Ivo Šebestík píše o tom, proč mu mainstreamové zpravodajství k vzniku Československa připomenulo zprávy z jiné planety.
Dovolte výjimečně trošičku osobní tón. Připomínám si vznik Československa každý rok, soukromě a sám pro sebe, dílem z vlastenectví, dílem s vědomím tisíciletých dějin našeho národa, s předehrou ze Smetanovy Libuše, s Vyšehradem, Vltavou a Blaníkem z Mé vlasti a někdy i s Malostranskými povídkami v ruce. Tohle vše vzniku Československa předcházelo, ale bez toho by česká státnost neměla ony nezbytné kulturní pilíře, které ji podpírají a bez nichž by se nutně zřítila. A vždy myslím na tu událost v pokud možno co nejširších souvislostech a s pokusem o co nejvyšší míru objektivity, nakolik jsme jí každý ve své subjektivitě schopni.
Nicméně, tentokrát jsem obětoval velkou část neděle sledování zpravodajství České televize a maličko jsem doufal, že mediální mainstream dospěje konečně k sebereflexi už z existenčních příčin, když ne z toho, že by jeho vedoucí kapitálové a ideologické složky vykonaly pouť do sebe, jak s oblibou pravíval skvělý Miroslav Horníček, rodák z roku 1918.
Nevykonaly. Zůstaly stát pevně zazděné ve svých pozicích jako Čachtická paní v trestu za své zločiny. Ani krůček vpřed směrem k objektivitě, k pravdivému a úplnému poučení se z dějin zbavenému ideologických či jinak motivovaných předsudků. Díky této stagnaci, již vnímám jako úmyslnou a nepoučitelnou, dost možná i zoufalou vzhledem k již dokonanému odtržení od ostatního národa, zůstal obsah celého zpravodajsko-publicistického monotematického bloku na České televizi snadno předpověditelný. Celý aparát používaný již léta jejími programově ideologickými strukturami zůstal zachován bez změny.
Schází i fíkový list, jímž by se přikryla ideologická nahota
Výběr hlavních moderátorů, nejspíš lidí podléhajících dojmu, že byli už napevno přijati do elitního klubu nové české moci a že cesta USA, Západu, mocných a bohatých jest i jejich cestou, se dokonale propojil s tradičním výběrem mluvících hlav. Každé médium má samozřejmě a docela přirozeně soubor osobností, ke kterým se příležitostně obrací s žádostí o jejich názor. Médium snažící se o objektivitu a vyváženost ale dbá na to, aby výběr jejich respondentů pokrýval co možná široké spektrum názorů a pohledů. Naproti tomu médiu, jež je ideologicky predeterminováno, ať už z důvodů závislosti na financích nebo prostě proto, že v jeho čele stojí lidé (kruhy), které sledují vlastní politickou linii, takto nečiní.
Je pak jenom otázkou schopností redakčních týmů tuto do očí bijící ideologickou předpojatost alespoň trošičku skrýt před čtenáři, diváky a posluchači. Pokud to realizační týmy propagandistů, ideologů a „bojovníků za své vize“ skrýt nedokážou, pak se jedná buďto o neschopnost nebo o neomalenou arogantní drzost spojenou s pohrdáním vůči soudnosti publika. Anebo se nabízí třetí výklad, a sice že se jedná již o křeč z bezvýchodnosti.
Výročí vzniku Československa jako záminka k ideologické „práci“
Česká televize použila výročí sto let od vzniku Československa ke své tradiční „politické práci“. Toto médium patrně považuje za ztracený každý vysílací čas, ve kterém se nedostane alespoň náznakem na kritiku Ruska (Sovětského svazu) a bolševismu (údajného českého komunismu, jenž pochopitelně nikdy nebyl nastolen). Formáty, ve kterých není možno připomenout okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy (říká se pochopitelně okupace ruská nebo sovětská), jsou patrně formáty nedostatečně využité. Sem patří například Večerníček nebo kuchařské či zahrádkářské poradny. Na druhé straně toto médium považuje za nezbytné patřičně zdůraznit a adorovat podíl západních mocností na vzniku Československa, přičemž platbu „poplatku za osvobození“ ve výši cca 5 miliard korun Francii a válečných reparací ve výši dalších mnoha miliard, jíž bylo Československo z vůle vítězných západních mocností povinováno, cudně opomíjí jakkoliv zmínit. Prostě „nehodící se škrtněte“!
Ačkoliv si sté výročí vzniku Československa ČT propojila s dalšími historickými mezníky (což je samo o sobě v pořádku), při vzpomínce na Mnichov 1938 a následnou okupaci zbytku státu Německem, dbala velice důsledně na to, aby se téma snad nezastavilo na delší čas u nízké důvěryhodnosti západních mocností Anglie a Francie vzhledem k hození Československa přes palubu, což nebylo ostatně v moderních dějinách naposledy.
