Politolog Ladislav Zemánek přináší bilanci prvního roku čínské Iniciativy globálního vládnutí a ukazuje, že Peking přechází od slov k činům.
Zářijové summity Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS) a BRICS nabízejí pohled na svět, který už se netočí kolem jediného mocenského centra. Vlády v Asii, Africe, Latinské Americe i dalších regionech usilují o větší prostor pro vlastní politiku a manévrování. Stávající architektura globálního vládnutí se tak dostává pod tlak – a to hlavně proto, že se změnilo rozložení moci, na kterém stojí.
V tomto kontextu vstupuje do druhého roku své existence čínská Iniciativa globálního vládnutí (překládaná též jako Iniciativa pro globální správu, GGI).
Když čínský prezident Si Ťin-pching iniciativu 1. září 2025 na summitu ŠOS v čínském Tchien-ťinu představil, bylo snadné ji zlehčovat jen jako další diplomatické klišé. O rok později už je to ale obtížnější. Čína začala GGI převádět do institucionální podoby v oblastech, jako jsou mediace, data a umělá inteligence, a zároveň její principy začleňuje do svých dlouhodobějších ekonomických a diplomatických plánů.
Jiná globalizace
GGI vychází z předpokladu, že instituce globálního vládnutí nedokázaly držet krok s proměnou rozložení globální moci.
Čínská odpověď nespočívá v opuštění multilateralismu, ale v oslabení toho, co Peking vnímá jako jeho přílišnou koncentraci v rukou několika málo dosud vlivných států. Ústředním principem je proto suverénní rovnost. Každý stát by měl mít v zásadě svůj hlas bez ohledu na velikost, bohatství či politický systém.
Právě zde GGI navazuje na širší architekturu čínské zahraniční politiky. Iniciativa globální bezpečnosti (GSI) zdůrazňuje sdílenou bezpečnost a strategickou stabilitu, Globální rozvojová iniciativa (GDI) podporuje rozvoj a hospodářskou integraci a Globální civilizační iniciativa (GCI) klade důraz na dialog mezi různými civilizačními tradicemi. GGI nabízí zastřešující rámec, který tyto myšlenky propojuje s institucemi mezinárodního vládnutí.
Za tímto přístupem je zřetelná strategická kalkulace. Čína nemá zájem na fragmentaci světové ekonomiky. Je hlavním obchodním partnerem více než 160 zemí a regionů a uzavřela 24 dohod o volném obchodu s 31 zeměmi a regiony. Peking zároveň odmítá představu, že hospodářská integrace musí nutně znamenat politickou integraci podle západního vzoru.
Toto rozlišení je stále důležitější. Globalizace v podobě, která se rozvíjela po skončení studené války, byla postavena na neoliberálním „washingtonském konsenzu“ a institucích, jejichž těžiště se nacházelo převážně na Západě. Čínskou alternativou není ekonomická izolace, ale kombinace ekonomické otevřenosti s politickou suverenitou a strategickou autonomií při volbě rozvojové cesty.
Proto také Peking dokáže současně odmítat obchodní války, technologické blokády, jednostranné sankce a protekcionismus a zároveň podporovat globalizaci. Čína chce zachovat vzájemnou ekonomickou propojenost jako výhodu, aniž by se z ní nutně stával nástroj politického nátlaku.
Politika pěti deficitů
GGI zároveň odráží čínský pohled na svět, který vstupuje do období, jež lze označit za polykrizi. Války a geopolitická konfrontace se prolínají s ekonomickou fragmentací, klimatickými tlaky, problémy se zadlužením a technologickou nerovností. Peking tento stav popisuje jako pět deficitů: deficit míru, rozvoje, bezpečnosti, vládnutí a důvěry.
Tato diagnóza není výhradně čínská. Rozdíl ale spočívá v tom, komu je přisuzována odpovědnost.
Podle Pekingu nelze dnešní problémy řešit prostou replikací stávajících mocenských hierarchií. Systém vytvořený v době, kdy světové ekonomice dominovaly Spojené státy a Evropa, nemůže donekonečna poskytovat těmto aktérům nepřiměřený vliv za situace, kdy země Asie, Afriky či Latinské Ameriky získávají stále větší ekonomickou a politickou váhu.
Vlivný čínský politolog Wang I-wej to říká zcela jasně: globální vládnutí nemá být dominancí Spojených států či Západu, ale vládou všech zemí, zejména globálního Jihu, který představuje přibližně 80 procent lidstva.
Právě to je politicky nejvýznamnější tvrzení GGI. Zároveň je to tvrzení, které se v některých západních zemích nejspíš setká s největším odporem.
Od hesel k institucím
První rok existence GGI je důležitý především proto, že se Peking pokusil dát tomuto konceptu institucionální podobu.
V říjnu 2025 zahájila v Hongkongu činnost Mezinárodní organizace pro mediaci (International Organization for Mediation). Jde o první mezivládní organizaci zaměřenou na řešení mezinárodních sporů výhradně prostřednictvím dobrovolné a nezávazné mediace. Mezi její zakládající členy se zařadilo 33 zemí.
Volba mediace je příznačná. Odpovídá dlouhodobému čínskému důrazu na vyjednávání a nevměšování a zároveň reaguje na skutečnou slabinu mezinárodního systému: stále obtížnější řešení sporů v situacích, kdy jsou jejich přímými stranami velmoci.
O dva měsíce později Čína pomohla při OSN založit Skupinu přátel globálního vládnutí, která měla 43 zakládajících členských států. Namísto budování paralelního systému tato iniciativa zasazuje GGI přímo do multilaterálního rámce OSN.
