Jaké jsou širší okolnosti a cíle rozkolu kolem ukrajinského pravoslaví podle neotřelého pohledu z Řecka?
Dimitris Konstantakopoulos píše o geopolitickém významu sporu mezi moskevským a konstantinopolským patriarchátem o Ukrajinu. Článek uvádíme jako zajímavý příklad vidění celé krize z pravoslavného pohledu v rámci naší snahy přinášet různé pohledy na současné události a procesy ve světě.
Mezi ekumenickým patriarchátem v Konstantinopoli a největší pravoslavnou církví na světě, Ruskou pravoslavnou církví, došlo k velmi vážnému sporu, v jehož centru se ocitá samostatnost ukrajinského pravoslaví. Ukrajina je kolébkou ruského pravoslaví a její církev patřila po staletí pod křídla moskevského patriarchátu.
Tento krok je spojený s velmi vážnou krizí na Ukrajině, která se stala dějištěm krvavé občanské války a také přední linií toho, co Konstantakopoulos považuje za druhou studenou válku. Poté, co Američané vyprovokovali tuto krizi, zahájili druhou studenou válku a zničili vztahy mezi Ruskem a Evropou.
Nyní se totéž děje v případě vztahů mezi Řeckem a Ruskem. Američané využívají svého vlivu v Řecku i v Konstantinopoli (nyní Istanbul) právě k tomuto účelu. Jak článek připomíná, zničení těchto vztahů představovalo už v minulosti strategický cíl Velké Británie, nyní v tom pokračují USA.
Relevance této západní strategie je dnes ještě významnější, a to ze dvou důvodů: na prvním místě je Řecko – dluhová kolonie ve „spirále smrti“, která by mohla znovu revoltovat jako v roce 2015 a hledat pak podporu Ruska. Druhým důvodem je potřeba absolutní kontroly nad Balkánem, která by pak umožnila vést válku proti Rusku. Kontrola nad Kyprem je pak klíčem k nové kampani na Blízkém východě, tvrdí dále Konstantakopoulos.
Reakce na otázku samostatnosti ukrajinské církve byla ze strany Moskevského patriarchátu očekávatelná. Neshody mezi pravoslavnými církvemi jsou jinak běžné, ale zde hovoříme o možném „rozvodu“ či schizmatu, který může znamenat největší šok pro pravoslavný svět od dobytí Konstantinopole Osmany v roce 1453, zdůrazňuje Konstantakopoulos.
Obě strany současného sporu mají vlastní kanonické a církevní argumenty, které mají jejich pozici ospravedlnit. Autor dává přednost geopolitické analýze, před rozebíráním těchto argumentů.
Dvě geopolitické tendence a rozkol
Tato církevní krize souvisí, píše dále, se dvěma silnými geopolitickými tendencemi, a to s druhou studenou válkou a Ukrajinou jako její bitevní linií a s nárůstem totalitního finančního impéria v kontextu hluboké transformace neoliberální éry, v jehož rámcích se musí také chápat „řecký experiment“ od roku 2010.
Impérium se snaží o to systematicky „unést“ a ve svůj prospěch využít řecké instituce, politické síly, symboly, a dokonce i symboly revolty a odporu.
Toto vše pak vytváří příznivé podmínky k tomu, aby akceleroval útok na pravoslavné země a církve, ve snaze je izolovat a „unést“ tyto země nebo jejich lídry tak, aby se stali (vzájemně) nepřátelskými nástroji. Není to přehnané. Sám Samuel Huntington, prominentní teoretik americko-izraelského neokonzervativismu, psal o tom, že pravoslaví je nepřítelem č. 2. (Nepřítel č. 1 byl islám, pozn.red.) Huntington přitom viděl náboženství jako kategorii ke klasifikaci civilizací a jako ospravedlnění své neoimperialistického a rasistického projektu pro světové diktátorství. Jak dále Konstantakopoulos píše, těmito myšlenkami se například inspiroval Steven Bannon a další lidé Trumpovy administrativy.
Řecko prošlo nyní ekonomicko-politickou katastrofou a vstupuje do stádia geopolitického zničení, které znamená zničení jakéhokoliv vztahu s tradičními potenciálními spojenci a přáteli jako je Rusko. Než řecké drama skončí, míní dále autor, oběť musí být totálně izolována a ve stavu takové bezmoci a beznaděje, že bude stejně jako v Kafkově procesu žádat o vlastní popravu.
