Politolog Vítek Prokop odhaluje, jak ekonomická logika kapitalismu, moc monopolů a krize neoliberalismu pohánějí militarizaci společnosti a připravují pracující na další války.

Asi před dvěma roky mi moje přítelkyně, která studuje medicínu, nadšeně vyprávěla o jedné z prázdninových akcí pro mediky, které se zúčastnila. Na různých stanovištích si studenti mohli vyzkoušet porod v terénních podmínkách, první pomoc a podobné aktivity. Ovšem jedno stanoviště poněkud vyčnívalo – na něm si budoucí čeští doktoři a doktorky mohli vyzkoušet hod gumovým granátem. Vskutku zajímavá to lékařská procedura!

Nutno dodat, že moje apolitická přítelkyně hod granátem považovala za jakousi volnou zábavu a nedošlo jí, že se jedná o skrytý vojenský výcvik, který je ještě k tomu v rozporu s ženevskými úmluvami, podle nichž smějí být lékaři na bojištích ozbrojeni pouze osobní zbraní – rozhodně ne granátem, a že tuto osobní zbraň smí použít jen v případě obrany svého života či života svých pacientů. Od té doby plíživá militarizace české společnosti ještě víc pokročila, obzvláště pokud jde o indoktrinaci mladých lidí.

Nedávno tak na stránkách Page not Found, mediálního projektu, který je některými naivkami považován za levicový, vyšel text s názvem Gen Z v maskáčích: Pobaltí mění vojnu z nutného zla na příležitost. Autorka článku Anna Peclová v textu nekriticky vyzdvihuje militarismus v pobaltských státech, a neironicky se nejvíce rozplývá nad postupy, které za 1. světové války způsobily obzvláště velké lidské ztráty. Jako například, když píše, že v Estonsku se odvod provádí na územním principu: „branci z jedné oblasti slouží ve stejné jednotce, kterou následně tvoří v záloze.“ Velká Británie měla zezačátku 1. světové války obdobný princip – tzv. Pals Battalions. Výsledkem ovšem bylo, že lidské ztráty byly silně geograficky koncentrované, což rozložilo mnoho britských komunit. Jinde Peclová zase píše: „Oblíbená je možnost nastoupit do armády společně se svou školní třídou nebo skupinou přátel, existuje na to dokonce oficiální program jménem Kruh přátel.“ Ihned se mi při čtení tohoto řádku vybavil protiválečný román Na západní frontě klid, kdy třída chlapců pod vlivem svého nacionalistického učitele nastoupí dobrovolně do armády. Neměla snad Peclová Remarqueův román jako povinnou četbu k maturitě? Pokud odhlédneme od literární fikce a přejdeme k tvrdým historickým faktům, tak právě uskupení složená z německých dobrovolníků, jež z podstatné části tvořili ti, co vyměnili školní lavice za zákopy, utrpěla obzvlášť velké ztráty v průběhy první bitvy u Yper. Tehdejší německá propaganda tyto masakry bez valného vojenského významu překroutila, a tak se tvrdilo, že adolescenti za zpěvu německé hymny a za cenu velkých ztrát dosáhli jakýchsi hrdinských vítězství.

V celém textu Peclové chybí jakákoliv kritická reflexe militarizace pobaltské společnosti. Naopak, autorka explicitně srovnává Pobaltí s Českou republikou a stěžuje si, že dle průzkumů agentury STEM by se do vojenského výcviku chtělo zapojit jen 14 procent české populace. Na závěr svého článku pak k Pobaltí přímo píše: „Mladí v tomto regionu si více než kdokoliv jiný uvědomují, jak křehká je jejich svoboda, a že její zachování záleží ve velké míře právě na nich.“ Fanoušky britského humoru určitě potěší, když na to v reakci ocituji Davida Listera ze seriálu Červený trpaslík: „Jo, jasně. Máš pravdu. Ty mrtvoly roztroušený po bojišti jsou celý šťastný, celý šťastný, že šli do věčnejch lovišť pod praporem míru a můžou si vesele tlít ve svobodný zemi.“