V březnu 2026 přibyla další novinka: Peking se stal sídlem Světové datové organizace (World Data Organization). A v červenci pak Světová konference o umělé inteligenci a jednání na vysoké úrovni o globálním vládnutí v oblasti umělé inteligence v Šanghaji vedly k dohodě 29 zemí o založení Světové organizace pro spolupráci v oblasti umělé inteligence (World AI Cooperation Organization) se sídlem právě v Šanghaji.
Význam těchto iniciativ nespočívá ani tak v jejich názvech jako v oblastech, na které se zaměřují. Mediace, data a umělá inteligence nejsou stávajícím systémem dostatečně regulovány. Stávající instituce vznikaly převážně v době, kdy digitální platformy, generativní AI a přeshraniční datové toky ještě nebyly strategickými aktivy. Kdo bude pomáhat vytvářet pravidla pro tyto oblasti, proto získá nemalý vliv. A Čína zjevně hodlá patřit mezi ty, kdo tato pravidla budou utvářet.
OSN zůstává hlavním fórem
Na první pohled to může vypadat jako paradox. Čína prosazuje multipolární světové uspořádání a zároveň trvá na tom, že Organizace spojených národů musí zůstat jeho středobodem.
Ve skutečnosti tu ale žádný rozpor není. Cílem totiž nemusí být nahrazení stávajícího systému, ale změna jeho vnitřní rovnováhy.
Čínský příspěvek do řádného rozpočtu OSN vzrostl z méně než jednoho procenta v roce 2000 na více než 20 procent v roce 2025, čímž se Čína stala po Spojených státech druhým největším sponzorem organizace. Peking také postavil naplňování Paktu pro budoucnost OSN do centra své diplomatické agendy.
Patnáctý pětiletý plán na období 2026–2030 jde v tomto směru ještě dál. Požaduje, aby se Čína podílela na reformě globálního ekonomického a finančního vládnutí, hájila multilaterální obchodní systém soustředěný kolem Světové obchodní organizace (WTO), vystupovala proti protekcionismu a rozšiřovala svou síť dohod o volném obchodu.
To není jazyk země, která se připravuje na odchod ze stávajícího mezinárodního řádu. Je to jazyk země, která usiluje o větší roli při přepisování jeho pravidel.
Myšlenka s hlubšími kořeny
GGI není ani zdaleka prvním čínským pokusem formulovat teorii mezinárodního řádu.
Pět principů mírového soužití, které byly formulovány v 50. letech za účasti Číny, postavilo do centra čínského diplomatického myšlení suverenitu, nevměšování a rovnost. V 70. letech nabídla Mao Ce-tungova teorie tří světů poněkud odlišnou interpretaci globální rovnováhy: podle této teorie mezinárodnímu systému dominovaly dvě supervelmoci (USA a SSSR), zatímco rozvinuté (Evropa) a rozvojové země tvořily samostatné bloky, přičemž Čína se identifikovala právě s rozvojovým světem.
Okolnosti se od té doby radikálně změnily. Nejvíce se změnilo samotné postavení Číny. Bytostná obava z hierarchie a dominance velmocí však přetrvala.
Existuje také starší čínský intelektuální referenční bod – tianxia, tedy tradiční představa politického řádu, který přesahuje hranice jediného státu. Nešlo o teorii moderní suverénní rovnosti a nebylo by správné ji mechanicky přenášet na dnešní mezinárodní systém. Důraz na řád, mírové soužití a harmonii nicméně představuje část intelektuálního pozadí, z něhož vycházejí představy Pekingu o společenství sdíleném celým lidstvem.
Moderní verze této myšlenky není ani tak o hierarchii s Čínou v centru jako o světě chápaném jako vzájemně propojený celek, v němž mohou různé civilizace spolupracovat a zachovat si svoji svébytnost a autonomii.
To nejtěžší teprve začíná
První rok existence GGI ukázal, že Čína dokáže mobilizovat diplomatickou podporu a pomáhat vytvářet nové instituce. Obtížnější bude prokázat, že tyto instituce dokážou skutečně přinášet konkrétní benefity pro všechny účastníky. K tomu bude zapotřebí víc než jen konference a deklarace.
Dokáže mediace zabránit eskalaci sporů v okamžiku, kdy se střetnou zájmy velmocí? Dokážou nové instituce pro data a AI vytvářet pravidla, která budou skutečně přijímat i země mimo okruh nejbližších čínských spojenců? Dokážou SCO a BRICS proměnit rostoucí počet členů a svou ekonomickou váhu v účinnou kolektivní akci? A podaří se Číně přesvědčit ostatní země, že multipolární řád nebude znamenat pouze přerozdělení moci mezi velmocemi, ale také větší prostor pro menší a rozvojové státy?
GGI nepředkládá do detailu propracovanou alternativu ke stávajícímu světovému řádu. Právě to může být nakonec její předností. Její ambice je skromnější a dlouhodobější: učinit stávající systém reprezentativnějším, inkluzivnějším a především schopnějším přinášet konkrétní výsledky.
Čína sází na to, že mezinárodní řád už směřuje k multipolaritě a že instituce se této realitě buď přizpůsobí, nebo ztratí legitimitu. Podle Pekingu je lidstvo předurčeno vydat se „od konfrontace ke spolupráci, od nerovnováhy k rovnováze, od rozdělení k soužití“.
Svět reálné geopolitiky však takový zatím není. První rok GGI přesto naznačuje, že Čína už nechce pouze mluvit o tom, že by se svět měl změnit. Začíná aktivně budovat mechanismy určené pro svět, který přichází.