Ilona Švihlíková uvádí na pravou míru, jak je to s českými daněmi a výdaji státního rozpočtu v souvislost se školními obědy „zdarma“.
Představa, že by děti mohly mít školní oběda zdarma, vyburcovala řadu komentátorů k tomu, aby začali oživovat mrtvolu neoliberální politiky. Ponecháme-li stranou, že stiženi naprostým nedostatkem sociální inteligence a empatie si za cíl svého zkrachovalého ekonomického dogmatu vybrali obědy pro děti, ukázalo se dobře, jak se dívají tito „tvůrci veřejného mínění“ na roli daní.
Jak už sepsala výstižně Veronika, obědy pro děti jsou označovány za „rozhazování peněz“, za plýtvání a za komunismus. Hysterie, kterou rozpoutalo opatření s fiskálním dopadem asi 6 mld. Kč, ale žádá vysvětlení a dotyčné miliardy potřebují řádně zařadit do kontextu české daňové soustavy.
Začneme tedy cifrou 6 mld. korun. Protože většina lidí netuší, že miliarda je základní makroekonomická jednotka, je potřeba uvést kontext: 6 mld. korun netvoří ani půl procenta výdajů státního rozpočtu minulého roku.
Jenže problém u nás není na straně výdajů, kam všichni pravicoví komentátoři tak rádi odvádějí pozornost a pokud mají zdatnost Miroslava Kalouska, pak se jim báječně daří poštvávat jednotlivé skupiny proti sobě.
Podíváme-li se na daňové příjmy (s poznámkou, že největší samostatnou položkou státního rozpočtu je pojistné na sociální zabezpečení), zjistíme několik prapodivných skutečností, které ovšem žádné vlnobití jako obědy zdarma pro děti nevyvolávají.
Klíčovou daní v české daňové soustavě je DPH (daň z přidané hodnoty). DPH je učebnicovým příkladem degresivní daně, která nejvíce zatěžuje nízkopříjmové skupiny (nejsou schopny tvořit úspory, veškeré výdaje jdou na spotřebu), daň na tyto lidi proto dopadne relativně silněji.
Prvků progrese, tedy prvků zatěžujících vyšší příjmové skupiny, u nás moc nenajdeme. Celý daňový mix ČR je tedy extrémně vychýlen k daňovému zatěžování těch chudších. O tom by měli psát ti, kteří jsou tak roztrpčeni, že „zlý Babiš“ bude financovat obědy i bohatým dětem. Tato degresivní úchylka není ani vykompenzována majetkovými daněmi, jejichž inkaso činilo ve státním rozpočtu v minulém roce asi 12 mld. Kč.
Další bod, nad kterým se málokdo pozastavuje: jak je možné, že inkaso daní z příjmu právnických osob (korporací) je i časech expanze ekonomiky nižší než inkaso z příjmu fyzických osob? Copak je toto normální?
Přerozdělování příjmů, které má stát k dispozici, je jednou z jeho klíčových makroekonomických rolí. Každá politická reprezentace přichází se svými prioritami – jak by tato redistribuce měla být velká a jakým směrem / do jakých oblastí by měla jít. O tom, kdo je v přízni a kdo ne, ale nejvíc napoví daňová struktura. Situace v ČR odráží to, co se projevuje i v jiných vyspělých zemích: rozpočty stále více stojí na zdaňování chudších a středně-příjmových skupin, zatímco bohatí jsou schopni se zdanění vyhýbat, ale zato si nenechají ujít jedinou příležitosti pěkně podojit veřejné rozpočty pomocí dobývání renty…
Mimochodem, kdo z uvědomělých novinářů hrozících se obědů pro děti psal o dobývání renty par excellence přes dotace fotovoltaiky? Je to skoro sedmkrát vyšší částka než u obědů a o chudé děti tedy fakt nejde…