Francouzský prezident selhal, když nevyužil protesty „žlutých vest“ k ofenzívě, z Francie se stává druhá Itálie.
Olaf Gersemann píše pro německý list Die Welt o francouzském prezidentovi Emanuelu Macronovi. Jeho reakce na žluté vesty musí vyvolat v Berlíně poplach, protože Macron dělá z Francie Itálii. Není partnerem pro záchranu eurozóny, je rizikovým faktorem.
(Tento komentář přinášíme jako ukázku typického německého postoje, jehož hodnocení ponecháme na laskavém čtenáři.)
V Německu je minimální mzda 8,84 euro za hodinu, stížnosti na její navýšení na 9,19 od nového roku nejsou moc velké a země se těší plné zaměstnanosti, začíná svůj článek Gersemann.
Ve Francii je zákonná minimální mzda vyšší, 9,88 euro, i nezaměstnanost je vyšší. Hůře, než Francie na tom jsou Řecko, Itálie a Španělsko.
Reformátor v úřadu prezidenta by věděl, co je potřeba udělat. Postarat se, aby minimální mzda rostla málo, nebo raději vůbec. To je nutná podmínka, aby nezaměstnanost začala klesat, tvrdí Gersemann.
Týdny ale ve Francii řádí žluté vesty a Macron musel reagovat. Gersemann si myslí, že Macron měl možnost reagovat ofenzívně a navrhnout cestu pro prosperující Francii, která by ale od občanů vyžadovala i oběti.
Tuto šanci Macron zcela promarnil. Legitimoval řádění v ulicích tím, že vyhlásil „ekonomický a sociální výjimečný stav“. Jeho ústupky nejvíce symbolizuje právě navýšení minimální mzdy o 100 euro. To je obrovské navýšení, stěžuje si Gersemann, větší než všechna dohromady za posledních šest let. Minimální mzda se tak zvýší o celých 7 procent na 10,54 euro za hodinu. Macron jistě ví, vyhrožuje Gersemann, že nezaměstnanost kvůli tomu dál vzroste. A co pak Francie a její fiskální kritéria? Takto zase bude moci porušovat deficitní hranici 3 %. Dodržování kritérií se Francii dařilo jen díky politice Evropské centrální banky.
Naděje spočívala v tom, že Macron se stane dalším Gerhardem Schröderem – mužem, který prostě udělá to, co je ekonomicky nutné (sociálnědemokratický kancléř Schröder zavedl tvrdé sociální reformy Hartz IV, kterých se chce nyní sociální demokracie zbavit, protože ji jako stranu táhnou ke dnu. Schröder zásadním způsobem přispěl k německé mzdové deflaci, která destabilizovala celou eurozónu, pozn. red.).
Místo toho ale bude Macron něco jako Matteo Renzi – italský premiér z let 2014-2016 byl také mladý a dynamický a z jeho selhání profitovali političtí šarlatáni vlevo i vpravo, kteří nyní vládnou v Římě (pozn. redakce: pozoruhodné, jak se německý komentátor vyjadřuje k suverénní zvolené vládě jiné země).
Francie má potenciál stát se silnější ekonomikou než Německo, ale nyní se spíš stane Itálií na cestě do třetí třídy. Pokud Macron zvolil cestu „appeasementu“, pak se země těžko dostane ze spirály sestupu.
Pro Německo je to špatná zpráva, ekonomicky i politicky. Eurokrize dobře ukázala, píše Gersemann, že když stojí Paříž a Berlín po boku, lze zabránit tomu, aby Italové a Španělé změnili eurozónu v transferovou unii. Ale pokud se Francie postaví na stranu dalších středomořských zemí, nebo když bude neutrální, tak se to celé zhroutí, myslí si Gersemann.
Třítýdenní protesty měly dopad. Plánované navýšení daní z benzínu a dieselu bylo odloženo. Už 15 měsíců se Německo zaobírá tím, jak reagovat na reformní návrhy, které Macron předložil při svém projevu na Sorbonně. Jsou to návrhy, jejichž cílem je obrat Německo o suverenitu a peníze.
Jenže teď, když víme, jak se Macron zachoval ve sporu se žlutými vestami, se Německo může věnovat jiným věcem. A sice tomu, co dělat, když Německo má v eurozóně a v EU ne jednu Itálii, ale dvě.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.