Jiří Málek se ve svém komentáři ohlédl za brněnským setkáním sudetoněmeckého landsmanšaftu. Jak hodnotit jeho politické důsledky a rizika mimo bezobsažné slogany o smíření?
Co je vlastně za námi? No přece „Brno“, setkání Sudetoněmeckého krajanského sdružení (tzv. „Sudeťáků“) a s tím spojené české politické tance, tanečky, řeči, kecy atd. A mělo by platit: „Divadlo skončilo, zapomeňte!“ Opravdu?
S odstupem tří dnů k této „akci“ nelze dát dohromady nějakou hlubokou analýzu, spíše jen několik poznámek, postřehů či drobných komentářů. Tak do toho:
Bod zvratu?
Bude zajímavé po několika letech si říci, zda to byl skutečný „bod zvratu“ v česko-německých (či sudetoněmeckých) vztazích, nebo jen epizoda. Jak budeme například vzpomínat na Milana Uhdeho jako dobrého spisovatele, dramatika, na jeho hru Král Vávra uvedenou v Brně v roce 1964, na skvělou dramatizaci Olbrachtova Nikolu Šuhaje v Baladě pro banditu (1975) v Divadle na provázku a mnoha dalších. Již v roce 1968 byl v maturitních otázkách z češtiny. Nebo jen jako na nositele Ceny Karla IV., nejvyššího ocenění Sudetoněmeckého krajanského sdružení?
Politická rizika ve vztazích ČR a Německa
Je tu jedno nebezpečí. Politické, ekonomické, kulturní a všechny další vztahy Česka a Německa, ale i Rakouska by neměly stát a padat s úspěšným nebo neúspěšným řešením tzv. sudetské otázky. Mnoho z toho, co tvoří reálné česko-německé vztahy, nemá s „Heimat“ po válce odsunutých Němců (ale také s dalšími německy mluvícími národnostmi), souvislost s tím, co proběhlo v Brně. Možná to dosvědčuje i letmé prolétnutí německými sdělovacími prostředky po brněnských Letnicích. Velmi těžce se hledala nějaká zmínka. A pokud se vyskytla, autoři se snažili čtenářům vysvětlit, o co vlastně jde, připomínali historické konsekvence, ale nikdo nic moc nehodnotil. V levicovém německém tisku se Landsmanschaftu relativně dost věnoval ND-aktuell (blízký straně Die Linke). Zde byly publikovány tři články spíše popisující historické souvislosti bez „levicového“ názoru. I jeho konkurent Junge Welt (výrazně levicový tisk) uvedl článek, který nadepsal „Setkání duchů“ a pokračoval: „Takže tu stále jsou. Ačkoli se naposledy výrazněji projevili před necelými 30 lety, kdy Spolková republika Německo a Česká republika navzdory jejich odporu podepsaly společné prohlášení, že již nechtějí ‚zatěžovat své vzájemné vztahy politickými a právními otázkami vyplývajícími z minulosti‘. Jako subjekty těchto „zátěží“ byli míněni organizovaní ‚sudetští Němci‘, jak se označovali etničtí Němci vyhnaní po roce 1945 z Československa. Spolková země Bavorsko, sousedící s Českem, provedla svou poválečnou industrializaci z velké části s jejich pracovní silou.“ Tolik citát. Hledání v liberálních, konzervativních a dalších celostátních německých médiích tak úspěšné nebylo. Dominovala Ukrajina, Blízký východ, německá ekonomika, politická přetahování. Nejspíše to ale odráželo politickou realitu v německé společnosti.
Kdo ze setkání v Brně politicky (ne)profitoval?
Jak to vypadá na české politické scéně? Kdo vlastně vyhrál, kdo prohrál a kdo pauzíroval? Vítěz se hledá dost obtížně, i když si vítězství rád připíše ledaskdo. Zdá se, že si může oddechnout Policie ČR. Práce moc neměla. Dvě trestní stíhání jsou při tak velké akci až „nedůstojná“. Žádné bitky, nactiutrhání, urážky, podpora nebo propagace nacistického, komunistického a jiného hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, případně hlásá rasovou či třídní zášť. Vcelku nuda v Brně a okolí.
Zdá se, že do celé akce hodili vidle také výzkumníci z MEDIANu, kteří zpracovali průzkum pro Český rozhlas. V něm 57 % respondentů nepovažovalo za dobrý nápad pořádat setkání Landsmanschaftu v Brně. Je pravda, že u mladé generace (18-24 let) to považovalo za správné 68 %, ale to ve volbách politické podporovatele brněnského setkání moc nespasí (mladí moc nevolí a volby jsou daleko). Dobré snad je, že více než třetina českých občanů si myslí, že tato akce nebude mít vliv na česko-německé vztahy. I nářek, že se celá akce rozvířila a jen to vyvolává „nenávist a zášť“ mezi spokojenými českými občany, spíše svědčí o tom, že původní představa byla, že to tak nějak „proklouzne“ do české reality. Meeting Brno si na tom vydělá reputačně a zlepší si rating pro další dotace. Díky jihomoravskému lidoveckému hejtmanovi a čerstvému předsedovi KDU-ČSL mu to také propagandisticky pomůže a jeho straně pomohou i fotky s vysokými církevními účastníky Letnic v nadcházejících komunálkách.