A zatímco Peclová nadšeně obdivuje militarismus generace Z v Pobaltí, mladí lidé v Německu proti militarizaci masově protestují. Tak například 5. března vyšlo do ulic německých měst téměř 60 000 protestujících, převážně mladých lidí, aby vyjádřili svůj nesouhlas s militarizací. Mluvčí školního stávkového výboru Šmuel Schatz při demonstraci novinářům z Deutsche Welle řekl: „Nemyslím si, že v nejhorším případě budu umírat za své přátele, příbuzné nebo známé. Spíš nakonec budu umírat jen za ty, kteří posílají lidi do zákopů v zájmu velkých korporací, jako jsou Rheinmetall, ThyssenKrupp a další, aby si na úkor války naplnily kapsy.“ Podle Deutsche Welle je Schatzovi teprve 17 let. Naposledy se tyto protesty konaly od 24. do 26. září.

Ale nebojte, od Peclové se určitě článku s názvem Gen Z v ulicích: mladí v Německu vidí militarizaci jako zlo nedočkáme, jak dokazuje to, že oslavných článků o militarizaci Pobaltí se již chystá napsat vícero. Ovšem co to je vůbec militarismus? V poslední době můžeme pozorovat vytváření úmyslného zmatení okolo tohoto pojmu. Jedna z klasických definicí militarismu jej označuje za tendenci ke zvyšování vojenských výdajů souběžně s rozvojem autoritářského charakteru státu. Karl Liebknecht o militarismu pak napsal: „Takto před námi stojí moderní militarismus. Nechce nic víc a nic méně než kvadraturu kruhu; ozbrojuje lid proti samotnému lidu. Je natolik nestoudný, že prostřednictvím umělých, avšak nemilosrdných pokusů zavést do naší společenské organizace princip rozdělení podle věku nutí dělníky, aby se stali utlačovateli, nepřáteli a vrahy vlastních třídních soudruhů a přátel, svých rodičů, bratrů, sester a dětí – vrahy vlastní minulosti i budoucnosti. Chce být zároveň demokratický i despotický, osvícený i mechanický, zároveň sloužit národu a být jeho nepřítelem.“ O rozporech současné společnosti jsem psal už ve svém článku O švejkovském fašismu. V tomto textu se ovšem chci zaměřit specificky na rozpory, které vytváří právě tlak na další zbrojení a budování proválečné mentality.

Nejdříve je ale potřeba si vůbec říct odkud se tento tlak bere. Hezké vodítko nalezneme na samém konci textu Gen Z v maskáčích: Pobaltí mění vojnu z nutného zla na příležitost, kde si můžeme zcela jasně přečíst, že článek vyšel za finanční podpory Open Society Foundation založené a financované maďarsko-americkým miliardářem Georgem Sorosem. V investičním portfoliu lidumila Sorose bylo až donedávna uvedeno vlastnictví 5000 akcií v ceně zhruba 237 000 dolarů patřící americké obranné společnosti Kratos Defense & Security Solutions, jež se specializuje na výrobu vojenské elektroniky, včetně dronů a raket. Sorosův majetek se odhaduje zhruba na 9 miliard dolarů, krátkodobá investice ve výši čtvrt milionu dolarů se tedy nezdá jako příliš velká, ale nezapomínejme, že jde pouze o veřejně dohledatelný údaj.

Už v roce 2016 v rámci úniku finančních dokumentů známého jako Panama Papers bylo odhaleno, že Soros si na Kajmanských ostrovech, tedy vyhlášeném daňovém ráji, založil společnost za účelem investic do Carlyle Group, jež je známá svými nákupy a prodeji firem prodávajících zbraně. Krása Carlyle Group spočívá v tom, že ke svým čachrům s vojensko-průmyslovým komplexem zakládá jiné společnosti v daňových rájích čímž účinně vytváří neprůhlednou síť vazeb, která investory chrání před pozorností ze strany veřejnosti.

