační politika vázala stále se zvyšující peníze (někdy v této době začíná stupňované zadlužení satelitních států v západních financích). Realita sedmdesátých let byla také skutečností dvou ropných šoků. Růst v zemích RVHP přerůstal do stagnace. Tím zanikaly i paralelní klady těchto postupů: podle autorů napomohl růstu spotřeby masa, což současně vedlo k plýtvání potravinami, nízkému nájemnému, vzdělání vnějškově zdarma a řadě dalších úspor, ale také k populační explozi Husákových dětí; navíc tyto prvky pochopitelně měly i své ruby v různých formách třetího přerozdělení. Podle autorů to vlastně bylo skryté zvyšování pracovních příjmů.

Zkrátka stíny převládaly nad nepopiratelnými klady: „Stránka finanční byla záměrně na druhém místě. Roli hrála i dvojsečnost řady uplatňovaných metod a nástrojů vlastních direktivnímu systému.“ (s. 70) Lidský potenciál, vzpomínají autoři, byl využíván nedostatečně. Na to velmi svérázně navázali klausiáni v první polovině devadesátých let a rezonančně reagovala i nedávná Fialova vláda. Staré bankovky zůstávají, jen jejich hodnota klesá. (s. 71) Od určitého okamžiku byli klausiáni vázáni Washingtonským konsensem (1989–1990).

Pokud se jedná o Laušmanovo znárodnění, je nutné v protikladu k autorům uvést, že Laušman byl levicovým sociálním demokratem a že úsilí ČSSD navazovalo na znárodňovací snahy let 1917/18–1920/21; bylo zmařeno protokomunistickým pučem v prosinci 1920. Současně se jednalo o evropskou vlnu (mimo Spojeného království např. i Rakousko). Tyto snahy se opíraly o továrnické organizace i odborářské úsilí druhé poloviny třicátých let. Naopak komunisté v té době nutili své členy k „mikroprivatizacím“ především zprostředkujícím prostřednictvím národních správ. 24. říjen 1945 (znárodnění bylo vyhlášeno 28. října) pak po dlouhá léta nahražoval 28. říjen 1918. Je nutné podotknout, že tyto scénáře – to také autoři neuvádějí – byly domluveny mezi Benešem a Gottwaldem (ale i Švermou) v Moskvě v prosinci 1943. A zakotvil je také dnes zcela opomíjený Košický vládní program (5. duben 1945). Inspirativní četbou by byl také volební program KSČ z r. 1946.

Tak se z poúnorových diskontinuit – jak oprávněně zdůrazňují autoři – postupně rodila technika řízení a ovládání velkých hospodářských a výrobních celků. Zrála vývojově a procesuálně. Státní sektor, upozorňují autoři, nakonec vyplácel 70 % veškerých platových a mzdových příjmů. Tento vývoj se začal zvracet v osmdesátých letech (náznaky, což autoři neuvádí, byly patrné již v zárodečném stádiu v druhé polovině šedesátých let).

Podobný charakter měla sovětizace československé ekonomiky na přelomu čtyřicátých a padesátých let (IX. sjezd KSČ). Vazba na válečnou ekonomiku přitom sehrála významnou úlohu. Autoři postihují zásadní slabé místo sovětizace: „Problém převzetí těchto metod řízení byl především v tom, že zmíněný sovětský model byl aplikován v československé ekonomice, která byla mnohem rozvinutější než sovětská ekonomika, a to především rozsahem dodavatelsko-odběratelských vztahů, zapojením do zahraničního obchodu, vzdělanějšími kádry atd.“ (s. 81). Dílčí výhody centrálně řízených systémů spatřují v rychlejší reaktivnosti a ve vyšších objemech těch kterých komodit nebo opatření. Zhruba totéž lze říci i o orientaci na trhy satelitních států. Kvantita převládala zprvu nad kvalitou a byla dočasnou záležitostí; růst ekonomické výkonnosti a kvality vedl k volání po vyšší kvalitě československých vývozů, cenovým kusovým ústupkům a v případě dosažení vyšší kvality jejich vlastních výrobků ke snaze o jejich přednostní export na Západ. Vysoké standardy si zachovával zbrojní průmysl.

