Josef Šmajs upozorňuje na nepochopené informační bohatství přírody jako součást jejího správného pochopení a podmínku pro překonání ekologické krize.
V informační společnosti, která se zatím kochá svou sofistikovaností, se o informačním bohatství přírody nemluví. Nezávisle na vývoji vědeckého poznání považují lidé přírodu za hmotu, za objektivně existující předmětnost. I vinou filosofie se dosud neprosadilo pojetí přírody jako evolučně vytvořené uspořádanosti, jako informace. Biologické vědy se k odhalení skryté informační stránky přírody nehlásí. Také vědy o neživé přírodě, na jejichž základě vzniká a funguje mikroelektronika, zamlčují pravdu o skryté podstatě přírody.
Evolučně ontologický koncept bytí
Pro správné pochopení přírody, a tedy i pro možnost překonat nynější ekologickou krizi, je nezbytné nově pojímat bytí. Pozemské bytí není jen abstraktní podstatou jsoucna, jak to víme už od Aristotela. Je vznešeným jménem pro skutečnost. Poznatky přírodních věd pomáhají filosofii pochopit, že bytí není stálost či mechanický pohyb, ale především proces, spontánní tvořivá aktivita. Evoluční ontologie proto v souladu s vědou ukazuje, že přírodní bytí je onticky aktivní, přirozeně uspořádané a na Zemi biofilně nastavené. Jeho evoluce směřovala ke vzniku a rozvoji života. Evoluce jako proces vytvářející uspořádanost (informací) je proto synonymem spontánně orientované aktivity bytí. Přirozená aktivita se v určitých doménách nikdy jen neopakuje, tj. dělá chyby, nahodile vytváří nové (emergentní) struktury, které pak okolní prostředí testuje. Pro bytí, jež se evolučně formuje, proto žádný zákon zachování jeho uspořádanosti, analogický zákonu zachování látky a energie, platit nemůže.
Přirozená vesmírná aktivita vytvořila kosmos, oživenou Zemi i člověka jako biologický druh. Vytvořila přírodu, její fantastickou uspořádanost, její informaci. Právě v situaci, kdy ze všech stran dnes na nás útočí globální sítě s umělou informací sociokulturní, je nezbytné přírodu ukazovat jako nejstarší a nejširší paměť nesoucí skrytou informaci přirozenou. Vždyť evoluce, pokud něco podstatného produkuje, pak je to právě uspořádanost, informace. Konrad Lorenz v podobné souvislosti dokonce napsal, že „vědecká pravda je něčím, co lidský mozek nestvořil, nýbrž co urval mimosubjektivní skutečnosti, která ho obklopuje“. (Lorenz, K. Takzvané zlo. Praha: Mladá fronta, 1992, s. 228.)
I bez další analýzy už patrně tušíme, proč je tak důležité o informačním bohatství přírody mluvit. Pro dnešní technicky orientovanou spotřební kulturu, která hodlá v rabování planety pokračovat, je užitečné, aby lidé chápali přírodu správně: včetně evoluční aktivity a tvořivosti, včetně informace. V současném predátorském paradigmatu je ale zatím výhodné, aby pojmy tvořivost a informace byly spojovány jen s člověkem a lidskou výjimečností.
Vývoj Země a její biosféry samozřejmě souvisí s vesmírem. Bezprostředně a nerozlučitelně však vývoj planetárního ekosystému závisí na existenci vysoce stabilního energetického zdroje života, jímž je termojaderný reaktor – naše Slunce. Biosféra je tedy přirozeným pokračováním abiotického vývoje Země, a její bakteriální osídlení s aktivní vnitřní informací je téměř tak staré jako její ochlazený povrch, jako oceány a skály.
Život jako kosmický experiment?
Omezený příkon zářivé sluneční energie, zdá se, oživoval vždy jen tolik abiotické látky na zemském povrchu, aby pro život na bázi uhlíku a dalších několika prvků vznikalo dlouhodobě udržitelné optimum. Mezi živou a neživou přírodou se tak ustalovala zvláštní dynamická rovnováha, tj. stav, kdy živé systémy vyrůstají jen z některých stabilních abiotických prvků, které po skončení své životnosti Zemi navracejí. Život proto, na rozdíl od uměle oživeného systému kultury, nejen entropizuje (rozbíjí), ale současně i strukturně obohacuje pozemské abiotické prostředí živými systémy. Země jako celek tak vytváří důmyslně uspořádaný organismus s vnitřní konstitutivní informací.