Možná si někteří z vás, co toto čtou, nyní myslí, že vás začnu přesvědčovat o existenci spiknutí skupinky miliardářů, jež si chce pojistit návratnost svých investic do zbrojního průmyslu tím, že skrz síť nastrčených organizací bude vytvářet ve společnosti atmosféru nakloněnou většímu zbrojení. Nemám to ale v plánu. Co chci ukázat je totiž něco daleko horšího – chci ukázat, že není zapotřebí žádné spiknutí. Není potřeba, aby snad George Soros zvedl telefon a poprosil své přátele v české pobočce Open Society Foundation o financování těch správných názorů. Miliardáři i novináři jsou shodně k podpoře militarizace tlačeni systémovými mechanismy, aniž by o tom věděli a nějak své kroky intenzivně koordinovali. Proč? K zodpovězení této otázky je potřeba se poněkud neintuitivně vrátit k tomu proč vypukl masakr 1. světové války.

Ekonomické příčiny války

Podle liberálů nikdy nemělo k 1. světové válce dojít. V roce 1909 publikuje Angličan Norman Angell knihu Velká iluze. Onou titulní velkou iluzí měla být představa, že války jsou ekonomicky výhodné. Angell na základě podrobných dat dokazoval, že hospodářství Německa a Velké Británie jsou vzájemně natolik provázané, že případná válka by obě země ekonomicky zničila. Velké mocnosti Evropy se v době před 1. světovou válkou od sebe ani příliš nelišily politicky – všechno to byly země, které již byly demokratické (buď republiky či konstituční monarchie) anebo to byly země v procesu demokratizace. Proč tedy 1. světová válka vypukla? Protože k vypuknutí války vedla samotná dynamika kapitalismu.

Není náhoda, že už v roce 1887 vypuknutí světové války předvídal známý kritik kapitalismu Bedřich Engels, když napsal: „Pro Prusko-Německo není už možná žádná jiná válka než válka světová, a to světová válka dosud netušeného rozsahu a nebývalé prudkosti. Osm až deset miliónů vojáků se bude navzájem rdousit a vyžerou při tom Evropu hůře, než to kdysi dokázalo hejno kobylek…Taková je vyhlídka, jestliže systém vzájemného závodění ve zbrojení, vyhnaný do krajnosti, přinese konečně své nevyhnutelné plody.“

Jak uvádí francouzský ekonom Cedric Durand v brožuře Against the Trade Wars: How Global Imbalances are threatening Peace, Justice and Democracy, tak to byly rozsáhlé nerovnosti v průmyslových společnostech před rokem 1914, které nutily kapitál agresivně expandovat. Nerovnosti totiž vedly k nízké domácí spotřebě a velké míře úspor. „Celkovým výsledkem je nedostatečná spotřeba ve vztahu k výrobní kapacitě, spojená s nadměrnými úsporami v domácí ekonomice. Tyto dva trendy vedou na jedné straně k tlaku na hledání vnějších odbytišť pro přebytečnou domácí produkci a na druhé straně k přesunu kapitálu do zahraničí, protože v domácí ekonomice neexistují dostatečně výnosné možnosti investic.“ Pokud se podíváme na statistiky hodnoty exportu jako podílu na světovém HDP, můžeme vidět od roku 1860 do roku 1914 vytrvalý vzestup. V předvečer světové války dosáhl světový export rekordní hodnoty 14 procent světového HDP. „Pro období před rokem 1914 tyto souvislosti ukazují na korelace mezi jednak příjmovými a majetkovými nerovnostmi dané země a jejími čistými zahraničními aktivy jako procentem HDP, a jednak rozsahem jejích vojenských výdajů.“  Nejedná se o nová zjištění. Vždyť expanzi kapitálu se věnoval ve svojí klasické práci Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu už Vladimir Iljič Lenin!

