Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak se také v Česku i po třiceti letech a po Velké recesi stále křísí mrtvola neoliberalismu.
Ve výročním roce změny režimu v Československu v roce 1989 se bude hodně mluvit o principech a hodnotách polistopadového vývoje. O jejich obraně a hájení. Zrovna na začátku roku nám byl jeden z těchto principů znova připomenut. Není jím nic jiného než soukromé vlastnictví. Neoliberální kapitalismus si udělal zlaté tele jednak ze soukromého vlastnictví a jednak z jednotlivce, a to v podstatně asociální podobě. A právě tento druh kapitalismu se v Česku a celém našem regionu „restauroval“ po roce 1989.
Ústavní soud 2. ledna zamítl ústavní stížnost skupiny senátorů reprezentované senátorem Ivo Valentou a právníkem Zdeňkem Koudelkou. Stížnost se týkala povinnosti potravinových řetězců s obchody nad 400 m2 poskytovat neprodané a zdravotně nezávadné potraviny (po lhůtě spotřebujte do) charitám – tj. potravinovým bankám.
Nepůjdu tak daleko jako anarchista Pierre-Joseph Proudhon, který vlastnictví vůbec prohlásil za krádež, ale vzpomenu teorii filozofa Jeana-Jacquese Rousseaua z jeho Rozpravy o původu nerovností z roku 1752. Rousseau píše, že skutečným zakladatelem občanské společnosti byl první muž, který se postavil a řekl: „Toto je moje“, přičemž našel dost lidí, kteří tomu uvěřili. Rousseau tak docela jednoduše shrnul základní poznatek o soukromém vlastnictví – nejde o vztah jednotlivce k vlastněnému, ale o vztah mezi lidmi čili společenský vztah. Z toho vyplývá, že je to vztah podléhající společenské dynamice, změnám, zásahům a regulacím. V dnešních podmínkách jsou základními prvky regulace zákony, které nás všechny „nutí“ a „donucují“ a přitom stanovují pravidla společenského soužití v tom nejširším slova smyslu. Nejde už o jednoduchá a jasná přikázání, která najdeme v Bibli, ale díky komplexní společnosti o velmi ucelené a byrokratizované texty či spíše celé soubory textů.
Senátoři argumentovali tím, že zákon potravinové řetězce nutí k dobročinnosti a stanovuje tak de facto naturální podobu daně. Vedle toho ho považovali za znárodňující intervenci do soukromého vlastnictví, která zaváněla jako vždy „komunismem“. Mělo se podle nich jednat o princip, s čímž lze jako s jediným souhlasit.
Tento princip totiž vystihnulo rozhodnutí soudu. Ústavní soud došel k závěru, že zákon „je ve veřejném zájmu, neboť napadené opatření je součástí opatření v zájmu ochrany životního prostředí, ochrany zdraví, veřejného zdraví, podpory solidarity ve společnosti, vnitřní bezpečnosti a pořádku, stejně jako plnění závazků České republiky plynoucích pro ni z mezinárodního práva i členství v Evropské unii“.
Když si to shrneme v kontextu současnosti, tak tu proti sobě stály dva principy. Tím prvním byl názor či princip, že soukromé vlastnictví je posvátné, nedotknutelné, i kdyby to znamenalo jednat iracionálně (vyhazovat tuny jídla do koše v rámci udržování kultury plýtvání a uctívání zlatého telete soukromého vlastnictví) a nesolidárně (nechávat potřebné o hladu, nebo podvyživené). Prostě a jednoduše soukromý vlastník rozhoduje podle svého. Společnost, ve které žije a podniká, ho zajímat nemusí, a naopak. Dobročinnost má být dobrovolná, ne vynucená zákonem na základě nějakého veřejného zájmu, což v praxi znamená, že je spojená daleko spíš (čest výjimkám) s „vested interests“ (vlastními zájmy) jejich poskytovatelů – nakonec jsme nedávno psali o tom, jak to dělají bratři Kochovi v USA, dalším příkladem může být George Soros a ostatně také, i když spíše apoliticky, Ivo Valenta (zde) nebo Andrej Babiš (zde). Bohužel svět si s dobročinností pojímanou vesměs jako soukromá investice k posílení svých nejrůznějších zájmů či/a politického image nevystačí. A jak ukazují rostoucí čísla sociálních nerovností i problémů za posledních čtyřicet let ve světě i u nás, dopady dobrovolné dobročinnosti jsou v tomto ohledu stále jen omezené. Rovnají se spíš doslovně neoliberální teorii skapávání bohatství shora dolů (trickle-down). Ovšem hodně tenkou a cíleně zamířenou pipetkou.
Druhým principem byl veřejný zájem, po roce 1989 téměř sprosté slovo (hlavně ta první část), které po třiceti letech stále některým zavání „komunismem“ či „socialismem“ (i ten je sprosté slovo). S potravinovými bankami je to podobné, i když ne stejné, jako se školními obědy „zdarma“, protože se také týkají veřejného zájmu a přerozdělení. Rozdíl je v tom, že v případě školních obědů (a jak víme, neoliberálové si mohou oddychnout – obědy „zdarma“ nebudou) se jednalo o veřejné peníze z rozpočtu a v případě potravin se regulace týká soukromých, v Česku hlavně nadnárodních (domácí řetězec v ČR po 30 letech stále nemáme) firem.
Podle informací z webu Potravinové banky se v roce 2017 rozdalo 2336 tun potravin pro 96 tisíc lidí v hodnotě 128 milionů korun (srovnejte si zisky řetězců v ČR aspoň orientačně zde a zde, jsou v řádu desítek miliard korun). V roce 2018 se mělo jednat okolo 100 tisíc lidí. Navíc praxe ukazuje, aspoň dle webu, že potravinové řetěze s Českou federací potravinových bank spolupracují i nad rámec zákona, proti kterému se vedla senátorská stížnost. Jedná se podle vyjádření Veroniky Láchové o „narůstající ochotu snižovat plýtvání potravinami a nabízet své potravinové přebytky“. To, jak moc tato otázka plýtvání s potravinami souvisí s ekologickými tématy dneška, snad netřeba dodávat. A pokud si uvědomíme celosvětový rámec, kdy podle OSN ve světě, jehož jedna část se topí v plýtvání a spotřebě, v roce 2018 trpělo hlady 821 milionů lidí, tak problém nabude daleko větších, nejen ekologických, ale i lidských rozměrů nad rámec Česka. Zdá se, že se tu skupina senátorů ocitla jaksi na štíru s praxí.
Neoliberální dogmatici, a není náhodou, že mezi nimi jsou lidé takříkajíc „za vodou“, kteří ostatním káží, jak se to s tím dobrem a regulacemi přehání, budou hájit princip soukromého vlastnictví a neregulace ad absurdum, třeba i tam, kde už je jasné, že se zboží prodat nedá a zisk vzniknout nemůže. Jde přece o princip – nakonec by někdo (příklad jen namátkou) mohl dojít k názoru, že několikanásobný miliardář nikdy svoje peníze nemůže racionálně využít a pořádně (progresivně) by je zdanil. Nebo by společnost mohla dojít k názoru, že solidarita je víc než soukromý zisk a že vlastnictví je jenom vztahem mezi lidmi. A něco takového se přece po třiceti letech nesmí dopustit!