Též je pozoruhodné, kterak se ČT vyhýbá pojmům, jako jsou „německá okupace“, „německé válečné zločiny“, „německé koncentrační tábory“, „německá okupační správa“, a nahrazuje přívlastek „německý“ v podstatě důsledně výrazem „nacistický“. Takováto pojmová „korektní ohleduplnost“ ale ideologickým pracovníkům ČT a jejich redaktorům zcela chybí, pokud se zmiňují – a to činí velice rádi – o Rusku a Rusech. Také univerzální a nijak odstíněné označování „nacistické“ okupace českých zemí a „okupace“ ruské (sovětské) po roce 1968 patří do ideologického vybavení každého na obrazovku připuštěného zaměstnance tohoto média „veřejné služby“.
Mainstream jako vhodný předmět odborného zkoumání patologických jevů
Je otázkou, zda ideologická propagandistická a zcela neobjektivní manipulace s veřejným míněním je onou kýženou „veřejnou službou“ obyvatelstvu českých zemí, a zda stojí za koncesionářský poplatek každý měsíc. Je přitom velmi pravděpodobné, že lidé, kteří se pro tuto práci nechávají najmout v současné době, by byli úplně stejně použitelní i v dřívějším totalitním režimu. Cenzura totalitního režimu ale nebývá ani zdaleka tak účinná jako autocenzura režimu „svobodného“, v němž je však životní a kariérní prostor veřejně činného jedince (tedy i novináře) limitován totalitou jedině přípustného názoru, s nímž až nebezpečně souvisí výše měsíční mzdy, případně honorářů.
Sledování českého mainstreamu se v současné době dá chápat jako dobrovolná dávka masochismu uživatele nebo jako terapeutická metoda využitelná pro zvýšení krevního tlaku u osob trpících jeho nízkou hladinou. Pro člověka, který má slabé srdce může být pravidelné sledování mainstreamu v podstatě něco jako dobrovolná eutanazie nebo kalich bolehlavu, jímž se bez protestů a uprostřed demokratických Athén sprovodil ze světa Sokrates. Kdo se však zabývá situací médií v České republice – ale bohužel i v Evropě obecně – ten přistupuje k jejich zpravodajství i publicistice spíše s odborným zaujetím vědce, jenž zkoumá nějaký podivný přírodní úkaz a snaží se jej vysvětlit souběhem faktorů a okolností.
U mediálního mainstreamu jsou těmito okolnostmi provázanost českých samozvaných elit a parapolitických jedinců s kapitálem domácím i zahraničním, očekávání (často marné) vstupenky do vyšších elitářských kruhů Západu, domnělá a pochybná televizní popularita, různý stupeň individuálního i kolektivního pomatení mysli, výchovou zděděné či získané obdivné pokukování na Západ, snaha opustit malé češství výměnou za ještě menší podíl na velkém němectví, rusofobie získaná přenosem nakažlivých viróz v pražských a brněnských žurnalistických kavárnách, vrozený inkviziční komplex, případně komplex duševní nadřazenosti, jenž bývá až příliš často spíše výrazem duševní inferiority. Jako přílohu můžeme pak nabídnout nedostatek skutečného hlubšího vzdělání ideologů i prostých zaměstnanců média, jenž je ale dost možná ingrediencí nejpodstatnější, ba základní, jako je u guláše flákota hovězího.
Bída novinářské profese, v níž má peníze jen mainstream
Na druhé straně je ale nesporným faktem, že nedostatek vzdělání a chybějící potřeba přemýšlet o věcech a souvislostech pro adepta žurnalistické profese vykonávané se vší mediální slávou u mainstreamových médií představují něco jako záchranné nafukovací kolo pro neplavce v mořských vlnách. Tady tuto gumovou vestu jim do vln praktického života v podstatě vhodilo již předem současné české školství, bohužel včetně vysokého.
Skutečnost, že tolik lidí, a často mladých lidí, tak snadno participuje na emisi krajně deformovaných a tendenčních obrazů, vede k zamyšlení nad obecnou situací mladých adeptů novinářského povolání, jaké chrlí každým rokem v podstatě již každá z českých a moravských univerzit. Jejich situace je analogická situaci jejich předků z období husákovské normalizace. Vydělat peníze si mohou pouze prací pro nějakou formu mainstreamu (tehdy stranického tisku). Jenom mainstream má za sebou kapitál. Solidní a o objektivitu se snažící alternativní média (ne všechna alternativní média jsou samozřejmě takto pozitivní) za sebou peníze nemají.
