Politolog Petr Drulák píše o tom, jak izraelský premiér ignoroval varování před útokem Hamásu, rukojmí odsunul na vedlejší kolej a následnou válku využil k upevnění vlastní moci i k pohřbení vyhlídek na palestinský stát.
Izraelský premiér byl podle deníku Ha’arec před třemi lety varován před velkým útokem Hamásu, ale k odvrácení nic neudělal. Když pak sedmého října palestinská komanda přes tisíc Izraelců zabila a přes dvě stě vzala do zajetí, zahájil likvidaci Gazy. Návrat izraelských rukojmí za prioritu nepovažoval, k tomu ho donutil až Trump. Izraelská operace v Gaze nabídla Netanjahuovi vítanou výhybku z dráhy mířící za mříže a naplnila část velkoizraelských snů.
Článek Ha’arecu se opírá jak o zdroje z Izraele, tak i od dvou důležitých izraelských partnerů z Perského zálivu: Spojených arabských emirátů a Kataru. Emirátský premiér Muhammad bin Zájid měl mít deset dní před útokem asi hodinový telefonický rozhovor s Netanjahuem, v němž ho varoval, že Hamás chystá válku. Tyto informace šly Izraelcům přímo od tehdejšího šéfa Hamásu Sinvára přes různé prostředníky včetně egyptské zpravodajské služby, varování dostala i izraelská kontrarozvědka Šin Bet.
K vyhrocení situace mezi Izraelem a Hamásem došlo koncem léta 2023 po jarních líbánkách. Od jara spolu jednali a počátkem léta se dohodli na částečném uvolnění ekonomické blokády Gazy a na výměně zajatců: Izraelci měli propustit třicet palestinských vězňů výměnou za dva zajaté izraelské civilisty a dvě těla vojáků. Ačkoliv Netanjahu dohodu v létě schválil, neměl se k plnění a přerušil jednání. Frustrovaný Hamás začal hrozit válkou.
Netanjahu možná neodhadl situaci. Mohl se domnívat, že Hamás nemá dostatečný motiv ke spektakulární akci, neboť by tím ohrozil zmíněnou dohodu. Nemusel docenit, že Hamás nejspíš ztratil jakoukoliv důvěru v dohodu s jeho vládou. Mohl být proto skutečně přesvědčen, že hlavní bezpečnostní problém s Palestinci má na Západním břehu, zatímco Hamás se svými výhrůžkami pouze pokouší ho dostat pod tlak. Mohl to být pro izraelského premiéra důvod, proč jen mávl rukou nad varováními ze všech stran. Ještě koncem září požádal Katar o navýšení peněz pro Gazu spravovanou Hamásem.
Nabízí se samozřejmě i temnější interpretace. Netanjahu si mohl být útoku vědom a nechal ho proběhnout, neboť mu umožnil obrátit nepříznivou domácí situaci a zasadit smrtelnou ránu dvoustátnímu řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Netanjahu v roce 2023 čelil jak soudním procesům pro korupci, tak i masovým protivládním demonstracím v izraelských městech. Brutální teroristický útok přesměroval pozornost. Navíc ho Izrael politicky a propagandisticky využil tomu, aby světu dokazoval, že Palestinci nesmí mít vlastní stát. Území obývaná Palestinci považuje Netanjahuova vláda, a s ní velká část izraelské společnosti, za součást velkého Izraele, o nějž se nechtějí s nikým dělit.
I když Izrael v důsledku své vlastní brutality boj o světové veřejné mínění nakonec prohrál, podnikl v Gaze i na Západním břehu kroky, které jakoukoliv vyhlídku na životaschopný palestinský stát znemožňují. Gaza se ocitla pod mezinárodní správou kontrolovanou Washingtonem a Západní břeh rozkouskovaly izraelské osady do takové míry, že zde palestinské úřady bez izraelské součinnosti nemohou podniknout vůbec nic. Další krok k velkému Izraeli.
Nutno však dodat, že hypotéze o Netanjahuově úmyslu nechat útok proběhnout chybí přímé důkazy. Samozřejmě je na místě se ptát, jak je například možné že palestinská komanda překonala přísně střežený plot mezi Gazou a Izraelem a že Izrael reagoval s takovým zpožděním. A takových otázek je více. Ale více je i odpovědí. Asi jako když Netanjahu zabránil vyšetřování příčin izraelského selhání. Může to dokládat, že o útoku předem věděl, ale také se tím premiér může jen bránit odhalení svého strategického selhání.
Nicméně další informace, tentokrát z Kataru, potvrzuje, že s izraelskými rukojmími v rukách Hamásu hrál Netanjahu vlastní hru. Katarský emír al Thání, na jehož území měl Hamás svoji kancelář, kontaktoval Palestince bezprostředně po útoku s požadavkem na propuštění rukojmí. Hamás mu potvrdil, že je připraven propustit všechna rukojmí mladší než 18 a starší než 50 let, pokud Izrael začne opět jednat. Emír kontaktoval šéfa Mosadu a když Izraelci nereagovali, pokoušel se zapojit amerického ministra zahraničí Blinkena. Ukázalo se však, že Izrael nepovažuje návrat rukojmí za prioritu. S růstem palestinských obětí následně klesala připravenost Hamásu propouštět.
Netanjahu udělal z Izraelců zajatých Hamásem dvojnásobná rukojmí. Hamás je držel proto, aby je mohl vyměnit za vězněné Palestince. Izrael je nechával Hamásu proto, aby před světem obhájil likvidaci Gazy údajně vedenou za osvobození rukojmí. Příbuzní rukojmí tuto hru rychle prohlédli a přes rok se marně pokoušeli o veřejný tlak na vládu. Obrat přineslo až Trumpovo volební vítězství. Propuštění rukojmí, z nichž někteří měli americké občanství, prohlásil nastupující prezident za prioritu. Později se dokonce jeho administrativa s Netanjahuovou vládou střetla, když se v Jeruzalémě ohradili, že si Američané přes Katar s Hamásem sami vyjednali propuštění svého člověka.
S útokem sedmého října se to má podobně jako s jedenáctým zářím v New Yorku či japonským útokem na Pearl Harbour. Oficiální verze se opírají o problematické argumenty a zamlčují podstatná i známá fakta. Kritici oficiálních verzí však chybují, když automaticky připisují odpovědnost či strůjcovství těm, kdo z útoků nakonec nejvíce profitovali. Z následků nelze vždy vyvozovat úmysl. Je třeba rozlišovat mezi využitím příležitosti, kterou útok otevírá, úmyslnou nečinností, která ho usnadní, a podílem na přípravě.
Víme, jak moc prezident Roosevelt potřeboval japonský útok na USA, ale ani po více než osmdesáti letech nevíme, jak moc byl předem informován o cíli. Také víme, že část Bushovy administrativy hledala důvod k rozbití poměrů na Blízkém východě a že někteří strůjci útoku na New York pracovali pro saúdskou zpravodajskou službu GID a pro americkou CIA. Ale ani po čtvrtstoletí nevíme, co všechno tyto služby o jejich aktivitách věděly, ani s kým své informace sdílely. Není divu, že s odstupem pouhých tří let nevíme, co všechno Netanjahu před útokem Hamásu věděl a dělal. Ale i z toho, co o izraelském premiérovi víme, je zřejmé, že svým cílům je připraven obětovat přinejmenším stovky životů izraelských a desetitisíce palestinských.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k publikování na jiné weby.