I dnes vidíme rostoucí podíl obchodu na světovém HDP a rostoucí nerovnosti společně se zvyšujícími se zbrojními výdaji. V roce 2023 dosáhl obchod se zbožím a službami 29 procent světového HDP. Podle údajů SIPRI z minulého roku zbrojní výdaje celosvětově stoupají už 11. rok v řadě a dosáhly v roce 2025 výše 2287 miliard dolarů. Za tu samou dobu se pak počet dolarových miliardářů na světě téměř zdvojnásobil – v tomto roce jich je dle časopisu Forbes 3428, zatímco v roce 2015 jich bylo „jen“ 1826.  World Inequality Report pak pro rok 2026 uvádí tyto údaje: „Nejbohatších 10 % světové populace získává více příjmů než zbývajících 90 % dohromady, zatímco nejchudší polovina světové populace získává méně než 10 % celkových světových příjmů. U majetku je koncentrace ještě výraznější: nejbohatších 10 % vlastní tři čtvrtiny světového bohatství, zatímco spodní polovina populace vlastní pouhá 2 %.“

Samozřejmě, nebyly to jen makroekonomické důsledky nerovností, co hnalo jednotlivé státy do války proti sobě. Pro to, abychom byli schopni správně analyzovat naši vlastní éru, je důležité zde uvést dvě pozorování, které učinil už ruský revolucionář N. I. Bucharin ve své knize Světové hospodářství a imperialismus.

První pozorování se týká vzniku ochranných cel. Podle Bucharina došlo k situaci, kdy cla nechránila jen domácí průmysl, nýbrž i průmysl exportní. Podle něj cla: „jsou prostředkem v rukou kartelů k získávání dodatečného zisku. Je totiž zcela zřejmé, že pokud je konkurence na domácím trhu odstraněna nebo omezena na minimum, mohou „výrobci“ zvýšit ceny na domácím trhu a připočíst k nim částku odpovídající clu. Tento dodatečný zisk umožňuje prodávat zboží na světovém trhu pod výrobními náklady, tedy praktikovat dumping [.]“ Bucharin ve své době považoval kartely za jednu z forem monopolních organizací, která se dle něj příliš nelišily od trustů či syndikátů, a používal proto tyto výrazy zaměnitelně. Fakt, že monopoly těží ze zavádění cel vysvětluje, proč se za Donaldem Trumpem v amerických volbách roku 2024 sešikovali představitelé nejsilnějších korporací, jež představují nové formy monopolu. Na první pohled to při tom nedávalo smysl. Cla podporovaná Trumpem ublíží obchodu a obchod je zásadní pro ekonomiku. Jenže to platilo v neoliberální fázi kapitalismu. Podívejme se na představitele digitálních monopolů – ti darovali Trumpově volební kampani v roce 2024 na 273,2 milionu dolarů v darech. Hned po Trumpově zvolení v roce 2023 pak získalo funkci v jeho administrativě 13 miliardářů. Krátkodobý propad bohatství digitálních kapitalistů byl vykoupen příslibem větších dlouhodobých zisků…

Už od neoliberální kontrarevoluce 70. let 20. století v USA dramaticky vzrostl počet nových forem monopolních organizací. V současné době tak dvě třetiny americké ekonomiky ovládá několik málo firem. Jednou z nových forem monopolu je například horizontální držba akcií, kdy stejná skupina investorů drží významný podíl ve firmách, jež si vzájemně mají konkurovat. V roce 2012 nemělo stejné akcionáře pouze 8 procent amerických firem. Tyto a další údaje poskytuje kniha The Myth of Capitalism: Monopolies and the Death of Competition. Pro marxisty jde o povědomé čtení o koncentraci kapitálu a vymírání soutěže. Autoři knihy se zabývají hlavně tím, že monopoly a oligopoly mají negativní dopady na spotřebitele – vedou k vyšším cenám a menší míře inovací. Avšak ignorují dopady, které vznik úzké elity superbohatých kontrolující mamutí korporace má na zahraniční politiku států.

