Ivo Šebestík se ve svém komentáři tentokrát věnuje aktuálnímu a také v českém prostředí tak trochu “prekérnímu” tématu progresivní daně.
Česká republika patří ke čtvrtině států EU, které dosud neuplatňují takzvanou progresívní daň z příjmů. Jsou to shodou okolností všechno země z bývalého východního bloku, které v časech jejich geopolitické konverze a ekonomické transformace spojovala nedostatečná orientace v elementárních principech „nového světového pořádku“.
Návrh progresívního zdanění vyvolal spory v českém politickém prostředí, které vyústily v širší diskuzi a ve vděčné mediální téma. A jak to již v takových případech bývá, některé okolnosti zůstávají bez povšimnutí nebo jsou zmiňovány jen okrajově nebo nepřesně.
Připojme k této diskuzi tedy alespoň dva detaily, které více méně unikají pozornosti. Zastánci návrhu na progresívní zdanění osob operují argumentem, který se – viděno zespodu sociální struktury – dobře poslouchá. Do státní pokladny budou více přispívat střední vrstvy a hlavně bohatí. Moc a moc bohatí! Báječné!
Chudí lidé, jichž je v ČR většina (byť si mnozí z nich svoji skutečnou chudobu neuvědomují), si při zaslechnutí politického programu, který už konečně začne brát peníze také i bohatým (vzor Jánošík), pomyslí, že česká vláda chce opravdu (asi poprvé od roku 1990) udělat něco pro lidi. Že si prostě vzala ponaučení z dříve chybně prováděné daňové politiky a hodlá ji takto napravit. Naproti tomu odpůrci progresívního zdanění křičí, že vyšší daně nejvíce postihnou střední třídu. O tom, že progresívní zdanění nijak nepostihne skutečně bohaté podnikatele, a už vůbec se nedotkne nadnárodních korporací, příznivci i odpůrci této reformy shodně mlčí.
Kde se tedy nachází onen příslovečný zakopaný pes? Když některý středověký král zjistil, že se státní pokladna nachází ve stavu dokonalého vysušení, tak buďto zorganizoval pogrom na židovské obchodníky, řemeslníky, bankéře a na lichváře nebo obvinil – jako francouzský král Filip Sličný – templáře z magie, čarodějnictví a velezrádných úmyslů a sebral jim jejich zlato. Nebo si také vymyslel úplně absurdní daň. Zkrátka šlo o to sehnat rychle peníze a zalepit jimi díry ve špatně spravovaném rozpočtu.
Když se moderní demokratický a liberální stát nachází v epoše absolutní vlády Jeho veličenstva Kapitálu „Ukrutného“ (což je, prosím, naše epocha v celé své kráse), pak se promrhaná státní kasa plní rychlým střihem těch vrstev obyvatelstva, kterým ještě zůstává nějaké rouno na hřbetě. Chudina se nachází zcela bez vlny, takže na ní už není co ostříhat. Ale zároveň je hodně početná a díky demokracii a krvavému třídnímu boji má i volební právo, což bohaté a „urozené“ vrstvy velice mrzí, takže z ní ještě nemohou sedřít i kůži (když už rouno není). Omlouvám se za poněkud cynický tón těchto řádků, ale nevolil bych si jej, kdyby naše přítomnost sama o sobě nebyla cynická ještě mnohem více.
Lidé, kteří argumentují tím, že progresívní zdanění zasáhne především střední vrstvy, ale zapomínají pojem střední vrstvy poněkud upřesnit vzhledem k její české specifičnosti. Mám za to, že ke střední vrstvě mohou náležet pouze lidé, jejichž měsíční nebo roční příjem umožňuje hospodařit s „přebytkem“, který je schopen v horizontu dejme tomu pěti nebo deseti let vytvořit těmto lidem rezervu dostatečnou k překlenutí případného výpadku příjmů, ke kterým může dojít v důsledku ztráty zaměstnání, krachu v podnikání nebo následkem dlouhodobé nemoci.
Nečekaných zvratů v životě člověka jsou desítky a jen lidé, kteří skutečně hospodaří s dostatečným přebytkem a mohou si tak vytvářet určitou rezervu, se mohou počítat ke střední vrstvě. Proto, pokud současný návrh progresívního zdanění zasahuje už skupiny obyvatel, jejichž čistý měsíční příjem dosahuje cca 41 tisíc korun, pak se v jejich případě zdaleka nejedná o střední vrstvu. Příslušnost ke střední vrstvě totiž neznamená vytvářet si finanční rezervu na úkor životní úrovně. Jinými slovy, střední vrstvu netvoří lidé, kteří se dokáží velmi uskromnit, aby si něco našetřili na horší časy. Právě naopak, jsou to lidé, kteří všude v Evropě vydělávají dost peněz na to, aby si mohli dovolit standard střední třídy včetně dostatečných úspor.