Hospodářské vyrovnání západu a východu republiky bylo již metou během První republiky; bylo také jedním z hlavních bodů Košického vládního programu. Dovršení tohoto úkolu během první poloviny osmdesátých let autoři oprávněně pokládají za jeden z úspěchů československého období evropského dosahu. A jak dokazují údaje tabulek na stranách 87 a 88, ani zaostávání za Západem nebylo přes řadu i nepříjemných rozdílů fatální.

To platí i pro postižení kladů a záporů plánovitého řízení. Jeho základní vlastnosti – uvádějí autoři – jsou rychlost a operativnost (viz např. povolovací řízení spojená s výstavbou dálnic nebo přehrad). K tomu patřilo profinancování nákladů spojených se školskými, zdravotními a sociálními službami (méně už s kulturními) a výrobou továren na klíč – mj. export výrobních celků. Jejich jednostranné polistopadové zrušení znamenalo buď omezení, nebo zánik řady řemeslných profesí. Jak dále dodávají, dotklo se to i navazujícího rezortního výzkumu. Z dřívějších kapacit byly zachovány pouze zlomky. Trvalým odkazem naopak vedle mnoha dalších zůstávají přehrady vltavské a vážské kaskády, elektrárna Gabčíkovo a s nimi propojené vodní elektrárny.  Velký význam má i přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně. Byly postaveny i tisíce km teplovodů, vodovodů, kanalizací i energetických přenosových soustav a jaderných a uhelných elektráren. Uvedení hutí a hutnických provozů, jež v různém stupni souvisely se sovětizací ekonomiky (hypertrofie těžkých průmyslů) padesátých let není zmíněno s dostatečnou kritičností (úmrtné v severozápadních Čechách a na severní Moravě).

K pozoruhodným změnám došlo kolem roku 1965 v zemědělství, mj. i k nástupu velkovýroby během sedmdesátých a počátku osmdesátých let (srv. neprávem zapomínaný Dietlův a Sokolovského seriál Nejmladší z rodu Hamrů z r. 1975). Naopak by měl být pořízen seznam zardoušených podniků a výrob po listopadu 1989 (např. dramatický osud JZD Agrokombinát Slušovice nebo Motorletu Praha).

Reformní pokusy, stagnace a limity RVHP

Právě kolem poloviny šedesátých let vrcholila uvnitř ekonomické obce diskuse o zdokonalování systému plánovitého řízení (srv. p. 137 na s. 103). Byla to reakce na sovětizaci padesátých let a její vyznívání: „Kdo znal systém v předválečné baťovce (batismus), musel vidět jeho inspirační sílu (i úlohu tehdejšího náměstka předsedy SPK Kurta Rozsypala) coby duchovního otce ekonomické reformy té doby.“ (s. 104) V dalším textu podávají autoři kritiku středního stalinismu včetně konstatování včetně převládající systémové rigidity v myšlení a jednání členů Novotného vedení. Majíce se vyjádřit k pádu třetí pětiletky, Ungerman s Šulcem konstatují i souhru nepříznivých vnějších (globálních) souvislostí a navazujících mezinárodních vztahů. Stalinistické přešlapování na místě (tuhý centralismus), dialektiku umrtvujících kádrových škraloupů není možné podle U+Š pomíjet; i tak se ale dařily i výjimečné věci (pokroky v TESLE Strašnice, výroba televizních obrazovek na pomezí severní Moravy a Slovenska, ale např. i rozmach ČSAV). A je nutné zaznamenat i tuto zobecňující větu: „Není sporu o tom, že období mezi roky 1948 až 1990 nebylo z makroekonomického pohledu žádná katastrofa. Naopak.“ (s. 108) Až exponenciálně od přelomu padesátých a šedesátých let stoupal i počet kvalitních odborníků mladší a mladé generace (srv. tabulku na s. 109).

