Adam Votruba píše ve svém komentáři o tom, že evropské dějiny znají demokratické a nedemokratické cykly a o tom, proč demokracie není cílem dějin.
Jedním z největších omylů dneška je přesvědčení, že demokracie vítězí díky tomu, že je lidštější než jiné režimy. Tato představa ovládá myšlení mnoha lidí, kteří cítí potřebu vyjadřovat se k politickému dění. Žijí v domnění, že dějiny jaksi přirozeně směřují ke stále větší demokratizaci. Tato víra je v podstatě náboženského charakteru a nemá žádné věcné opodstatnění.
Mylný dojem vzniká díky tomu, že historický obzor většiny inteligentních lidí je omezen na poslední století. Starší vývojové etapy jsou považovány pro dnešek za nepodstatné. I inteligentní lidé si tak myslí, že pád fašistické a posléze komunistické totality je opravňuje k tvrzení, že dějiny směřují k demokracii přirozeně a zákonitě.
Střídání demokracie a jedinovlády
Proti téhle představě chci postavit tezi, vycházející z hledání vývojových tendencí v delším časovém úseku – konkrétně ve třech tisíciletích evropského civilizovaného vývoje. Moje teze zní: Dlouhá období, kdy se postupně prosazuje větší účast obyvatelstva na správě věcí veřejných, jsou střídána obdobími, kdy jsou naopak střední a nižší sociální vrstvy od podílu na moci stále více odstavovány. V těchto obdobích se moc koncentruje v rukou jednoho či několika málo jedinců. Mezi vrcholy těchto dlouhých dějinných vln stojí značné rozestupy v řádu zhruba šesti až osmi set let. Jinými slovy: vždy zhruba tři sta let trvá postupné zapojování společnosti do politického dění až k poměrně demokratickému zřízení, následujících tři sta let je politická moc stále více uzurpována a soustřeďována do rukou několika jedinců. Tato čísla je však třeba brát jen jako orientační.
Žijeme-li zrovna v období postupného směřování ke stále větší politické účasti občanů na řízení státu, pak je pochopitelné, že se nám demokratizační trend jeví jako smysl dějin. A v takovém období nyní skutečně žijeme, přinejmenším od Velké francouzské revoluce roku 1789. V této dvě stě let trvající epoše lze na totalitní režimy nahlížet pouze jako na dočasné pokusy zbrzdit nezastavitelná kola dějin, která tak či onak směřují k demokracii. Takové tvrzení se ovšem zdá v plné míře oprávněné až po roce 1989.
Při širším dějinném pohledu však nelze vyloučit možnost, že jsme se nyní dostali na další vrchol demokratizační vlny. V takovém případě lze celkem oprávněně očekávat, že dějiny začnou brzy postupovat přesně opačným směrem, než bychom na základě nedávných zkušeností čekali.
Ponechme nyní stranou nabízející se protiargumenty o tom, že dějiny nemají své univerzální zákony, že podmínky jsou dnes jiné, než byly v minulosti atd. Podobná tvrzení mohou být chytrá i hloupá zároveň. Chytrá, pokud nám umožňují nesednout na lep určitému typu vykladačů dějin, hloupá, pokud s jejich pomocí zavíráme oči před každým možným vyhodnocením historické zkušenosti. Pojďme se raději podívat na údaje, které by svědčily pro předloženou hypotézu, jinými slovy: pokusme se popsat průběh těchto historických vln.
Příklady cyklů
Období, které se vyznačovalo velkou mírou politické spoluúčasti, bylo v našich dějinách 15. století, konkrétně husitství a doba pohusitská. Šlo ovšem o obecnější jev, který se týkal i okolních států, proto třeba český historik Josef Pekař charakterizuje gotiku jako dobou demokratickou. Důležité složky obyvatelstva měly tehdy své zastoupení na zemském sněmu a mohly se vyjadřovat k některým základním otázkám státní politiky. Od 16. století se však dařilo panovníkovi postupně omezovat moc sněmu a posilovat svoje pravomoci. Systému, který se takto zformoval, se říká absolutismus a jeho vrchol přichází někdy koncem 17. a počátkem 18. století. O následném období již můžeme hovořit jako o období postupné demokratizace, která trvá dodnes.
Půjdeme-li v českých dějinách dále do minulosti, zjistíme, že někdy na úsvitu známé historie žily slovanské kmeny v tzv. vojenské demokracii. O důležitých věcech se rozhodovalo na shromáždění lidu a sám kníže byl tímto shromážděním volen. Následovalo prosazení dědičné panovnické moci a omezení kmenových institucí. Tehdy v mnoha částech Evropy teprve vznikaly první státní útvary. Opíraly se vždy o nově prosazenou individuální moc panovníka a ideologii křesťanství. Na rozdíl od kmenového společenství v nich nebyla politická moc věcí veřejnou, ale soukromou. Princip prvních státních útvarů v podstatě spočíval v tom, že kmenová veřejná moc byla zprivatizována silným vojenským vůdcem a dobyvatelem. Později ve vrcholném středověku, když už získala idea státu nadosobní charakter, sílí i snahy určitých vrstev – zejména šlechty – o získání spolupodílu na státní politice.