Ještě jinak řečeno, pozemský život je vlastně dlouhodobým experimentem vesmírné evoluce probíhajícím v laboratoři s názvem Země. Proto je paradoxní, že asi v polovině doby jeho předpokládaného trvání naše mladá technická civilizace tak rušivě zasahuje do jeho průběhu. I na úrovni zdravého rozumu dnes vidíme, že místo, látku a energii krade kultura Zemi. Svým rozmachem způsobuje dva vážné problémy: 1. Záborem území vyvolává nevratný zánik mnoha evolučně vytvořených útvarů krajiny včetně jen jednou vzniklých biologických druhů; 2. kultura svým růstem i následnou zdlouhavou entropizací rozbíjí ustálenou dynamickou rovnováhu mezi živými a neživými systémy; vnáší totiž do přírody umělé struktury, z nichž mnohé jsou na přírodní prvky obtížně rozložitelné přirozenými entropickými procesy.
Nádherný, obdivuhodně uspořádaný a jemně dynamicky vyvažovaný systém života na Zemi by však kultura neměla decimovat nejméně ze dvou důvodů: Za prvé proto, že sama, jako výtvor a prostředek expanze jednoho biologického druhu, přírodní struktury nevytvořila. Lidé nechápou jejich složitost, jemnost a funkci v evolučním procesu biosféry. Nevědí, že nemohou jejich hromadnou ztrátu či poškození nahradit, ani se vlivu změněných podmínek geneticky přizpůsobit. Za druhé proto, že kultura existenčně závisí nejen na člověku, ale také na Zemi, na biosféře. Jen prostřednictvím člověka a dalších živých systémů může po jistou dobu existovat jako cizorodý subsystém uvnitř biosféry. Pouze biosféra jako celek je patrně nejmenším relativně autonomním systémem, schopným dlouhodobého vzestupného vývoje v čase. Všechny její subsystémy, jedinci, populace, biocenózy i cizorodá kultura jsou dočasné a nesamostatné, závislé na prosperitě biotického celku.
Protože primárním energetickým zdrojem existence, reprodukce i rozvoje pozemských živých systémů bylo od jisté doby sluneční záření, narůstala jejich organizační a funkční složitost postupně, díky dostatečně dlouhé expozici Země slunečnímu svitu. Narůstala tempem, které patrně nemohlo být vyšší, neboť souviselo jak s omezeným příkonem zářivé sluneční energie zvyšující přirozenou uspořádanost, tak s univerzální entropickou tendencí vesmíru k přirozenému rozpadu všech složitějších struktur. V této souvislosti je zajímavé, že entropická tendence k rozpadu (Boltzmann) byla objevena dříve, než analogická tendence vesmíru k růstu uspořádanosti (Prigogine).
Pokud se záměrně vrátím jen k živým systémům, mohu říci, že jsou přirozeným „zápisem“ – vyjádřeno Bergsonovou metaforou „protokolní knihou“ – vývoje celé biosféry. Jako otevřené systémy s aktivní vnitřní informací jsou nepřímým i přímým záznamem spontánní konstitutivní funkce evolučních podmínek a času.
Informační hodnota živých organismů je proto přímo úměrná neopakovatelnosti vývojových podmínek a délce proběhnutého času. Tato nenahraditelná hodnota souvisí s tím, že vznikly samovolně, v podmínkách, které již neexistují, a že je už nikdy, pokud je zničíme, ani příroda, ani kultura nevytvoří znovu. S nadsázkou, z hlediska časového údaje poněkud nepřesně, ale zato výstižně, vyjádřil podstatu problému C. F. Weizsäcker: „Živé bytosti mohou vzniknout, jsou-li splněny nezbytné podmínky – a tyto podmínky jsou povrch Země a dvě miliardy let.“ (Weizsäcker, C. F. Dějiny přírody. Praha: Svoboda, 1972, s. 99.
Kulturní význam přirozené informace
Udržení evolučně vytvořené rovnováhy mezi živými a neživými strukturami, tj. zachování přirozené pestrosti neživých struktur i druhové rozmanitosti živých systémů, nemá význam pouze přirozeně reprodukční: funkční z hlediska biosféry a existenční z hlediska jejího prvku – člověka. Má neméně zásadní, dnes přehlížený význam konstitutivně kulturní. Vždyť obsah našeho poznání, tj. pojmovou sociokulturní informaci, jak jsem již s odvoláním na názor K. Lorenze uvedl, neprodukujeme, ale jakoby „čteme“, rozpoznáváme z rozmanitých produktů přirozené evoluce. Tuto kulturní neuronální informaci, zjednodušeně řečeno, získáváme studiem struktury přírody, poznáváním výtvorů přirozené evoluce.