Jak plyne z dalších vyjádření autorského tandemu, rok 1970 byl v určitém smyslu i horší variantou roku 1948. V tomto případě komunisté likvidovali komunisty. O Poučení nemá cenu se šířit; připomněl bych v této souvislosti sborník dokumentů z konference r. 1985 k jeho 15. výročí. A připomněl bych ještě jednu mimořádně zajímavou práci Josefa Goldmanna Strategie ekonomického růsti (Praha Academia 1985), zprvu zakázanou, pak uvolněnou pro knižní trh. Věta, že v osmdesátých letech byla československá ekonomika v zásadě dobře zbilancovaná (s. 110, poznámka 174), přibližuje strnulost některých skutečností a stupňující se potíže zásobovačů (televizní seriál Zákony pohybu scénáristy Miloše Smetany a režiséra Evžena Sokolovského z r. 1978) a věc, která autorům v jejich výkladu unikla – dohadovací vnitrostátní procesy mezi okresními a zřejmě i krajskými výbory KSČ na mikro- a mezzoúrovni.

Tato „magie“ dodavatelsko-odběratelských vztahů nutila podniky k budování rezervních zásob, stupňování či zvyšování požadavků při sestavování ročních plánů a tím i k stupňování nedostatkových prvků předlistopadové ekonomiky. Zajímavé je i jejich upozornění na JZD Agrokombinát Slušovice jako kuriozitu svého druhu („letadlo“ v normalizační ekonomice). Byla to ojedinělá kombinace nesporných preferencí a mimořádně schopného vedení JZD. A jak U+S podotýkají „Dodejme, že podobně prosperujících družstev bylo tehdy v ČSSR více, nic méně už nedosahovala ani zdaleka tohoto rozměru.“ (s. 115) Polistopadová perzekuce schopných, byť kontroverzních socialistických podnikatelů, (František Čuba /1936–2019/ žil určitý čas v nuceném slovenském exilu) svědčí o systémovém dilentatismu té doby. Uvedl bych ještě jedno jméno takového podnikatele: hrdinu socialistické práce (1980) Ing. Otakara Ferfeckého, CSc. (1924–1986). Oprávněně je připomenuta i existence přidružených výrob.

Úspěch páté pětiletky (1971–1975) byl podle Ungermana a Šulce dán faktem faktického upřednostění odborníků ze Státní plánovací komise před vůlí aparátu ÚV KSČ (národní důchod vzrostl o 30 %, spotřeba domácností o 26,5 %, r. 1975 bylo postaveno 145 000 bytů, z toho v ČSR 95 000), ale také mimořádně příznivé globální ekonomické situace (srv. poznámku 186 a tabulku na s. 116). To neměnilo nic na problémech, které vyvolaly v život Leden 1968. Doba kolem roku 1980 byla bezútěšná (restalinizační): „Byly to roky bez nápadů, bez odpovědnosti za zlepšení systému.“ (s. 117, srv. proslulý televizní seriál Okres na severu autorů Jaroslava Dietla a Evžena Sokolovského z r. 1981).

Druhá polovina sedmdesátých let byla časem roků na houpačce. V zemích „reálného socialismu“ v té době nastal, jak autoři prokazují, čas alibistických výmluv (srv. zapomenutý nadčasový film Jaroslava Dietla a Františka Filipa Hrdina se bojí z r. 1965 s vynikajícím výkonem Rudolfa Hrušínského II v hlavní roli) typu o „podceňovaných silách a tvůrčích schopnostech československého pracujícího lidu“ (s. 122). A jak upozorňují dále, každá hospodářská strategie začíná zámyslem, základním stavebním kamenem. V dalším, navazujícím textu je podáno instrumentárium metodiky takového dokumentu. Podnětný je i obraz-anatomie vzniku struktury poúnorového zahraničního obchodu. A jak upozorňují dále, byly tu i výjimky typu pověstného JZD Slušovice.

Skutečnost, že pracovníci národních podniků nebyli přímo účastni jednání se zahraničními partnery (v přístupné podobě pro laiky obsaženo v televizním seriálu Inženýrská odysea stejného autorského tandemu z r. 1980) vedla k omezování konkurenčního prostředí na jedné, ale současně k znemožnění přenosu poruch v mezinárodním prostředí do vnitřní ekonomiky. Dalším produktem byla paralelní koexistence několika směnečných kurzů (např. Tuzex). Ve všednodenní praxi to vedlo k mnoha až groteskním scénám ve vnitřním životě republiky (srv. p. 211 na s. 127).

