Historik Jiří Malínský se vrací k dílu Cesta revoluce, které narušovalo pohodlné mýty o sibiřské anabázi, odkrývalo sporné stránky prvního odboje a připomínalo, že dějiny republiky vznikaly nejen z hrdinství, ale také z konfliktů, omylů a bolestně složitých rozhodnutí.
Rusko na přelomu let 1916–1917 bylo zemí, jež se otřásala v základech. Nebylo připraveno na dlouhodobý globální vojenský konflikt na více frontách (západní a jižní). Snadno zasažitelná byla i jeho ekonomika, jakkoliv zejména během dumské monarchie cílila k rychlému hospodářskému vzestupu a odrážela tak všechna pomyslná světla a stíny soudobého (zejména evropského) světa, kam také patřila. Po Stolypinově zavraždění v roce 1911 navíc postrádala rozhodného, tvrdošíjného státníka, který by byl s to navázat na jeho politický kurs. Naopak: v podstatné míře spoluurčoval jeho osudy polovzdělaný muž Rasputin, jehož jméno i dnes nepostrádá řadu známek pokleslosti a mystiky na pokraji podvodu a lži.
Stupňující se vnitřní rozklad přerůstal během třetího roku první světové války do rychle rostoucích projevů krize a rozpadu dumské monarchie. Čeští zajatci roztroušení prakticky po celém carství současně usilovali o obnovu staročeské státnosti; v jejich čele stál – a byl všeobecně uznáván a respektován – profesor a poslanec říšské rady Tomáš Garrigue Masaryk. Spolu se svými nejbližšími spolupracovníky Benešem a Štefánikem započal budování zahraniční armády státu, o němž nebylo jasné, zda vůbec vznikne: legií. Čas jejich vzniku se překryl s druhou (březnovou–únorovou) a třetí (listopadovou–říjnovou) ruskou revolucí r. 1917. Byly by vznikaly rychleji, ale výkonnost carské administrativy byla nanejvýš klopotná a úmorná.
Na významu a proslulosti nabyly až po bitvě u Zborova (1.–2. července 1917). Ale světovou proslulost získaly teprve sibiřskou anabází (1918–1920). Nebyly nedotčeny probíhajícími revolucemi: standardní oslovení bylo bráško, TGM během svého ruského pobytu pro ně byl otcem. Byl to také on, kdo na konci svého pobytu ve východní evropské velmoci domluvil přechod našich ruských legií tam, kde se rozhodovalo o osudu první světové války: na západní francouzskou frontu. Vše se však zadrhlo na brestlitevském míru (3. březen 1918) a stupňujícím se vnitroruském chaosu prvních týdnů a měsíců bolševické leninské vlády (Rady lidových komisařů). Zprvu se zdálo, že přesun bude možný přes zamrzající přístav Archangelsk, ale po čeljabinském incidentu (14. květen 1918) se již definitivně prosadil obtížný přesun napříč Ruskem do Vladivostoku. Postupně se tak po transsibiřské magistrále tísnilo několik desítek vlaků (ešalonů) s československými vojáky prvního zahraničního odboje.
