Energetická bezpečnost už není jen otázkou ceny ropy.Napětí kolem Hormuzského průlivu znovu připomnělo, jak zranitelný je současný globální obchodní systém.
Jedna z nejdůležitějších námořních tras světa se během několika týdnů proměnila z běžné obchodní tepny v rizikovou oblast, která ovlivňuje ceny světových energií, náklady na dopravu i strategické plánování vlád a velkých firem.Přestože se obavy z okamžitého energetického šoku nenaplnily v tak dramatické podobě, jak někteří analytici předpokládali, krize téměř s jistotou zanechá dlouhodobé následky. Země i společnosti začínají přehodnocovat svou závislost na jediných dodavatelích, trasách a regionech.Hormuzským průlivem za běžných okolností denně proplouvají desítky tankerů směřujících především do Asie. Největšími odběrateli energií z oblasti Perského zálivu jsou Čína, Japonsko, Jižní Korea a Indie – tedy země, jejichž průmyslový růst je stále výrazně závislý na dovozu fosilních paliv.Jakékoli ohrožení této trasy proto okamžitě vyvolává obavy z růstu cen energií a z narušení celých dodavatelských řetězců.První reakce finančních trhů byla velmi nervózní. Někteří analytici varovali, že dlouhodobé omezení přepravy přes Hormuz by mohlo posunout cenu ropy až k hranici 200 dolarů za barel.Vývoj však ukázal, že světový energetický systém má větší schopnost reagovat, než se často předpokládá. Alternativní přepravní trasy, vyšší těžba v jiných částech světa, využití strategických zásob a dočasné omezení spotřeby zmírnily dopad krize.Saúdská Arábie zvažuje zintenzivnit využívání svého ropovodu vedoucího přes Rudé moře, který umožňuje obejít Hormuzský průliv. Spojené arabské emiráty využily exportní kapacity mimo Perský záliv. Zároveň pomohli částečně nahradit výpadky dodávektaké producenti jako Spojené státy, Kanada, Brazílie nebo Kazachstán.Ukázalo se tak, že globální energetika není založena na jediné trase, i když význam Perského zálivu zůstává zásadní.
Energetičtí experti upozorňují, že schopnost trhu zvládnout několik týdnů či měsíců narušení neznamená, že je systém dlouhodobě bezpečný. Je pravděpodobné, že část změn přetrvá i po uklidnění situace. Pro vlády už nejde pouze o otázku ceny, ale také o otázku strategického rizika.„Nechceme se vrátit k devadesátiprocentní závislosti na Perském zálivu,“ zaznívá stále častěji z asijských ekonomik, které si uvědomují zranitelnost příliš jednostranných dodavatelských vztahů.Jedním z největších problémů není jen samotný průchod lodí, ale důvěra, která je pro mezinárodní dopravu klíčová.Během nejhorší fáze konfliktu totiž klesl počet lodí proplouvajících Hormuzem na minimum. Některé společnosti oblast zcela obcházely, jiné omezily provoz nebo přijaly bezpečnostní opatření.Problémem nejsou pouze samotné útoky, ale také náklady na pojištění lodí, obavy posádek a nejistota majitelů plavidel. I kdyby došlo k okamžitému politickému uklidnění, návrat k běžnému provozu by byl pravděpodobně postupný.V námořním obchodu totiž rozhoduje nejen fyzická možnost proplout, ale především důvěra, že loď, posádka a náklad budou v bezpečí.
Hormuzská krize takéukazuje, že narušení jedné strategické oblasti může mít globální následky. Přibližně 80 procent světového obchodu se přepravuje po moři a zvýšení nákladů na dopravu se rychle promítá do cen zboží.Nejzranitelnějšími státy jsou pak ty, které jsou současně závislé na dovozu energií i potravin. Pro chudší země může růst cen pohonných hmot znamenat také zdražení dopravy, výroby a základních potravin.Zatímco bohaté ekonomiky mohou využít strategické rezervy nebo rychle změnit dodavatele, menší a rozvojové země mají mnohem omezenější možnosti.Hormuzská krize navazuje na trend, který zesílil už během pandemie covidu-19 a následně během války na Ukrajině. Firmy i vlády si stále více uvědomují, že nejlevnější dodavatelský řetězec nemusí být vždy nejbezpečnější.Dřívější model založený na maximální efektivitě a minimálních nákladech se postupně mění. Do rozhodování vstupují nové faktory: politická stabilita, bezpečnost tras, dostupnost alternativních dodavatelů a schopnost rychle reagovat na krize.Neznamená to konec globalizace, ale její proměnu. Budoucí obchodní strategie budou pravděpodobně více počítat s rezervami, více dodavateli a větší geografickou rozmanitostí.Přesto by bylo chybou považovat krizi za začátek okamžitého odklonu od ropy a zemního plynu. Globální poptávka po fosilních palivech zůstává vysoká, zejména v rozvíjejících se ekonomikách.Ani výrazné investice do obnovitelných zdrojů zatím neznamenají, že by ropa a plyn ztratily svůj strategický význam. Přechod k čistší energetice bude dlouhodobý proces a energetická bezpečnost zůstane důležitým tématem i v dalších desetiletích.Krize kolem Hormuzského průlivu ukázala dvě protichůdné skutečnosti. Na jedné straně se světový ekonomický systém dokázal přizpůsobit a zabránit nejhorším scénářům. Na straně druhé se potvrdilo, že několik kilometrů široká námořní cesta může ovlivnit ceny energií a obchodní rozhodování firem na celé planetě.Největším dědictvím této krize proto možná nebude samotný vývoj cen ropy, ale změna způsobu, jakým státy a podniky přemýšlejí o riziku. V době rostoucího geopolitického napětí už totiž otázka nezní jen „kolik energie stojí“, ale také „jak bezpečně se k ní dostaneme“.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.