Politolog Petr Drulák se zamyslel nad tím, jaké šance má Marine Le Penová stát se prezidentkou Francie v nadcházejících volbách.
Tento týden vydal pařížský odvolací soud dlouho očekávaný rozsudek ve věci Marine Le Penové. Nejvýraznější postava francouzské pravice nakonec smí kandidovat v prezidentských volbách, které Francii čekají počátkem příštího roku. Le Penová vzápětí kandidaturu ohlásila. Postup do druhého kola má téměř jistý, pak bude záležet, s kým se tam utká a zejména jak dopadnou středoví kandidáti.
Le Penová sice nebyla osvobozena, ale gratulace přijímat může. Loni v březnu ji soud první instance odsoudil k pokutě 100 tisíc euro, čtyřem letům odnětí svobody, z toho dvěma ve vězení, a především pěti letům zákazu kandidovat na veřejnou funkci, čímž jí znemožnil ucházet se o nejvyšší úřad. Za vinu jí bylo kladeno, že její strana přesměrovávala evropské peníze určené na práci v Evropském parlamentu k domácím politickým aktivitám; poměrně běžný přečin, který zatím tak přísně souzen nebyl.
Odvolací soud vinu potvrdil, ale původní rozsudek citelně zmírnil. Pokuta sice zůstává, ale odnětí svobody se snižuje na tři roky, z toho dva v podmínce a jeden s elektronickým náramkem. Zákaz kandidovat se scvrkává na patnáct měsíců, které se navíc počítají od rozsudku z loňského března. Zákaz tudíž jakousi šťastnou shodou okolností letos v červnu vypršel a Le Penová může kandidovat.
Elektronický náramek sice ušetří pobytu za mřížemi, ale jinak dost překáží. Odsouzený je v domácím vězení a jeho veškerý pohyb podléhá dohledu soudců a probačních úředníků. Je slučitelný s prezidentskou kampaní, během níž by měl kandidát nepřetržitě setkávat s voliči po celé Francii? Ale otázka náramku zůstává otevřená. Le Penová oznámila, že se i proti rozhodnutí odvolacího soudu odvolá, tentokrát k nejvyšší instanci, soudu kasačnímu. Až do kasačního rozsudku, který lze očekávat nejdříve v lednu, jí náramek nehrozí. O tom, jaké důsledky může kasační rozsudek mít, se dnes právní experti přou. Ale možnost, že finální fáze prezidentské kampaně Marine Le Penové bude podléhat soudnímu dohledu, je naprosto reálná.
Proto i po vynesení nového rozsudku nakrátko přetrvávala nejistota, zda Le Penová za těchto podmínek do prezidentských voleb půjde, či zda raději nepodpoří svého chráněnce a současně předsedu své strany, mladičkého Jordana Bardellu. Má nesporný politický talent a v průzkumech si vede přinejmenším stejně zdatně jako Le Penová. Podobně jako svého času rakouský kancléř Kurz či český premiér Gross patří Bardella k obratným politickým operátorům a komunikátorům, kteří od svého dospívání neznají život mimo politiku a dokážou v ní být neuvěřitelně úspěšní. Pak se většinou ukáže, že k dobrému vládnutí jim něco chybí. Francouze by právě toto mohlo nakonec odradit. Potom, co zažili mladého prezidenta Macrona a ještě mladšího premiéra Attala, by je mohla přejít chuť svěřit zemi dalšímu mladíkovi; v době volby bude Bardellovi jednatřicet.
S osmapadesátiletou Le Penovou tvoří tandem, který je postaven na její důvěře a jeho loajalitě. Zatím se nezdá, že by léta společného boje jedno či druhé narušila. Ve sdíleném snu o bezprostřední politické budoucnosti vystupuje ona jako prezidentka a on jako premiér. Hned po vynesení rozsudku se setkali a potvrdili si, že chtějí pokračovat nastoupenou cestou. Pokud dojde na náramek, může Le Penovou jak oslabit, tak i posílit. Převáží obraz defraudantky zneužívající veřejné peníze či rebelky ničené zkorumpovaným systémem?
Každopádně za Le Penovou stojí tak třetina Francouzů, což jí téměř zaručuje postup do druhého kola prezidentské volby. Na druhou stranu zbývající dvě třetiny k ní přistupují s krajní nedůvěrou či dokonce nenávistí, což rozbíjí šance na úspěšné finále. Zažila to už dvakrát. Zatímco před devíti lety podlehla Macronovi jako nové tváři, do níž Francouzi vkládali často protichůdné naděje, před čtyřmi roky nestačila na Macrona zdiskreditovaného pěti lety arogantního vládnutí a neplnění slibů.
Zda bude mít Le Penová šanci tentokrát uspět, bude záviset na jejím finálovém sokovi. Musí snít o Jean-Lucu Mélenchonovi. Podobně jako ona i tento lidový tribun levicového progresivismu má ve společnosti pevnou oporu. Ne tak rozsáhlou jako Le Penová, ale za šťastné konstelace ho může do finále vynést; naposledy mu uteklo o necelé procento, které ho dělilo od Le Penové. A podobně jako ona i Mélenchon čelí nedůvěře a nenávisti těch zbývajících; většina Francouzů se bojí, že je připraví o majetky, příjmy a úspory. Ve finále s Mélenchonem by Le Penová mohla očekávat, že středový volič se ho bojí více než jí.
Ale politický střed samozřejmě generuje i vlastní kandidáty. Le Penové i Mélenchonovi hraje do karet, že jich je opravdu hodně. Jak se mezi sebou budou vybíjet, budou středové voliče rozdělovat. Sjednotitelem macronovského středu by chtěl být Macronův první a nejdéle sloužící premiér Édouard Philippe. Ale i když se vypořádá s prezidentskými ambicemi dalšího Macronova premiéra Attala i současného ministra spravedlnosti Darmanina, není zřejmé, že by jeho spíše technokratický profil měl být v prezidentském klání úspěšný. Z levého středu se hlásí Raphael Glucksmann, který úspěšně vedl socialisty do evropských voleb, předseda socialistů Faure a nové ambice má dokonce i bývalý prezident Hollande. S výjimkou Glucksmanna šanci nemají, ale z koláče středových voličů mohou odkrojit. A pak jsou tu ještě republikáni. Nominovali sice svého předsedu Bruna Retailleau, ale jak je u nich zvykem už několik výrazných představitelů strany stihlo vysvětlit, že to může být nakonec úplně jinak.
Co se odehraje v politickém středu, volby rozhodne. Pokud Philippe, Glucksmann či Retailleau postoupí do druhého kola s Le Penovou, její šance budou mizivé. Pokud se mezi sebou centristé vymlátí, může jí otevřít dveře Elysejského paláce finálový souboj s Mélenchonem. A konečně je tu i nepříliš pravděpodobná možnost, že Le Penová svoji trestní kauzu voličsky neustojí a nedostane se přes první kolo. Uvidíme, kampaň ještě nezačala.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!