Do třetice uveďme příklad periodizace dějin starověkého Říma. Možná si ji někteří čtenáři pamatují z hodin dějepisu. Samy názvy tří po sobě jdoucí období římských dějin hovoří za vše: království, republika, císařství. Od osobní vlády přes systém účasti občanů opět k neomezené vládě jedince. Rovněž dějiny starověkého Řecka vykazují vystřídání uvedených dvou vývojových tendencí.
Demokracie – oligarchie – diktátorství
Do popsaného modelu bychom mohli zapojit ještě jeden výkladový prvek. Druhá teze, kterou zde chci předestřít je ta, že daný vývoj, který jsme popsali jako vlny, má tendenci řadit se do tří po sobě jdoucích fází. Pojmenujme tyto fáze jako demokratickou, oligarchickou a diktátorskou. Tyto tři fáze se střídají v uvedeném pořadí, v čemž je možno spatřovat vývojovou zákonitost.
Vezměme za základ fázi demokratickou, kdy je podstatné části obyvatel (ne nutně všem) zajištěn podíl na moci. Tato fáze je příznivá tomu, aby výjimečně iniciativní jedinci posilovali svoji ekonomickou a politickou moc v rámci společenství. Postupně se tak formuje vrstva mimořádně bohatých a vlivných lidí, jejichž reálná moc je větší než ta, kterou jim systém teoreticky přiděluje jako běžným občanům. Systém se tak nenápadně posouvá do fáze oligarchie, aniž by došlo k nějakému zásadnímu mocenském zvratu. Instituce předchozího období mohou zůstat navenek zachovány.
Fáze oligarchická je typická zintenzivněním boje o moc uvnitř mocenské elity. Tento boj má dříve či později jednoho vítěze – člověka, který dokáže zprivatizovat pro sebe veřejnou politickou moc a stát se jediným vládcem. Nastolení jedinovlády se děje zpravidla se souhlasem středních a nižších společenských vrstev. Lze totiž obecně říci, že pro nižší vrstvy je tyranie výhodnější než oligarchie, protože znamená větší stabilitu pro obyčejný život. Jeden tyran je vždy předvídatelnější než chaos mocenského boje mezi potenciálními tyrany. Mimochodem vítězství jedinovlády nad oligarchií bývá poraženými oligarchy někdy interpretováno jako “konec demokracie”.
Jedinovláda je příznačná relativní stabilitou. Jedinovládce, ačkoliv se státní celek teoreticky stává jeho soukromým vlastnictvím, nemůže vládnout bez úřednického aparátu. Diktatury těsně po převratu jsou sice závislé na charizmatické moci vyvoleného jedince, později se však stabilizují mocenské mechanismy tak, že stát je schopen fungovat relativně nezávisle na osobě vladaře. Vytváří se tak předpoklad pro to, aby fungující privátní stát byl opětovně zespolečenštěn. Původně soukromá politická moc se tak dostává po čase pod kontrolu zákona a veřejnosti. Jelikož jedinovládce zpravidla zlomil moc oligarchie, jsou zároveň jedinovládou vytvořeny předpoklady pro to, aby se zformovala silná střední vrstva, která je zainteresována na existenci státu a která se může do budoucna stát sociální základnou pro demokratický režim. Dříve či později je pak tyranie odstraněna demokratickou revolucí či jiným podobný procesem, čímž se ocitá celý cyklus opět na začátku.
Zatímco pulzování dějinných demokratizačních vln zní na první poslech přece jen trochu ezotericky, uvedené vývojové fáze poukazují na určitou logiku v tom, že každé zřízení (demokratické, oligarchické či diktátorské) v sobě obsahuje zárodky svého překonání. Pro posun do dalšího stádia pracuje setrvalý konkurenční boj mezi lidskými bytostmi. Konkurenční boj vyřazuje slabší a pracuje ke koncentraci moci. Když však tato koncentrace moci dosáhne svého vrcholu, moc začne ztrácet svůj osobní charakter, což je zároveň krok k tomu, aby došlo k jejímu opětovnému a spravedlivějšímu rozdělení mezi ovládané.
