Americké ovládnutí ropy ve Venezuele a Iráku ukazuje, jak Washington pod rouškou dohod a rétorických obratů prosazuje své zájmy na úkor závislých států, píše politolog Petr Drulák.
Americko-venezuelská ropná dohoda sklidila kritiku z nečekané strany. Opoziční představitelka María Corina Machadová prohlásila, že vládě v Caracasu chybí k takové dohodě legitimita. Překvapivá slova od ženy, kterou Američané dlouhodobě podporují a která nemá pro Washington křivého slova. Když loni dostala Nobelovu ceny míru, obratem ji věnovala Donaldu Trumpovi. Svojí kritikou se nejspíše pokouší dostat z druhořadého postavení, do něhož ji Trump zatlačil. Po lednové vojenské intervenci a únosu prezidenta Nicoláse Madura totiž vsadil na představitele Madurova režimu, v čele s viceprezidentkou Rodriguezovou, spíše než na protirežimní opozici.
Ale nerovnost dohody a její nevýhodnost pro Venezuelu bije do očí takovým způsobem, že i exponentka amerického vlivu Machadová si může dovolit ji odmítnout, zejména když sama není ve vládě. Vazalské vlády totiž podobné dohody s Američany odmítat nemohou, to platí nejen v Caracasu, ale i v Bagdádu a leckde jinde.
Surovinově bohaté státy, které při těžbě spoléhají na americké či jiné zahraniční korporace, tradičně dostávají jen menší část výnosů ze svého bohatství. Ale i na tomto pozadí překvapí americko-venezuelská dohoda svojí nerovností. Venezuela jako země s největšími ropnými rezervami na světě dává Američanům kontrolu nad pětinou z nich, zbylé zásoby se zatím ani nedají těžit, a to rovnou na příštích sto let! Pětinu z této produkce budou Američané nakupovat za cenu odrážející pouze náklady těžby, tedy bez daňových odvodů. U prodeje zbytku disponují USA předností před ostatními a právem veta vůči jiným odběratelům, například Číně.
Nové bohatství bude Washingtonu spravovat firma NABEP. Založil ji před dvěma lety na Barbadosu Alejandro Betancourt. Za Cháveze a Madura vydělal tento venezuelský oligarcha několik miliard dolarů, ale kvůli praní špinavých peněz o něho mají zájem soudy ve Španělsku a Švýcarsku; inu něčím si politickou přízeň venezuelských vlád musel zasloužit. Betancourt očividně pochopil situaci a dnes je k dispozici novým vládcům. Ve firmě zůstává, ale kontrolu přebírají Američané a 35% podíl bezplatně dostává americké ministerstvo obrany; mají tam zvláštní odbor spravující podíly ve strategických firmách. Washington v posledních měsících přesvědčuje evropské partnery, aby jejich soudy nechaly nového přítele USA na pokoji.
Tak jako Trump vsadil v politice na Madurovu viceprezidentku Rodriguezovou, a nikoliv na opoziční představitelku Machadovou, u ropy sází na místního madurovského oligarchu spíše než na vlastní ropné firmy. Čím ho okouzlili? Za prvé dokonale znají a ovládají místní prostředí. Za druhé nemusí s nimi o ničem vyjednávat, neboť je drží pod krkem; viceprezidentku i oligarchu může okamžitě poslat do vězení nebo zlikvidovat. Podle toho také americko-venezuelské „dohody“ vypadají.
Ale v případě venezuelské ropy hrálo roli i to, že kromě Chevronu se tam američtí naftaři nijak nehrnuli; odrazoval je nejistý politický vývoj i špatný technický stav ropného sektoru. S venezuelskou ropou to budou mít Američané vůbec dost složité. Po desetiletích amerických sankcí je ropný sektor tak zchátralý, že bude potřebovat miliardové investice a několik let, než se z desítek miliard barelů podzemí stane obchodovatelná komodita.
Navíc zpracování těžké venezuelské ropy vyžaduje nákladnější a náročnější technologické postupy než lehké ropy z Perského zálivu, jíž je přizpůsobena většina rafinérií. Jinými slovy dohoda s Venezuelou nijak nesníží ceny nafty a benzínu vyhnané válkou s Íránem. To však nic nemění na jejím neokoloniálním charakteru a dlouhodobém strategickém významu pro USA.
Jakkoliv je Trumpova stoletá „dohoda“ s Rodriguezovou výjimečná, samotné ovládnutí cizí ropy po nevyprovokované americké agresi úplně výjimečné není. Něco podobného se stalo i v Iráku. Před více než dvaceti lety Američané tvrdili, že osvobozují irácký lid od nenáviděného diktátora hrozícího světu chemickými zbraněmi. Lež o chemických zbraních byla stejně velká jako lež o osvobozování. Po údajném „osvobození“ ztratil Irák ekonomickou svrchovanost a nezdá se, že by mu ji Američané chtěli vrátit.
Jádrem je opět ropa. Ropné příjmy představují až devadesát procent příjmů iráckého státního rozpočtu. Tyto příjmy se shromažďují na účtu irácké centrální banky vedeném u Newyorské federální rezervní banky. Jinými slovy čerpání iráckého rozpočtu je už přes dvacet let pod americkou kontrolou. Že se nejedná pouze o věc technickou, se mohla irácká vláda přesvědčit před šesti lety. Přišla tehdy s nápadem, že by z Iráku mohli odejít i zbývající američtí vojáci. Ve Washingtonu jí dali najevo, že sice respektují iráckou svrchovanost, ale pokud bude takto vehementně prosazovaná, zkomplikuje to čerpání iráckých dolarů z americké banky. Tím debata o amerických vojácích skončila.
V Bagdádu se dnes nerozhoduje ani o pobytu cizích vojsk, ani o tom, kdo povede iráckou vládu. Když se na jaře šíitské strany dohodly, že by se do čela vlády měl vrátit bývalý premiér Núrí Málikí, prezident Trump pohrozil ostrými akcemi. Málikí byl na jeho, či možná izraelský, vkus příliš proíránský. V Bagdádu si raději vybrali někoho jiného.
Co si vazalská vláda může dovolit, má jasné limity a ty se určují ve Washingtonu. A je jedno, zda tam sedí Biden nebo Trump. Trump pouze svými otevřeně gangsterskými metodami odhaluje to, co je jinak maskováno zákulisním manévrováním a řečmi o lidských právech, demokracii či mezinárodním řádu založeném na pravidlech.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k publikování na jiné weby.