Veronika Sušová-Salminen glosuje ambice šéfa ODS Petra Fialy vrátit Česko mezi světový top ten.
Předseda ODS Petr Fiala v pondělí oslovil voliče před komunálními a senátnímu volbami a kritizoval přitom vládu a její „recyklované sliby“ i politické mlžení politických konkurentů. Bohužel svůj projev vygradoval úplně stejným prohřeškem, který vyčítá jiným. Vyslovil ambici dostat Česko mezi deset nejúspěšnějších zemí dnešního světa. Tím prý naváže na tradici předválečného Československa.
Podobné mýtické sliby a přísliby jsme slyšeli od jeho stranických souputníků už před lety. Tehdy se slibovalo, že radikálně tržní transformace bude pro Česko nejen návratem do Evropy, ale navíc zajistí dosažení životní úrovně jako je ta u západních sousedů. Měli jsme být jako Německo nebo Rakousko. Po bez mála třiceti letech jsme tohoto cíle stále nedosáhli. A zatím to nevypadá, že ho v dohledné době, jako závislá ekonomika se zdevastovanou společností v oblasti vzdělání, vědy, inovací i kvality života, dosáhneme. Odpovědnost historicky nese na svých bedrech ODS jako jeden z pilířů transformace. Tím druhým odpovědným je nepochybně sociální demokracie.
Petr Fiala nyní hovoří o Československu před válkou jako o vzoru pro nové ambice, které má samozřejmě ztělesňovat politika ODS jako politika „rozumné alternativy“. Nejedná se jen o „recyklaci“ v jiném hávu, ale i o příznačnou politickou mlhu. Bohužel mlhu takovou, která nemá nic společného se současnou realitou a už vůbec ne s nějakým povědomím o ekonomickém uspořádání a trendech současnosti. Opravdu dnes někdo může věřit tomu, že má desetimilionové Česko ve středu Evropy šanci dostat se v 21. století mezi celosvětových „top deset“? Když něco podobného v 90. letech slibovali tehdejší politici, dalo se to snad ještě vysvětlit euforií po roce 1989 a špatnými znalostmi o světě. Dnes se to ale dá pochopit jen těžko. Ještě záhadnější je, jak se taková ambice má naplnit s recyklovaným programem ODS, který stále (deset let po Velké recesi!) opakuje neoliberální mantry o „poctivé práci“ a „odpovědnosti každého“ (samozřejmě jednotlivce), „vyrovnaném rozpočtu“, „omezení zbytečného přerozdělování“, „levném a efektivním státě“ a samozřejmě o „více svobody“ okořeněné „bezpečností“? Nebylo to něco, co jsme si pod taktovkou klausovské, topolánkovské a nečasovské ODS opakovaně vyzkoušeli a nyní už to jaksi „máme“ aspoň v podobě socio-ekonomické reality?
Růžová mlha Petra Fialy je přesně to, co vede k politické frustraci stále výraznějšího počtu voličů. Podobně jako trvání na neoliberální ortodoxii, která je hlavním zdrojem demontáže demokracie (kterou chce ODS s jejím programem stále “bránit”). Střet podobných nerealistických ambicí a slibů s poněkud jinou realitou je také přímým zdrojem populistických revolt po celém (a nejen) našem regionu. Slibování neproveditelného se přitom bohužel, a v Česku asi dvojnásob, pojí s neznalostmi a nekompetencí rétorických mluvčí. Jistě, politické vize musejí být sexy. Ovšem nesmí z nich jako sláma z bot čouhat neproveditelnost a hlavně, jako v případě ODS, přímá odpovědnost za jejich neproveditelnost.