ANO se k setkání postavilo čelem, anebo obráceně? Ale je skutečností, že vládní koalice odhlasovala (bez přítomnosti opozice) nesouhlas s konáním sjezdu SdL v Brně. Na druhé straně mají v evropském parlamentu ve frakci partnery, kteří k politice „vyhnanců“ německé populace z „východu“, nejen od nás, mají vcelku vstřícné postoje. ANO to z tohoto pohledu nemá jednoduché. SPD na “Brně“ určitě neztratilo, ale asi nikoho dalšího nezískalo. Určitě bylo vděčné vlasteneckým levičákům, že posílili účast na demonstracích, které iniciovali. Stávající opozice vypadá téměř tak, jako by byla ráda, že už je po všem. U ní platí: nic nového, nic překvapivého ani tvůrčího, jen vzletná slova a úsměvy. Co si ale z toho lze pamatovat? A levice se v této struktuře nějak rozplynula, levicovost se nedala poznat a vlastenectví překrylo SPD. Bývalí i stávající prezidenti také splnili svou roli. Ten bývalý to má jednodušší, nemusí myslet na širší české i evropské souvislosti a mluví jen za sebe. Prezentoval se konzistentně. U toho stávajícího lze doufat, že při nedělním obědě s předsedou CSU a zemským prezidentem, třeba mezi polévkou a hlavním chodem, se podařilo domluvit i něco „nadstandardního“ v česko-bavorské spolupráci. A že se tak jeho záštita nad letošními akcemi Meeting Brno vyplatí (nebyla ale explicitně nad sjezdem SdL!).
A levice? Předvedla, co se od ní očekávalo a…a nic více. Prezentovala se tak, jak se avizovala, ale nepřinesla nic neočekávaného, ani žádný nápad směrem k mladší generaci, ani obsahem, ani formou. Zajímavé bylo porovnat, co k Letnicím v Brně dodala stará a nová socdem. Ta nová se prezentovala starým, dá se říci tradičním tiskovým prohlášením – neuškodí, ale ani nepomůže. Všichni se přece hlásíme k Česko-německé deklaraci (1997), všichni chceme využít příležitosti „k otevřenému a důstojnému dialogu o složité historii i společné budoucnosti Čechů a Němců“. Podle podpisu to bylo kolektivní dílo Petičního výboru k vzniku Nové sociální demokracie. „Stará“ socdem vydala také vyjádření. Jde o výslovné prohlášení podepsané předsedou Sociální demokracie. Je daleko propracovanější, argumentačně i formulačně. Nebojí se jít s kůží na trh a prezentovat i konkrétně formulovaný nesouhlas s konáním tohoto sjezdu v Brně.
Jak má vypadat smíření?
Po celý víkend jsme slyšeli vzletná slova o odpuštění a usmíření. Málo se řeklo o tom, jak by to ve skutečnosti mělo vypadat. A ještě méně víme, kolik našich občanů vyžaduje nějaké deklarativní „odpuštění a smíření“. Kolik lidí bez tohoto aktu nemůže usnout, má psychické problémy, překročit německé hranice a nekomunikuje s Němci, vyhýbá se Kauflandu, Penny, Lidlu? Třeba dává ostentativně na odiv svůj vřelý vztah k Oktávii a odmítá Golfa. V dalším kroku by bylo dobré se ptát konkrétních politiků, smiřovačů a odpouštěčů na obou stranách, jak to budou realizovat. Zdá se, že to není to, co přetěžuje naše mezistátní vztahy. To neznamená, že mnozí konkrétní lidé nemají problém s minulostí; v rodinách (na obou stranách) mají hluboce uložené křivdy, určitě existují nespravedlnosti a zločiny. Někdo již odpustil, někdo ne. Ale žádná válka není spravedlivá vůči všem, kteří se jí zúčastnili. To je realita. A historii formulují vítězové. Společná budoucnost ve středoevropském prostoru se bez slušné koexistence obou států a národů neobejde.
Co dál?
Bernd Posselt se jeví jako schopnější politik než naši političtí velikáni. „Zachytil“ se v Česku, ale nehodlá tlačit na pilu. Rozumně navrhl akci konat střídavě v Německu, přesněji v Bavorsku a v Česku. To znamená, že příští rok budeme mít doma klid. Ale o to více bychom měli využít této akce pro dialog s partnery, kteří nám nebudou předhozeni, jak to bylo na brněnském náměstí, ale v širší názorové paletě, kterou budeme spoluformovat. Relevantnější roli by v tomto měla hrát i levice. Pokud totiž bude stát opodál, příště už nikde stát nebude.
Jen malý příklad: v saské Pirně je střední česko-německá škola, kde studují studenti z obou států. Ta je známá. Jsou i další německé školy, které se hlásí ke spolupráci obou národů. Ono se ale o nich neví, byť Petr Fiala byl osobně u prohlášení bavorského ministerského předsedy v roce 2024, kdy bylo deklarováno otevření minimálně šesti škol s dvojjazyčnou výukou od školního roku 2025/26. Pravda je, že téměř u žádné z uvedených škol se tato výuka (zatím) neobjevila na jejich aktuálních webech. Ale třeba se to změní. Bylo by proto dobré se z české strany o tuto kulturně vzdělávací politiku trvale zajímat a pomáhat jí.
A co do této česko-německé diskuse zapojit i nám etnicky blízkou lužicko-srbskou menšinu? Je známo, že o to mají zájem mnozí z nich. A ČR nemá společnou hranici jen s Bavorskem. Jak vlastně probíhá dialog se spolkovou zemí Sasko? Před covidem byl na návštěvě u svého politicky blízkého hejtmana Ústeckého kraje O. Budeníčka současný místopředseda Bundestagu, tehdy zemský prezident Durynska, Bodo Ramelow (za Die Linke). Co se pokusit zapojit ho do přeshraničních diskusí? Na návštěvě v Ústí nad Labem o takový dialog projevoval velký zájem.
To, že máme „odškrtnuté“ brněnské setkání Landsmanschaftu, neznamená, že by se česko-německému dialogu, a zvlášť tomu levicovému, nemělo věnovat úsilí i energie. Jinak si to dohodnou jiní.