Nezávislost Ukrajiny a její ohrožení
Argumentem Konstantinopole je, že Ukrajina je nezávislá země a má právo na nezávislou církev, zvláště když Rusko je hlavní hrozbou. Je to částečně pravda, která ale vede ke zkreslení skutečnosti. Rusko vzniku nezávislé Ukrajiny nebránilo a uznalo ji v roce 1991, i když to znamenalo ignorování výsledků referenda v roce 1991 a také přání části ruských obyvatel nově vzniklé Ukrajiny. Jejich práva na sebeurčení byla ignorována, míní dále Konstantakopoulos, a to samotnou Moskvou.
Hlavním problémem se stalo americké torpédování dohody mezi prezidentem Janukovyčem a opozicí, které vyjednala EU v roce 2013. K revoltě na východní Ukrajině přispěly protiruské kroky nové kyjevské vlády. Hlavními zdroji ohrožení nezávislosti Ukrajiny jsou podle autora MMF a NATO.
Je skutečností, že Ukrajinci mají právo na nezávislý stát i to, že rusko-ukrajinské vztahy mají svoje temné stránky. Je také pravdou, že na Ukrajině nežili jenom Ukrajinci, ale i Rusové s právem na sebeurčení. Vedle toho je tu další problém: Ukrajina má právo na nezávislost, ale celá Evropa má právo na bezpečnost. Nyní je ukrajinská otázka zneužívána Spojenými státy k nebezpečnému vojenskému posilování, které oživuje jadernou válku.
Rozkol povede k oslabení
Konstantinopol a Moskva nyní disponují vlivem v asi polovině světového pravoslaví. Ale rozdělení je oba oslabí na polovinu dnešního vlivu. Ruská církev bude vytlačena do ruské, maximálně slovanské role, Konstantinopol překvapivě nechápe, že důsledky pro něj budou ještě horší.
Rusko, Řecko, další slovanští a arabští křesťané (pravoslavní) dělají dohromady víc, než kdyby byli rozdělení, navíc bude rozkol oslabujícím faktorem pro konstantinopolský patriarchát ve vztahu k současnému tureckému režimu. Což povede k jeho další závislosti na Washingtonu.
Snaha konstantinopolského patriarchy o ekumenickou roli ve světovém pravoslaví je legitimní. Jenže s Ukrajinou riskuje, že tento cíl „zabije“. Nejde o počet věřících, ale o mezinárodní atraktivitu patriarchátu. Jeho reputaci to nepřispěje ani v samotném Řecku. Daleko rozumnější by bylo, kdyby se patriarcha snažil o politiku usmiřování pravoslavných věřících a církví na Ukrajině a o mír v Evropě.
Úspěchem jakékoliv církve dneška je podle autorova mínění to, že se postaví za trpící lidi a národy – na prvním místě ty, kteří patří ke stejnému náboženskému přesvědčení. Detailnější pohled na pravoslavné národy ukáže, že se jedná o objekty západního imperialismu a neokolonialismu. Skoro všechny pravoslavné státy čelí útoku západu, a hlavně nastupujícího finančního Impéria. První byli Srbové, dále pak Řekové a jejich „experiment“ v roce 2010 a pak Rusko stojící proti v druhé studené válce. Konečně problémům čelí také státy jihovýchodní Evropy díky tvrdému ekonomického neokolonialismu, který ohrožuje jejich existenci.
Pokud tyto země chtějí přežít, budou muset dříve nebo později začít bojovat proti západnímu imperialismu a neokolonialismu. K tomu budou potřebovat nejen společnou spolupráci mezi sebou, ale také Rusko. Ovšem, taková kooperace bude plodná jenom v případě, že bude stát na rovnosti.
Z toho všeho vyplývá, že pravoslavné církve budou mít budoucnost jen tehdy, když budou spojenci svých zemí v tomto boji. Pravoslavný svět nemá alternativní vizi vůči západnímu kapitalismu, ale takovou vizi potřebuje. Tato vize ale neznamená, zdůrazňuje autor dále, že by proti sobě měl v Evropě stát východ a západ kontinentu. Lidé východní Evropy a jejich státy mohou přispět ke vzniku sociální a nezávislé Evropy, která je naprostou nutností pro překonání té největší krize lidstva za jeho existenci.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.