Tvrdit dnes, že vznik monopolů vede k válce zní téměř konspiračně, ale po skončení 2. světové války správnost této myšlenky uznal i tehdejší liberální mainstream – proto také spojenci vedle denacifikace Německa provedli i jeho demonopolizaci, a například obří IG Farben rozbili hned do tří různých společností. Monopol má takovou ekonomickou sílu, že ji snadno promění ve sílu politickou. Zájem monopolu uvnitř národního státu se tak snadno stává zájmem daného národního státu. Monopol se vnitřně integruje se svým státem, což opět můžeme nejsnáze pozorovat v USA, kde je kapitalismus nejrozvinutější. Pro zajímavost tak v roce 2025 byl oznámen vznik vojenské jednotky 201 s cílem získávat do vojenských záloh vysoce postavené manažery korporací v roli poradců, a to za účelem napomoct armádě s inovacemi. Fenomén otáčejících se dveří, kdy lidé ze soukromé sféry získávají vysoce postavené pozice ve státním aparátu a naopak, tak dosáhl nové úrovně, protože byl organizačně ukotven uvnitř samotné armády. A tento trend pokračuje. Podle nejnovějších zpráv má pak nejbohatší muž planety Elon Musk vést zvláštní projekt americké armády o budoucnosti válčení. Jak výstižné!

Druhé pozorování N. I. Bucharina se pak týkalo zvyšujících se cen surovin. S prudkou industrializací evropských mocností rostla poptávka a ta hnala neustále nahoru cenu klíčových komodit. Nejednoduší a nejjistější způsob, jak si zajistit trvale nízké ceny bylo pak zdroj surovin zkrátka přímo kontrolovat. Ať už skrz teritoriální expanzi, zřízení kolonie či využití nástrojů ekonomického a vojenského nátlaku, které vynutilo na méně rozvinuté zemi trvale výhodné podmínky pro monopolní organizace imperialistického státu. V Bucharinově době byly těmito surovinami převážně zemědělské produkty, dnes jde o specifické typy nerostů. Pro výrobu polovodičů do počítačových čipů jde například o gallium, germanium, paladium a křemík. U všech čtyřech vidíme přes občasné cenové výkyvy za posledních 10 let setrvalé stoupání ceny. Cena germania se dokonce za tuto dobu zdesetinásobily z 780 dolarů za kilogram v roce 2016 na 7800 dolarů za kilogram v roce 2026 a dál stoupá.

Lenin, vycházející z Bucharina, napsal: „Čím vyvinutější je kapitalismus, čím urputnější je konkurence a honba za zdroji surovin na celém světě. Tím urputnější je boj za získání kolonií.“ Jistě, dnes již neexistuje oficiální koloniální soustava. Ale to neznamená konec koloniálních praktik. Máme zde uzavírání nerovných smluv, vojenský nátlak na menší a slabší státy a vznik exkluzivních ekonomických a vojenských bloků.

Válka jako ideologické řešení

Militarizace společnosti samozřejmě není jen důsledkem dění v ekonomické základně, ale i děním v nadstavbě. V článku K teorii imperialistického státu Bucharin konstatoval: „Průmyslový kapitalismus nalezl svůj politický výraz v liberalismu. Dokonce i sebemenší zásah státní moci do „přirozeného“ průběhu hospodářského života byl považován za škodlivý experiment odsouzený k neúspěchu. Tato teorie byla natolik rozšířená, že například Spencer spatřoval ve všemocnosti státu pozůstatek vojenského režimu, který nebyl slučitelný s průmyslovým kapitalismem založeným na „dobrovolné spolupráci“. Jestliže liberalismus a průmyslový kapitalismus představovaly negaci merkantilismu a obchodního kapitalismu, pak imperialismus, jehož základem je finanční kapitalismus, představuje z hlediska proměňujících se funkcí státní moci negaci této negace.“