Odhalení a uznání informační hodnoty přírody proto radikalizuje potřebu nového lidského postoje morálního a světonázorového. Evolučně ontologický koncept přírody totiž evokuje otázku, jak lze filosofické myšlení využít pro záchranu ohrožených forem života, pro záchranu člověka a jeho kultury.
Pyšná antropocentrická filosofie, která si zakládala nejprve na vysokých abiotických abstrakcích, a později i na vznešených atributech člověka, svobodě a lidských právech, bude nucena přiznat, že svoboda a lidská práva v genomu člověka (tj. v lidské biologické přirozenosti) obsažena být nemohou. Spolu se skrytým duchovním základem kultury jsou totiž pozdním antropocentrickým korelátem kulturní evoluce.
Člověku i kultuře je totiž systémově nadřazený život, který přesahuje lidskou svobodu i lidská práva. A tyto dva atributy – dnes často ideologicky zneužívané – jsou omezeny samotnou „ústavou Země“: imperativem zachování biologické rozmanitosti života. V této souvislosti se proto hodí připomenout Wilsonovu myšlenku, zda by dnešní vlády neměly být „… vázány ekologickou obdobou Hippokratovy přísahy neudělat vědomě nic, co by ohrozilo biodiverzitu“. (Wilson, E. Rozmanitost života. Praha: Lidové noviny, 1995, s. 352.)
Domnívám se, že globální ekologická krize je planetárním experimentálním důkazem evolučně ontologické teze, že kultura – v rozporu s tradiční představou – není strukturou ani přirozenou, ani evolučně vyšší než příroda. Naopak. Jako umělá struktura vytvářená pouze jedním biologickým druhem je vůči biosféře lokálně silnější a systémově destruktivní. Její evoluci totiž napájí skrytá predátorská aktivita, pohání ji příkon rostoucí dodatkové energie, integruje ji odlišná vnitřní informace s protipřírodním obsahem. Také proto růst a rozvoj kultury na vysoce přirozeně uspořádané Zemi předpokládá rozbíjení živých i neživých struktur, způsobuje ubývání přírodního bytí. Kultura, obrazně řečeno, nepřirůstá na všech větvích evolučního stromu života. Hypertroficky bují pouze z fylogenetické linie Homo sapiens. Některé ostatní větve důsledkem jejího rozmachu tak usýchají a kmen života na kulturou pustošené Zemi chřadne.
K informačnímu bohatství přírody je však třeba dodat, že kultura sice stojí a padá s člověkem, ale nemohla vzniknout na bázi jeho přirozené genetické informace. V lidské genetické paměti, která je fylogenetickým záznamem předchozích životních podmínek našeho druhu, je obsažena informace pouze o jemné uspořádanosti přirozené, abiotické i biotické. K tomu, aby se mohly objevit a udržet první jednoduché kultury, jejich prvky, vztahy a subsystémy, bylo nezbytné vytvořit konstitutivní informaci jiného typu. Musela vzniknout řeč a pojmová informace sociokulturní – negenetická informace neuronální.
Obsah pojmové neuronální informace
Při pátrání po obsahu pojmové informace zjišťujeme, že její nejstarší obsah mohl odrážet jen makroskopickou strukturu přírody. V přirozeně uspořádaném světě si totiž lidé jemnější informaci o přírodě vytvářet nemuseli. Živá a neživá příroda byly vzájemně sladěny a obsahu pojmů, přibližně označujícím věci a jejich vztahy, mohli lidé ve své praxi důvěřovat.
Samozřejmě platí, že první sociokulturní informace, která nebyla v genomu člověka ani obsažena, ani do něho nemohla být ukládána, mohla vznikat až v procesu kulturní evoluce. Tato pro přírodu neznámá konstitutivní informace přirůstala zvláštním čtením přirozené uspořádanosti lidskými smysly a rozumem. A protože náš poznávací aparát nevytvářela evoluce pro odhalování pravdy, ale pro druhové přežití, kulturní informace vznikala čtením a interpretací, která byla od počátku spojena s redukcí, hodnocením a výkladem skutečnosti z pozice lidské druhové prospěšnosti.
Vedle zmíněné biologické prospěšnosti, kterou „moudře kontroluje“ náš genom, a která proto celku přírody příliš ublížit nemohla, existuje však ještě jedna, dnes důležitější kulturně evoluční prospěšnost: zvláštní sobectví sociokulturní. Toto skryté sobectví je produktem počátků evropské kulturní tradice. Určilo predátorské směřování abiotické spotřební kultury, a bohužel ji „ovládá“ dodnes. Pokud chceme na Zemi jako druh žít dlouho, odhalit a změnit je naopak musíme. I když se zcela neprotiví predispozicím v lidském genomu, ten vedle této predispozice obsahuje i pokoru a úctu k přírodě, formu evolučního predátorského nastavení kultury získalo v řecké vědě a filosofii.