Podmínky pro přechod k protidemokratizační fázi
K uvedeným dvěma tezím (o existenci dlouhých demokratizačních vln a o jejich třífázovém charakteru) chci připojit ještě třetí hypotézu. Domnívám se, že z porovnání různých historických epoch lze do určité míry vyvodit, jaké společenské jevy jsou příznačné pro období předcházející obratu od dosavadního trendu. Zaměřím se zde na jevy, které se objevují těsně před tím, než začnou být občané postupně odstavování od svého podílu na politické moci. Jde tedy o předzvěst antidemokratizační fáze. V tomto dějinném bodě lze opakovaně sledovat přinejmenším čtyři sociální fenomény:
1. Výrazný nárůst sociálních rozdílů. Ačkoliv nelze říci, že by se střední a chudé vrstvy měly vyloženě špatně, přesto se jejich situace začala zhoršovat, zatímco menší množství jedinců soustředilo ve svých rukou do té doby nevídané bohatství.
2. Přestává se využívat branné povinnosti, stát spoléhá na profesionální armádu.
3. Lze sledovat nárůst individualismu oproti kolektivismu. Myšlenka vlastenectví budí rozpaky, obětování se pro společenství je bráno jako společensky zastaralá věc.
4. Prosazují se více práva cizinců. Elity teoreticky vyznávají multikulturalismus či kosmopolitismus a reálně se internacionalizují. Jejich mocenská základna začíná překračovat hranice dosavadního politického společenství.
Bylo by možné doplnit k těmto čtyřem bodům poměrně rozsáhlý komentář, avšak v novinovém článku nechci čtenáře zdržovat příliš dlouhými argumenty. Omezím se na dva krátké příklady k bodu 2 a 4.
Je zřejmé, že branná povinnost s procesy demokratizace a absolutizace politické moci zásadně souvisí. Vysvětlit to lze poměrně jednoduše: Pokud se má každý podílet na obraně společenství svým životem, v takovém společenství nelze dlouhodobě obhájit velké sociální a politické rozdíly mezi lidmi. Absolutistické státy podkopaly svoji moc ve chvíli, kdy zavedly povinnou vojenskou službu. Neměly ovšem na vybranou, protože jejich vzájemné soupeření vyžadovalo mobilizaci všech dostupných sil. Starověký Řím podkopal základy republikánského zřízení tím, že zavedl profesionální armádu. Zájmy římského vojáka se tak rozešly se zájmy římského občana. Kdo získal pod svou moc římskou armádu, nepotřeboval již nadále demokratický souhlas k tomu, aby mohl vládnout.
Další zjevnou souvislostí je, že překážkou pro udržení demokracie je to, když moc elit začíná překračovat úzký rámec dosavadního politického společenství. Pokud podnikatelské nebo vojenské výboje mocných mužů (a žen) získávají mocenskou oporu v nadnárodním kontextu, jeví tito mnohem menší ochotu nechat se omezovat původním společenstvím. Demokracie je tak někdy ohrožena imperiálními úspěchy státu, jehož expandující moc přerostla dosavadní instituce občanské spoluúčasti, jindy naopak tím, že stát ztrácí svou nezávislost na úkor jiných nadnárodních celků.
Liberální demokracie není koncem dějin
Z dosavadního popisu je doufám dostatečně zřejmé, že představa o (liberální) demokracii jako o konci dějin je falešná. Je založená na přáních a triumfalismu domnělých vítězů studené války.
Je otázka, do jaké míry můžeme vůbec politicky ovlivnit hlubší společenské procesy. Pokud se však o to chceme pokoušet, pak bychom neměli naše poznání podřizovat našemu přání.
Jestliže demokracii preferujeme, je to samozřejmě dostatečný důvod zabývat se tím, co ji ovlivňuje. Není to však dostatečný důvod, abychom věřili, že demokracie je cílem a účelem dějin. Myslet si, že svržení diktátora za pomoci intervence povede zákonitě k demokracii, je hloupé. Neméně hloupé je myslet si, že demokracii prospěje, když otevřeme demokratické země nekonečnému proudu imigrantů, aby mohlo co nejvíce lidí žít v demokracii. Mnozí se možná cítí lepšími lidmi na základě své víry v to, že demokracie vždycky nakonec zvítězí, ale tato domýšlivost neposkytuje demokracii dobrou službu. Zde snad stojí za to zmínit myšlenku, s níž přišel Charles Montesquieu, že totiž neexistuje jedno ideální státní zřízení, ale nejlepší je takový režim, který nejlépe odpovídá povaze a stupni vývoje daného národa.
Předvídání budoucnosti je velmi nejisté, proto nechci chápat svou úvahu jako prognózu, byť např. úspěchy oligarchů-populistů v politice nabízejí další snadnou paralelu k pozdně republikánskému Římu. Předložené řádky chápu jako námět k zamyšlení. Uvedený historický rozbor sice nenabízí příliš optimistický výhled, je zde však i určitá naděje. Demokratizační trend sice netrvá věčně, zdá se ale, že se pravidelně vrací.