Při rekapitulaci těch tísnivých, rozporuplně vykládaných 24–30 měsíců se v prostředí většinových socialistických (sociálně demokratických a národně socialistických) legionářů (kolem 75–80 % ruských legionářů), vesměs demokraticky zvolených delegátů 1. a 2. sjezdu československého vojska na Rusi, 23. června 1923 v Praze konstatovalo: „Radostný poměr československé revoluce v Rusku k revoluci ruského národa jest zkalen boji československých legií na Rusi s armádou a vládou RSFSR“ (původní název komunistického Ruska v letech 1917–1922 – JM). A dále dodali: „Nemáme, proč bychom pochybovali o tom, že odpovědní činitelé ČSNR (Československé národní rady – JM) v Paříži nepřáli si ani konfliktu, jenž znamenal první vážné ohrožení ruské revoluce, ani pozdější intervence. V tomto směru zejména činnost a instrukce jejího předsedy profesora Masaryka byly jasné.“
V dalším textu tohoto Prohlášení socialistických legionářů zmínili kriticky „usilování československých vojenských a určitých politických kruhů, odpovídající obdobnému usilování vojenských a politických kruhů ve vnitru Dohody“, jež vedlo k nastolení Kolčakovy diktatury a k následným vraždám ruských demokratických socialistů (sociálních demokratů-menševiků a sociálních revolucionářů-eserů), k nimž sáhla, jakmile se cítila dostatečně silnou. Perzekvováni byli i socialističtí legionáři-delegáti obou sjezdů československého vojska na Rusi (jejich internace na vyvyšínině Gornostaj ve Vladivostoku). Současně se přihlásili k socialistickým ideálům a uznali svůj historický omyl: „Hlásíce se k těmto ideálům, pokládáme střetnutí československé zahraniční revoluce s revolucí ruského národa za dějinné nedorozumění.“ A za nezbytnost označili okamžité diplomatické uznání sovětského Ruska (stalo se tak 18. července 1934 akreditací prvního velvyslance SSSR Alexandrovského v Praze přijetím u TGM).
Své vystoupení uzavřeli následujícím výrokem: „Mezi národností a mezinárodností (internacionalismem – JM) není protiv (protikladů), ale shoda a doplnění. Národ je organisací jednotlivců, člověčenstvo organisací národů. Socialismus, humanitismus znamená rovnost a spravedlnost v národě i mezi národy, v lidstvu“. A v závěru zdůraznili: „Československou zahraniční revoluci tvořil lid, usilující o zničení jakékoliv nadvlády a útisku, československá zahraniční revoluce čerpala svoji průbojnou sílu ze vznešených ideálů husitství. Nestavěti hráze reakci, nebojovati proti ní, nepokračovati v ideálech socialismu a humanitismu je totéž jako pracovati proti vlastnímu národu, hubiti vlastní stát, býti neužitečným lidstvu.“
Vedlejším důsledkem těchto schůze i Prohlášení bylo rozhodnutí vydat o tom všem další svědectví, které se koncentrovalo na půdě legionářského nakladatelství Čin. Hlavní osobností autorského kruhu byl účastník sibiřské anabáze major Ing. Jaroslav Kratochvíl (1885–1945), který začal tvořit velké svědectví v románu Prameny a historické knize Cesta revoluce (1922, 1928). Do ní on i jeho druzi podrobně vepsali historii ruské části zahraničního prvního odboje a dotvořili tak obraz, který podali Masaryk ve své Světové revoluci (1925) a Edvard Beneš v knize Světová válka a naše revoluce (1927). Celek těchto publikací byl doplněn bohatými dokumentárními přílohami a současně se stal ideovým i pragmatickým východiskem meziválečné československé demokracie, která byla páteří jak druhého odboje, tak také Třetí republiky.
Kniha sama byla během První republiky doceňována na demokratické levici a ač nebyla vysloveně omezována na distribuci, netěšila se na druhé straně ani výraznější veřejně podpoře. Nabourávala totiž oficiální mýtus, který se kolem legií budoval a naopak poměrně často strádal až příliš idylizujícím podáním. Mimoto se dotýkala věcí, které měly tendenci schovávat se v diplomatickém stínu nebo byly přímo až předmětem státního tajemství. Svou váhu tu měl i ideově pestrý a poměrně početný ruský a ukrajinský exil. A byla tu i česká konzervativní pravice, pro kterou řada zde doložených dokumentárních příloh rozhodně nebyla příjemnou. O komunistické recepci není nic bližšího známé; z jejího obsahu je však zřejmé, že kniha neprolamuje podstatněji hradní pohled. Výčet tohoto pomyslného koktejlu uzavírá řada dobových polemik, jejichž počet rostl s blížícím se 10. výročím republiky.
Po roce 1945 povědomost o její existenci – pomíjeje její i dnes výbušný polemicky koncipovaný obsah – v sovětizovaném Československu zcela zanikla a omezovala se výhradně na úzký kruh ještě tenčících se pamětníků a odborně specializovaných vědců (zejména historiků mezinárodních vztahů).