Historie se nám tak opakuje. Neoliberalismus byl politickým vyjádřením vzniku létajícího kapitálu ve všech jeho formách. Zánik tradičních průmyslových odvětví a jejich přesunutí do zámoří ale zničil dělnické komunity a naleptal pospolitost v jednotlivých státech. Propagace sobectví, touhy akorát maximalizovat svůj osobní zisk vytvořila hyperindividualistickou generaci. Tento individualismus přetrvává v nadstavbě a tíživě dopadá na ekonomickou základnu pod sebou. Po dlouhých letech, kdy se stát zdál jako něco vzdáleného se, hnán logikou kapitalistického vývoje, vrací zfúzován s monopoly a požaduje, abychom byli připraveni za něj položit život.

A generace odkrmená politikou škrtů a ideologie „každý strůjcem svého vlastního štěstí“ se oprávněně ptá: proč bych měl sloužit v armádě a bránit stát, když stát pro mě v časech nouze nic neudělal? Za co mám bojovat? Za nedostupné bydlení? Za svoji špatně placenou práci? Proč zrovna já?

Fráze o tom, že si všichni musíme utáhnout opasky a dát peníze a zbraně na stůl nezní příliš přesvědčivě po tom, co bohatí dál rekordně bohatnou a chudí chudnou. Vytvoření obrázku jasného zahraničního nepřítele, znovuzavedení povinné vojenské služby, návrat státní propagandy pod označeními „strategická komunikace“ a „budování odolné společnosti“ – to vše jsou pro vládnoucí liberální elity jen příhodné nástroje, jak překonat rozštěpení společnosti do uzavřených bublin, jež vyvolala politika a ekonomika neoliberalismu – spojitosti mezi deindustrializací, neoliberalismem a nástupem populistických formací jsem se už obsáhle věnoval ve svém článku Metapopulisté, technofašisté a jiné příšery, kde jsem reagoval na knihu Michaela Hausera Metapopulistická demokracie: politika doby přechodu.

Militarismus pošlapává vše, na čem je liberalismus jakožto idea postaven, ať už jde o individualismus (nahrazen kolektivistickým heslem boje za stát/civilizaci/náš způsob života) či o ochranu minoritních názorů (pacifismus musí být dílem nepřátelské dezinformační kampaně za účelem snížení naší obranyschopnosti). Militarismus je zkrátka elitami vnímán jako nutné a vítané zatáhnutí za záchranou brzdu dříve, než vlak vykolejí. Co toto vykolejení může představovat? Může to být definitivní atomizace společnosti a nárůst primitivního sektářského násilí. Ale může to být i vdechnutí nového života socialistickým myšlenkám – oboje můžeme na západ od nás nyní pozorovat a oboje pro ty u moci představuje hrozbu.

Vládnoucí třída nehodlá v klidu odejít ze scény. Pokud ji jako jediný nástroj zbude násilí, tak ten nástroj použije. Psal o tom už na začátku 90. let Immanuel Wallerstein ve svém eseji Kolaps liberalismu. To, co Wallerstein nazýval liberalismem podle něj byl příslib, jak zkrotit dělnickou třídu skrz vytvoření sociálního státu a skrz umožnění politické participace dělnictva, přičemž tento proces proběhl jak v západním, tak i ve východním bloku. A proto Wallerstein tvrdí, že: „V letech 1968 až 1989 byl liberální konsenzus a naděje, kterou nabízel na postupné zlepšování životních podmínek světových dělnických tříd, fatálně podkopán. Pokud je však tento konsenzus podkopán, pak již není možné dělnické třídy zkrotit. Skutečný význam zhroucení komunismů spočívá v definitivním zhroucení liberalismu jako hegemonní ideologie. Bez určité víry v jeho příslib nemůže mít kapitalistický světosystém trvalou legitimitu. Posledními skutečnými věřícími v příslib liberalismu byly komunistické strany starého typu v bývalém komunistickém bloku. Bez nich, aby tuto funkci nadále plnily, ztratily dominantní vrstvy světa jakoukoli možnost kontrolovat světové dělnické třídy jinak než silou.“

Transformace včerejšího liberála v dnešního militaristu tedy není něco, co by bez varování spadlo zčistajasna z nebe. Tato transformace samozřejmě nahlodává legitimitu režimu, který se označuje za liberálně-demokratický. Není to ale zdaleka jediný rozpor, jenž můžeme dnes pozorovat.