Zatím co vznik jedinečného lidského genomu s predispozicí k útočné adaptivní strategii úzce souvisí se vznikem anatomicky moderního člověka, tato kulturou vyvolaná změna vědeckého vidění světa má nepřímou souvislost s objevem a vývojem zemědělství. Téměř na konci dominance této technologie se nečekaně objevují odlišné základy původně mytického biofilního myšlení. Jde o období velkého duchovního vzepětí, v němž vznikají nejen monoteistická náboženství, ale zejména formativní abstrakce řecké vědy a filosofie.
Nebezpečí technologické redukce přírody
Protože Řekové neznali biologii, ani nevratnost a lineární plynutí času, vzniká u vzdělaných lidí hodnotový odklon od živé přírody. Biologickou predispozici k útočné adaptivní strategii v lidském genomu tu skrytě rozvíjí teoretická kultura. Řecká filosofie na jedné straně navazuje na mýtus a zdravý rozum, tj. podporuje jednoúrovňový způsob interpretace skutečnosti, ale na druhé straně prosazuje falešnou ideu identity myšlení a bytí. Zejména tyto dva rysy vytvářely základ predátorského duchovního paradigmatu. Vzdělaným lidem vnucovaly pojmy chybného mechanického předporozumění přírodě jako mrtvé látce, kterou pohybují jen vnější síly a které mohou i lidé vnucovat tvary a nové způsoby fungování.
Ve vztahu kulturních systémů k přírodě se však až do konce neolitické společnosti nic podstatného změnit nemohlo. Lidé i dále těžce pracovali, protože procesy, které mohli vůči přírodě obrátit, byly jen jejich vlastními silami, energií vody, větru a zvířat.
Tato pro přírodu zhoubná redukce informačního bohatství přírody se prosadí až v novověku, v souvislosti s nástupem kapitalismu a přeměnou vědy ve výrobní sílu. Galileovsko – newtonovská věda se svými pojmy, využitím matematiky a kauzální interpretací světa navazuje na duchovní odkaz antiky. V souladu s Baconovou metaforou „mění vědění v moc“. K úplnému završení však přivádí antické predátorské paradigma dnešní globální kultura spotřební. Pro svůj růst a krátkodobý prospěch obrací proti přírodě nejen výrobu, ale s podporou ekologicky lhostejné politiky a veřejnosti i technickou osobní spotřebu. Vedle nejničivějších zbraní proti ní posílá i zbraně hromadného mírového ničení planety – zejména celosvětově šířené osobní automobily.
Naději na docenění informační hodnoty přírody a změnu predátorského duchovního paradigmatu na paradigma biofilní musíme proto spojovat jen s novým evolučně ontologickým pojetím bytí: s uznáním absolutního primátu pozemského života před kulturou. Teprve dnes, po Mendelově epochálním objevu vnitřní informace živých systémů, máme jistotu, že v těchto systémech zkrystalizoval celý nevratný vývojový proces planety. Víme, že je v nich zpředmětněno, a jazykem nukleových kyselin i přímo zapsáno, fantastické množství přirozené informace. Tuto vzácnou přirozenou informaci, která ovšem nepatří nám, ale biosféře, jsme zatím správně nepřečetli a nepochopili. Pouze tušíme, že přirůstala v průběhu evoluce a že se ničením druhů a přirozených ekosystémů z naší viny nenávratně ztrácí. Lze ale předpokládat, že funguje jako nenahraditelná integrativní síla života, jako zvláštní „duchovní kultura biosféry“. Kdyby tomu tak opravdu bylo, a integrativní síla života by z viny člověka poklesla pod určitou mez, kultura by neměla naději dále existovat.
Přehlížíme-li zatím fakt, že bez zachování své přirozené rozmanitosti nemůže biosféra své dnešní nejvyspělejší formy života udržet, pak snad uznáme alespoň její fundamentální význam informační: rozmanitost biosféry, tj. genetickou informaci živých systémů, nesmíme ničit nejen proto, že jsme ji nevytvořili, ale také proto, že jsme ji dosud nepřečetli a nedocenili. Patrně jen její přesnější interpretace by mohla obohatit a zpřesnit námi hledanou cestu k dosažení biofilní kulturní strategie.