20 let eura: Bez zásadních reforem a bez fiskální i regulatorní koordinace je měnová unie neudržitelná.
Vzhledem ke dvacetiletému výročí vzniku eura přinášíme výtah z odborného článku. Autoři – Mark Copelovitch, Jeffry Frieden a Stefanie Walter – tvrdí, že krize byla předvídatelná a že institucionální problémy v eurozóně nadále trvají. Budoucnost eura je nadále nejistá – dokud nebudou uskutečněny skutečně zásadní reformy.
Krize eurozóny byla nejvážnější ekonomickou krizí v historii EU. Globální finanční krize a krize v eurozóně napáchaly více trvalých ekonomických škod v určitých částech Evropy, než Velká deprese z 30. let, píší autoři. Nemluvě o tom, že se krize přerodila v krizi politickou, protože se objevil konflikt mezi členy EU, jak ji řešit.
Autoři dále popisují průběh svého výzkumu a načrtávají čtyři hlavní lekce z krize v eurozóně, ke kterým dospěli.
První bod zahrnuje předvídatelnost krize. Podle autorů byla krize v eurozóně variantou na krize platební bilance, které zažila řada zemí. Typický postup je takovýto: půjčky ze zahraničí, využití zdrojů pro spotřebu (méně na investice), z růstu se stane později bublina, která jednoho dne splaskne. V Evropě to mělo některé neobvyklé rysy a ty se týkaly architektury eurozóny.
Jednotná měnová politika pro země s velmi odlišnými makro podmínkami, chybějící fiskální koordinace mezi členy, roztříštěná finanční regulace, nedostatek důvěryhodného závazku „no bail out“, tedy žádná záchrana ze státních peněz. Dohromady vzato se eurozóna dostala na pokraj kolapsu.
I když jsou tu tyto specifické aspekty, byla zde podobnost s krizemi třeba ve východní Asii. Uvnitř eurozóny docházelo k mohutným přesunům kapitálu, ze severu do periferie, až k bublině na periferii. Bublina splaskla spolu s finanční krizí (Velkou recesí) a periferní země měly dluhy, které nedokázaly splatit. Podobnost byla i v reakcích na problém. Opět byly k vidění značné konflikty o rozložení břemen „přizpůsobení“. V některých zemích eurokrize vedla k podpoře pravicových extremistických sil, tvrdí autoři. Krize spustila debaty o záchranných programech, bankovní unii a dalších tématech.
Druhou lekcí je, že měnová unie navýšila politické sázky. Politický kontext je důležitější než jinde, protože se odehrává právě v rámci EU (evropské integrace). Viditelně také posílily instituce jako Evropská centrální banka, vzrostl vliv věřitelských zemí, jako je Německo – ještě více než v globálním kontextu vliv MMF u takových krizí.
Třetí lekce říká, že fundamentální problémy měnové unie nikam nezmizely. Diskuse o podobě eurozóny se táhnou od 90. let. Problémy, které eurozóna zažívá, byly předvídatelné a řada vědců o nich hovořila již v 90. letech. Reakce na krizi zůstává v postupných krocích, dle „nejmenšího společného jmenovatele“, což sice zabránilo tomu, aby se eurozóna zcela rozpadla, ale neudělalo se nic s reálnými nerovnováhami uvnitř eurozóny.
Analogií pro eurozónu není Velká deprese, ale spíš Japonsko, které je ve stagnaci od 90. let a jehož problémy jsou eurozóně podobné – dluhem zatížené banky, špatná demografie, deflační tlaky. Vzhledem k možnosti „setrvalé stagnace“ by se problém dluhů zdál ještě horší. Pokud nebude eurozóna růst, pak Řecko i další země čelí možnosti desetiletí zamořených deflací, dlouhodobou nezaměstnaností a stagnací. To jsou celé ztracené generace, varují autoři.
To pro evropskou integraci nic pěkného neslibuje, není divu, že pak roste politická podpora stran proti euru, proti EU.
A závěrečné poučení je dle autorů to, že bez fiskální a regulatorní koordinace je měnová unie neudržitelná.
Dlouhodobé přežití eura závisí na tom, aby fungovaly politiky a instituce. Tedy skutečný věřitel poslední instance, nějaká fiskální koordinace, i zvýšená mobilita práce mezi členskými zeměmi – jen tak je možné udržet měnovou unii mezi různými národními ekonomikami, které mají velké a trvalé makroekonomické nerovnováhy. Není jasné, tvrdí autoři, zda je k tomu potřeba mít formálně fiskální a politickou unii. Ale ten současný status quo nemůže trvat věčně, pokud má euro dlouhodobě přežít.
Současné debaty hodně připomínají diskuse v USA v letech 1790–1860 mezi Alexandrem Hamiltonem a Thomasem Jeffersonem ohledně federalismu a dluhů bank, až do ukončení „americké měnové unie“ v 70. letech 19. století. Ukazuje se tím, jak vytvořit funkční ekonomickou a měnovou unii bylo velmi obtížné, a jak bolestné byly kompromisy mezi různými regiony a společenskými skupinami.
Je otázka, zda budou evropští politici schopni překonat tyto překážky, je to otázka více politická než ekonomická. Technické překážky pro různé politiky či instituce neexistují. Ten hlavní problém je, že přijetí řady z nich je politicky neprůchodné.
Dokud nebude dopsána poslední kapitola evropské měnové integrace, pak je potřeba říci, že budoucnost eura zůstává nejistá.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.