Snahy o harmoničtější rozvoj národního hospodářství s ohledem na délku různých potřeb společnosti vedly sovětizované části Evropy k preferovanému využívání střednědobých plánů (při diskusích kolem Akčního programu a vysočanského sjezdu se mluvilo i o potřebě dlouhodobého programu KSČ). Platilo to pro pracovní síly i řadu dalších univerzálních výrobních činitelů. V době rychle doznívajícího imperativu přechodu z dosavadního extenzívního na nový intenzifikační typ rozvoje to platilo dvojnásob. V tomto ohledu JU+JŠ vyzvedli Richtovu studii Civilizace na rozcestí (1966/69). Připravenost vnímat její impulsy byla ovšem silně limitovaná. Obdobná situace nastala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Dosavadní řízení pětiletek na základě sledovaných ročních plánů se podle autorů krystalizovala z tušených nových národohospodářských plánů. Tehdy zpracovaná (autory nepojmenovaná a utajovaná studie) spěla k postulované rozvinuté socialistické společnosti. Součástí podávaného scénáře byla i varovná možnost nových stupňujících se makro- i mikroekonomických potíží.

Budoucnost měla záviset na vystupňovaných meziročních růstových přírůstcích v období let 1985–2000. Tehdejší současnosti unikal její naléhavý varovný tón. Co bylo povzbudivé, tím bylo další rozvinutí prognostických prací v osmdesátých letech provázené hledáním odpovědí na otázky, které pálily již na konci šedesátých let, a na druhou stranu „připraveností“ normalizačního vedení na ně adekvátně odpovídat. V mezinárodním měřítku to platilo, jak autoři konstatují, i pro RVHP: „Při srovnání s podobnými integračními zahraničními uskupeními, pracujícími však jinde pod tržním tlakem, bylo tady patrné narůstání odstupu v konkurenceschopnosti u většiny sortimentu naší produkce vůči zboží západní provenience.“ (s. 138, zvýraznil JM) Je nutné podotknout, že to tento vztah byl během poúnorového čtyřicetiletí historicky proměnný.

A byly tu i objektivní strukturální bariéry: „Protože – i přes jisté pokroky – byly rozdíly v ekonomické úrovni, produktivitě apod. mezi východoevropskými zeměmi pořád tak příkré, že se po celou dobu existence RVHP nikdy nezdařil (a objektivně vzato ani zdařit nemohl) záměr třeba vytvořit plnohodnotný společný trh zboží, služeb a peněz.“ (s. 140 a p. 234, zvýraznil JM). Pokud by se to uskutečnilo (viz současné euro), vyjevily by se ze dne na den skutečné velké vnitřní rozdíly mezi členskými zeměmi RVHP. Dohoda o neodkladných systémových změnách této mezinárodní organizace byla konsensuálně schválena – koncem června 1991 v Budapešti na sklonku tápajícího gorbačevovského období (1985–1991). To je autory prezentovaný průrazný fakt. Hlavní škody spojené s likvidací RVHP r. 1991 nebyly v objemech, ale – jak konstatují autoři, v chaotické likvidaci souvisejících projektů a transakcí, které Československu příslušely. K tomu patřilo i nesmyslné vyklízení také lukrativních zahraničních národních trhů (srv. tabulku na s. 144). Jak autoři upozorňují, trvalým problémem našeho zahraničního obchodu jsou vztahy s Čínou.

V domácím systému řízení zůstával jeden trvalý problém: adekvátní zvládání tržních vztahů. Oprávněně kritizují klasickou českou cestu vzdálenější i bližší minulosti a současnosti: ode zdi ke zdi. Podle osobní zkušenosti jednoho z autorů ještě v srpnu 1989 na uzavřené poradě sociálně ekonomického oddělení ÚV KSČ zazněla formulace že „kontrarevoluce už zaútočila zcela otevřeně, že k tomu dokonce využila celou stranu RUDÉHO PRÁVA, kde zveřejnila svoji protistranickou platformu – jak si představuje ekonomickou reformu.“ A na oné poradě se jednalo o zeslabení či přímo zákaz zveřejnění tohoto materiálu. Ten pak byl stejně zveřejněn. Rdousivé křeče vyhnívajícího stalinismu už byly opravdu nestravitelné. (s. 148) Součástí této ideové sterility normalizačního vedení KSČ byla také neschopnost stalinistické většiny Jakešova vedení poučit se z řeřavých zkušeností Polska či Maďarska se zadlužením (rychle rostoucím) na Západě.

