Deset let od pádu banky Lehman Brothers mohou být dobré časy u konci dříve, než si myslíme.
Krize vznikají tak, že trhy kupují příliš mnoho špatného dluhu, píše Daniel Arbess pro WSJ (vydání 16/09/2018). Krátkodobá řešení nepřispěla ke snížení dluhu, naopak byl zvýšen, znárodněn a redistribuován. Od domácností a jejich hypoték k suverénnímu dluhu, k firmám a zpět k domácnostem.
Co se stane, když dluhovou krizi řešíme dalším kumulováním dluhu?
Arbess si myslí, že každý, kdo před deseti lety sledoval trhy nemovitostí, musel tušit, co přijde. Od málo bonitních klientů po sekuritizaci hypoték v CDO (collateralized debt obligation) – investoři riziko obsažené v CDO nemohli rozpoznat. Všichni přeci říkali, že „ceny nemovitostí nikdy nepůjdou dolů“, všichni tuto rétoriku přijali, a finanční systém za to zaplatil jako celek. Bylo to rozdávání peněz zdarma – dokud to šlo.
Pád Lehman Brothers vyvolal paniku a nákazu, FED zbyl jako věřitel poslední záchrany. Všichni mají odpovědnost za minulou krizi – celý systém byl založený na selhání zdravého rozumu při investování. Situaci zachránil FED a ministerstvo financí, píše Arbess, Kongres, rozdělený hašteřením mezi stranami, selhal. Jako hlavního viníka kritizuje Wall Street, ale ratingové agentury nechal na pokoji, stejně jako jejich modely založené na konfliktu. Zákonodárci ničeho zásadního nedosáhli.
Arbess, který drží linii WSJ, kritizuje Obamu, který prý záchranou automobilového průmyslu obohatil odbory. Hlavní tíhu nesl FED.
Naopak se Arbess pochvaluje Trumpa za snížení daní a regulací a za to, že americké firmy motivuje k repatriaci zisků ze zahraničí. Tak je prý šance, že z úspor udělají víc než jen zpětné nákupy akcií. Ale i tak to nebude stačit, protože se toto opatření odrazí v dalších bilionech dluhu navíc.
Za posledních deset let celkový dluh (suverénní, korporátní, domácností) vzrostl o téměř 75%. Analýza poradenské firmy McKinsey tvrdí, že suverénní dluh se dostal na 60 bilionů dolarů, korporátní dluh na 66 bilionů. Krom toho McKinsey tvrdí, že asi 40% amerických firem je jen těsně nad úrovní „junk“ (tj. nízké hodnocení ratingových agentur, spojené s vyšším rizikem defaultu a s vysokými úroky).
Tohle je to nadělení z nulových úrokových sazeb a kvantitativního uvolňování, píše Arbess – vyšší dluhy a nižší kvalita úvěru. Dokud budou úrokové sazby nízké, mohou investoři v klidu refinancovat pochybné úvěry, navíc nebylo a není nic moc lepšího k mání.
Je to zázrak, že banky pomalu zlepšují své rozvahy a zvyšují sazby. Jenže s vyššími sazbami nastává znovu nebezpečí tsunami defaultů (tj. neschopnost uhradit dluh). Máme tu dezinflační prostředí, software nahrazuje kapitál i práci a udržuje nízké náklady. Arbess vidí problém ve velké nabídce a klesající poptávce po amerických státních dluhopisech, a to bez ohledu na rostoucí úrokové sazby.
USA mají dluh ve výši 21,5 bilionů dolarů, v příštích osmi letech se musí refinancovat většina z něj, nemluvě o 1 bilionu dolarů daňové reformy. FED má kvůli kvantitativnímu uvolňování v rozvaze 2,3 bilionů dolarů, zahraničí vlastní 6,5 bilionu dolarů. 40% z toho drží Čína, Japonsko a Saúdská Arábie. Čína i Japonsko refinancují čím dál víc dluh vlastní. Čína mění svou ekonomiku, kupuje i ropu v yuanech. Jak Rijád, tak Peking už příliš nadšení z amerických dluhopisů nejsou, píše Arbess.
Navíc i Evropská centrální banka směřuje k normalizaci monetární politiky a bude na suverénním refinancovacím trhu soutěžit s FEDem. Je tedy možné, očekává Arbess, že výnosy z amerických státních dluhopisů budou směřovat vzhůru. Pokud se desetiletý vládní americký dluhopis dostane k 3,25%, pak se může celá ta hra „lend and pretend“(neboli půjčuj a předstírej) začít znovu hroutit.
Dobré časy mohou být u konce dřív, než si myslíme, varuje Arbess.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.