Takže, pokud mladý muž či mladá žena, absolventi žurnalistických studií (ale nejenom oni), touží přejít od teorie k praxi, pak si musí vybrat, zda budou pět píseň toho, jehož chléb budou jísti, tedy i s vlky výti, a mohou si tudíž pronajmout a zařídit (nebo dokonce i koupit a zařídit) byt v Praze, Brně či na dalších lukrativních místech republiky. Nebo naopak, dají přednost pravdě, cti, solidnosti, objektivitě, míru a skutečným národním zájmům, a tak napodobí F. L. Věka a další národní buditele a se skývou chleba pod kabátem a několika Krameriovými svazky v kapsách budou putovati krajem a dodávati bratřím svým a sestrám víry v život čestný a spravedlivý, v budoucnost národní. A budou-li psát a publikovat, pak vězte, že tak budou činit zdarma, jako to činili první apoštolové slova božího. Mohou nejspíš opět na vltavském nábřeží vztyčit káď, jako to vykonali předkové naši, když vybírali na Národní divadlo, nebo ještě starší předkové naši, když se shromáždili na hoře Tábor, aby do země nevpustili tehdejší křížovou „misi“. Nepochybuji o tom, že současný český mainstream by ony křižáky uvítal s radostí. Vítá totiž všechny „mise“ toho druhu po světě.
Jako se formuje hejno divokých husí ke společnému letu
Jsou-li ideologičtí strůjcové zpravodajských a publicistických katastrof v mainstreamových médiích docela snadno identifikovatelní a jejich „práci“ je možno vysvětlit coby směsici nešťastných příčin, pak pevně zafixované soubory „odborníků“, kteří vždy posvětí redakční deformaci skutečnosti pečlivou selekcí svých odborných znalostí a informací (a ochotou nehodící se zapomenout), představují trošičku odlišný fenomén. Jistě, i mezi nimi jsou lidé stižení jevem zvaným „idée fixe“. Oni sami se do značné míry spontánně soustřeďují kolem média, které je daňovými poplatníky financováno za distribuci různých variant fixních idejí.
Tak jako vrána k vráně sedá, tak se i tito lidé navzájem poznávají podle určitých identifikačních znamének a sdružují se ke společnému „dílu“, jako se hejno divokých husí formuje ke společnému letu do tepla. Přitom postiženému médiu doporučují i své kolegy a přátele, kteří snadno zapadnou do společnosti. Tak jako v chemii za pomoci valenčních znamének vznikají vzorce organických sloučenin, tak na bázi podobných vazeb vznikají vzorce „korektního myšlení“ těchto lidí, které je pak díky dostatečnému finančnímu krytí mainstreamu předáváno obyvatelstvu, asi jako chřipka v čekárně u lékaře.
Nejsou ale všichni pozvaní hosté nutně téhož rodu. Nesporně, jsou si někteří z nich, zejména lidé skutečně vzdělaní a mající přehled, velmi dobře vědomi toho, že se po nich nebude žádat objektivní a nezaujatý posudek, ale cosi „korektního“. Pak tito lidé musí v sobě svést vnitřní boj. Je to dilema: „Buďto řeknu pravdu a budu mluvit objektivně, a potom mě už nikdy nikdo nikam do debaty nepozve. Nebo budu mluvit, jak se tam ode mě čeká. Pak si sice budu moci před zrcadlem plivnout do obličeje. Ale co, zrcadlo se dá umýt a utřít. A pak, v současné době kariér a peněz se na čest už nikdo neohlíží.“
Je dosti pravděpodobné, že mnozí z lidí, kteří jsou mainstreamem zváni k debatám a komentářům, řeší toto mravní dilema kompromisem. Snaží se mluvit solidně a v souladu s tím, co o celé věci skutečně vědí, ale tu a tam nebo na samotný konec pořadu učiní úlitbu hostitelům a řeknou něco hodně hloupého, aby se udrželi v hledáčku média a jejich tvář ještě někdy ozářilo světlo reflektorů v televizním studiu. Ach, ta lidská marnivost…
Je to ale stále mainstream, kdo rozhoduje o tom, kdo je dobrý a kdo špatný, kdo je známý a na koho národ má zapomenout, nebo kdo se nikdy nemá před národem objevit, ani kdyby to byl člověk nejryzejší. Takže v souvislosti s výročím sta let od vzniku Československa je možné uvažovat i o tom, jak nahradit mediální mainstream tištěnými novinami, televizemi a rádii nebo internetovými novinami, které by opravdu byly médii veřejné služby, tentokrát bez uvozovek. Obávám se, že se český národ bude muset skutečně vrátit alespoň v některých ohledech do časů národního obrození. K oné fantastické dobrovolnosti a obětavosti lidí, kteří chtěli zachránit, uchovat, povzbudit národ, jeho jazyk, kulturu a dějiny. S mainstreamem toto opravdu nepůjde. Jeho cesty nejsou cestami pravdy a práva.
Post scriptum
A propos, všimli jste si, že žádný z hostí, kteří byli všichni v ČT v neděli tázáni na své přání pro budoucnost, si nepřál, aby byl na světě mír? Nikdo z nich to nevyslovil, jako by mír byl zakázaným slovem, neboť je to slovo nenáviděné militaristickými kruhy v USA a obecně vojenskoprůmyslovými komplexy západních států, našich spojenců.