Jedním z nejvíce šokujících, navíc oficiálně zmiňovaných údajů byl stav blížící se faktické nulitě. Husákovo vedení, jak Ungerman s Šulcem dokládají, však také odmítlo žít na úkor dalších generací. A dodávají k tomu, že devadesátá léta, porůznu všelijak také opěvovaná, je nutné jednoznačně pokládat za zmařenou dekádu. (s. 150–151, p. 254 a 255). Srv. i mimořádně zajímavý graf na s. 150.

Rok 1968, konec režimu a otevřené otázky dějin

Poslední část knihy EPILOG (s. 153–180) mluví o selhání Dubčekova vedení. Není to zcela přesné; náhlédnutí do nedávno vydaných dokumentů vysočanského sjezdu (Tanky proti sjezdu. Protokol a dokumenty XIV. (vysočanského) sjezdu KSČ. Úvod a závěr Jiří Pelikán, Praha Novela bohemica 2018) nabízí odlišný obraz: vysočanský sjezd měl otevřít diskusi o dalším směřování společnosti, kterou měl uzavřít XV. sjezd KSČ v roce 1971 (vydání z r. 2018 předcházelo české vydání dokumentů vysočanského sjezdu ve vídeňském nakladatelství Europaverlag r. 1969). A v jeho základech stála i autory posuzované publikace vysoce ceněná kniha Civilizace na rozcestí a bratislavská dohoda 3. srpna 1968 o trvalém uchování socialismu v Československu. 21. srpen 1968 byl a je globálním mezníkem konce stalinistického komunismu; od něj vedla další cesta SSSR k hořkým afghánským koncům a 21. srpnu 1968. Definitivní odpověď tu neexistuje; tu měl dát XV. sjezd KSČ. Ale i pak by existovala řada „čínských“ otázek.

Léta 1968–1969 byla neukončenou, násilně potlačenou revolucí; normalizační, byť ne černobílý epilog byl potvrzením základních premis Ledna 1968. Vývoj tehdy směřoval k znovuoživení socializující demokracie, na kterou socialismus s lidskou tváří objektivně navazoval. Za zmínku stojí i to, že Dubčekovo vedení podporovali staří komunisté i žijící demokratičtí pamětníci únorových událostí; nejen sociální demokraté tehdy utlumovali svou činnost. Členství v RVHP a VS nikdo nezpochybňoval. Jasný politický profil dubčekovců potvrdil ve svých vzpomínkách Lubomír Štrougal (Ještě pár odpovědí, Praha 2011) a tyto rysy Ledna 1968 konstatoval i sovětský tisk v druhé polovině osmdesátých let. Proto alternativní odpovědí na posílení stalinistické gangrény zůstává již konstatovaný otazník: to jen dotvrzuje fakt, že stalinismus a demokracie se ze zásady nesnášely. „Zplodinou“ (reziduem) této události je vedle XIV. vysočanského sjezdu i dnes přetrvávající silná rusofobie.

Naopak za až objevné lze pokládat v posuzované knize uvedení přesných výdajů o stavu takzvaného Fondu republiky: k 30. červenci 1969 bylo na jeho kontě 278 800 000 Kč, 107 milionů v zahraničních valutách a devizách a více než 86 kg zlata; podle jimi uváděných údajů byl tento poklad pod rukou rozprodán r. 1997 Českou národní bankou (s. 166, p. 279). Pokud jde o vstup sovětských vojsk do ČSSR, vše se podle mých informací uvádělo kabinetně; z československé strany to věděli 4 lidé. Potvrzena je i jiná informace o přítomnosti sovětských jaderných zbraní; tady se jedná o subtility mezinárodního práva a tak řečené Brežněvovy koncepce omezené státní suverenity. Otázky, dotčené v Akčním programu KSČ, úzce souvisejí s konceptem finlandizace a úvahami, které r. 2010 ve své již citované vzpomínkové knize zveřejnil Lubomír Štrougal (1924–2022).