Teprve tato vrstva je totiž alespoň částečně a po nějakou dobu schopná uniknout tomu, čemu se dnes říká „prekérní“ (nejistá) existence. Progresívní zdanění tedy není v České republice v pravém slova smyslu zacíleno na střední vrstvy, neboť ty jsou početně zastoupeny nepatrně, ale míří už na vrstvu, jejíž sociální status by asi nejpřesněji zněl jako vrstva, „jejíž existenční podmínky jsou za předpokladu, že se nepřihodí nic neočekávaného, vcelku ještě důstojné“. Právě tato vrstva je hlavním terčem současného návrhu daňové reformy, neboť je mnohem početnější než opravdová, se standardem střední vrstvy v západní Evropě srovnatelná, česká střední vrstva, jejíž čistý měsíční příjem musí být výrazně vyšší. (Samozřejmě, posouzení sociálního statusu určité rodiny závisí na více faktorech. Pokud mají v rodině vyšší příjem její oba dospělí členové nebo i více osob, pak je její ekonomická situace pochopitelně lepší, než pokud vyššího příjmu dosahuje pouze jeden její člen.)
Střední vrstva je schopna alespoň nějakou dobu unikat „prekérní“ existenci
Češi po roce 1990 velmi toužili dosáhnout co nejrychleji životního standardu západoevropských států, a tak začali s důmyslnou autosugescí, jejímž výsledkem bylo všestranné a mnohdy komické napodobování chování západních sousedů. Mimo jiné se tedy stalo, že se část obyvatelstva, jejíž měsíční hospodaření nekončilo pokaždé zoufalou nulou nebo ještě zoufalejšími červenými čísly, začala považovat za střední třídu a podle toho se i chtěla – samozřejmě mnohdy jen za cenu půjček s lichvářskými úroky – chovat.
Byt nebo dům zatížený hypotékou, automobil na leasing, luxusní dovolená na půjčku, značkové oblečení, drahá elektronika, tu a tam zahradní party, to vše za cenu vyčerpání rezerv. Na první pohled, tedy životní styl americké nebo západoevropské střední třídy. I mluva se tomu začala podobat a též i tenisová raketa na stěně a golfové hole ve stojanu ozdobily nejednu komnatu či předsíň. A potom náhle, kde se vzalo, tu se vzalo, ztráta zaměstnání, hubený rok v podnikání, úraz nebo nemoc, a sen o příslušnosti ke střední třídě byl okamžitě pryč. Následovalo procitnutí do střízlivého rána, do té skutečné a nefalšované „prekérní“ sociální vrstvy, ke které tito snící rádoby středostavovští občané náleží doopravdy.
Pokud vezeme v úvahu, že příslušnost ke střední vrstvě znamená nebát se zítřka a s ním přicházejících možných neblahých existenčních zvratů, pak si uvědomíme, že představuje svého druhu v podstatě luxus, na který naprostá většina Čechů v současné době nedosáhne. Ovšem, nejenom Čechů. Velká část západoevropské populace je na tom (možná?) jen o něco lépe.
Progresívní zdanění je nesporně správná cesta, ale aby obsahovalo sociální aspekt a odpovídalo tedy politice levicových a levostředových stran, pak by měla být progrese nastavena přece jenom o něco výše, než je v současném českém návrhu zakotveno. A samozřejmě, měla by cílit především, nebo dokonce výhradně, jen na opravdu bohaté vrstvy a především na nadnárodní korporace.
Vzhledem k tomu, že liberální zastupitelské demokracii vládne rukou železnou nelidský, bezohledný a nemilosrdný kapitál, pak musí být každému občanu našeho euroatlantického společenství jasné, že vládce nesmí být daňově postižen. A také nebude! Nesmírně bohaté subjekty a korporace dokonale unikají zdanění. Asi jako gepard snadno uštve krátkonohého, nemotorného a k tomu ještě slintajícího buldočka daňových opatření a zákonů. Ty dostihnou jenom drobného živnostníka, na predátory jsou „buldočci“ úmyslně zkonstruováni coby roztomilí „gaučáci“.
Progresívní zdanění si klade za cíl stříhat vlnu z těch příjmových vrstev, které jí mají – díky početnosti – ještě docela dost, a nedisponují takovým politickým, hospodářským či jiným vlivem, aby se mohly bránit. Cílem progresívního zdanění není náprava nespravedlivě zkonstruovaného systému, zvýhodňujícího bohaté před chudými. V této podobě tedy není tím krokem, který bychom měli od levicových politických subjektů právo očekávat. Oním toužebně – a marně! – vyhlíženým opatřením by mělo být vytvoření takového právního rámce a posílení státu do takové míry, aby byl velký kapitál přinucen vzdát se alespoň části svých příjmů, a s tím i části drtivého politického vlivu a nátlaku na demokratické vlády a parlamenty. Toto je však heroický úkol, na jaký si žádná evropská ani americká vláda zatím netroufnou.
Proto progresívní zdanění méně chudých, méně prekérních a méně zoufalých vrstev v ČR (a vedle toho i těch několika málo osob, které tvoří českou střední vrstvu) není možno považovat za levicový politický program, ale za stříhání těch ovcí, jimž ještě zbývá trocha rouna. Asi na hlavě, na bocích, možná límeček vlny kolem krku…Tedy jde opět o starý známý profláknutý a zoufalý pokus, jak doplnit státní rozpočet o peníze, které z něj pak někdo opět šikovně vyluxuje, aniž by tím ovšem vznikl státu a národu nějaký prospěch.