Hlásat pravdu je revoluční

Pokud se ti u moci chtějí zdárně ozbrojit tak to je úkol, který mechanismy tržního hospodářství historicky nikdy nedokázaly sami splnit. I americký průmysl v průběhu 2. světové války byl centrálně plánován. Militarizace jako ekonomická nutnost imperialistických států tak naráží na zbytky neoliberální ideologie. Příklad: Francií prosazovaná verze Industrial Accelerator Act má za cíl posílit průmyslovou základnu Evropy a obzvláště podpořit evropské ocelářství ve výrobě „zelené oceli“ (ocelářství je klíčové pro zbrojní výrobu, ale dosavadní snahy o dekarbonizaci v Evropě vedly k jeho úpadku). Problém: tato verze návrhu naráží kvůli svému ekonomickému protekcionalismu na politický odpor řady představitelů jiných členských států EU. Ostatně český velvyslanec při EU na kulatém stolu k Industrial Accelerator Act jednoznačně prohlásil, že „náš český způsob je laissez-faire,“ načež začal snít o jakési „otevřené strategické autonomii“, což je pokus spojit nesplnitelné. Tento konflikt se nyní jasně manifestuje jako střet mezi Francií a Německem, a to nejen okolo výroby oceli, ale také v otázce, jak moc by měl být podpořen evropský obranný průmysl na úkor spolupráce se zbrojním průmyslem USA.

Úspěšná militarizace jednoznačně vyžaduje „válečné keynesiánství.“ To za prvé vytvoří potřebné výrobní kapacity a za druhé dokáže zajistit i motivaci pro boj za stát. Není náhoda, že jeden ze států s největším počtem vlastního bydlení je Singapur, kde byla bytová výstavba vnímána jako záležitost národní obrany, jelikož se předpokládalo, že lidé vlastnící svůj byt budou více motivováni k obraně země.

Neoliberální ideologie se svým odporem vůči jakýmkoliv státním zásahům do ekonomiky nyní dusí a tíží hospodářskou základnu tvořenou monopoly a oligopoly, jež si žádají pokračující prorůstání se státem, státní intervence a protekci. Výsledkem tohoto stavu bude tichá kontrarevoluce a fašizace, jež neoliberalismus definitivně odklidí na smetiště dějin. Liberální elity to podpoří – jsou připraveny podstoupit cokoliv jenom, aby si uchovali svoje privilegované postavení v rámci systému. Jejich tajným sloganem se tak stává: „radši hrůzy bez konce, nežli hrůzný konec!“ zatímco veřejný slogan zní: „žádnou svobodu nepřátelům svobody!“ Ideologické aparáty moci jsou pak připraveni poskytnout dlouhý seznam těchto nepřátel svobody.

Propagandisté jako Peclová svojí troškou zkrátka napomáhají uvádět do pohybu ďábelské soukolí, jehož produktem bude jen další zbytečný masakr pracujících. Pokud tedy nedojde k masivnímu nasazení zbraní hromadného ničení. V tom případě by mrtvá planeta bylo to jediné, co by zbylo z „boje za západní svobodu proti východní totalitě.“

V sázce je nyní zkrátka příliš mnoho než, abychom si mohli dovolit mlčet či stát stranou. Když jsem s filozofem Michaelem Hauserem nedávno diskutoval o rozporu mezi militarizací a neoliberální ideologií, tak poznamenal, že je povinností marxistů na tyto rozpory upozorňovat. Jak prohlásil už Gramsci: „říkat pravdu je vždy revoluční.“