Jak jsem již naznačil, úvahy, podávané autory, se v mnohém shodují s tím, co uvedl i Štrougal; lze jít i dále a dovodit, že by se v mnohém shodli i s Benešem. Ale „cum duae faciunt idem, non est idem“ (když dva dělají totéž, není to totéž). Proto se také oprávněně, i když pohříchu řečnicky ptají: „Kdo mohl tehdy tušit, že za veřejný souhlas s názorem tehdejšího vedení strany bude coby disciplinovaný a loajální člen strany za pár let ze strany vyhozen a na dvacet let se dostane on a jeho rodina do pozice občanů druhé kategorie.“ (s. 171). Pokud bychom hledali srovnání, vnucuje se sovětsko–finská válka z let 1939–1940. A co bylo prohnilé na osobnostech-hrdinech druhého odboje, jakými byli Josef Smrkovský (1911–1974), Alexander Dubček (1921–1992) nebo Ludvík Svoboda (1895–1979). Co na nich bylo antisovětského?

Svým způsobem tragikomicky vyzněla i situace na konci osmdesátých let: „Jinými slovy: tehdejší československé politické a vládní elity si zcela účelově a naprosto krátkozrace na konci 80. let vůbec nechtěly připustit, že by je jejich dosavadní moskevský protektor fakticky mohl hodit přes palubu a nechat je svému osudu.“ (s. 174) Bylo možné po tomto hloučku starých lidí odnavyklých samostatnosti a tvořivosti (pokud ji vůbec kdy měli) ne chtít, ale čekat samostatnost a tvořivost? Starého psa novým kouskům nenaučíš. Jak např. vysvětlit naprosto nelogické chování Gustáva Husáka, který na jednání ÚV KSČ 26. listopadu 1989 zabránil předsednické volbě Lubomíra Štrougala ve prospěch spíše hloupého než neschopného Karla Urbánka?

Naopak až lakonicky přesně popsali Ungerman a Šulc východiska procesu, který vedl – a vést nemusel – k rozpadu úspěšného státu, jakým bylo a historicky stále je Československo. Masarykův, Benešův a Štefánikův výtvor, povzbuzovaný Václavem Klofáčem, Aloisem Jiráskem, Jaroslavem Kvapilem, Vavro Šrobárem, Ivanem Dérerem, Milanem Hodžou, Bohumírem Šmeralem, Antonínem Švehlou, Antonínem Němcem, Jaroslavem Preissem, stát, který odolal fašistické likvidaci, byl zničen lidmi spíše třetího než druhého řádu a s vědomým pominutím referenda (ničeho se nebáli více než hlasu lidu).

Posuzovaná kniha představuje unikátní a v mnoha ohledech přepotřebné dílo. Ve vlastně až přestručném obsahu a mimořádně dobře zvolené dialogické formě směřuje technikou jakoby náhodných sondáží k podání celistvého obrazu vývoje nejen předlistopadových 44 let, ale i předcházejícího období. V míře, která je jedním z jejích největších pozitivních rysů, jež se autorům podařilo podat, má i u ekonomů až nevídaně pozoruhodný historický vhled. Fakt, že řada jejích vývodů je diskusní nebo místy až příliš režimistická, na tom nemůže nic změnit. Souvislosti, kterých se dotýká, jsou totiž natolik závažné a pro horizont dnešní sedmdesátnické generace otevřené, že zůstávají inspirativními otazníky.

Otazníky a odpověďmi, jež budou trápit příští generace českých historiků, prognostiků, ekonomů, sociologů, politologů, ale také přemýšlivých – jako notorický optimista jsem přesvědčen o jejich renesanci – politiků. Pád Evropy a tzv. kolektivního západu, jehož počátečních (startovacích) fází jsme dnes svědky, dává i dnes české otázce zcela nový časový směr. A s ním i vyznění komunistického období našich dějin.