Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak Ukrajina svou ukrajinizační politikou obléká kostlivce z národní skříně do šatů z iluzí a mytologie.

V souvislosti s nedávným rozhodnutím dát bojovníkům jednotek UPA, Ukrajinské osvobozenecké armády, status veteránů, se české ministerstvo zahraničí pod vedením ministra Tomáše Petříčka nechalo slyšet, že jde o vnitřní záležitosti Ukrajiny z doby dávno minulé a musí si ji jako každá země vyřešit sama. Česko podporuje ukrajinskou cestu do Evropy a dívá se do budoucnosti. Dodejme, že ukrajinský parlament fakticky navrhuje vrátit Stěpanu Banderovi, ukrajinskému nacionalistovi první poloviny 20. století, status národního hrdiny, který mu byl udělen prezidentem Viktorem Juščenkem roce 2010.

Jiní ovšem na zprávu o veteránském statusu UPA nereagovali s podobnou benevolencí. Například Centrum Simona Wiesenthala označilo Ukrajinu za zemi, která v poslední době patří „k hlavním propagátorům zkreslených dějin Holokaustu“, což je spojeno se snahou o minimalizaci viny ukrajinských nacionalistů na zločinech proti lidskosti. Vedle toho ve vyjádření Centra padla i slova, že Ukrajina takovým jednáním „absolutně odmítá demokratické hodnoty“. To jsou tvrdá slova. Ještě zajímavější je skutečnost, že v roce 2010 Evropský parlament vydal rezoluci, ve které kritizoval ukrajinského prezidenta Juščenka právě za to, že Banderu jmenoval „hrdinou Ukrajiny“. O Banderovi rezoluce píše jako o lídrovi hnutí, které „kolaborovalo s nacistickým Německem“. EP tehdy vyjádřil naději, že „nové ukrajinské vedení znovu takové rozhodnutí zváží a bude udržovat svoje závazky vůči evropským hodnotám“. A voilà, rok se s rokem sešel a podobný postoj se pomalu považuje za sovětskou propagandu.

Na prvním místě je dobré si ujasnit, že v případě zavedení statusu veteránů pro bojovníky Ukrajinské osvobozenecké armády či návratu Bandery mezi hrdiny Ukrajiny o demokratické hodnoty vůbec nejde. Jedná se o proces dobudování národního ukrajinského státu postavený na ukrajinizaci a vytváření nového historického vyprávění a mytologie v kontextu hlubokého konfliktu. Tedy, jde tu mnohem spíše o nacionalismus a určitou podobu národní identity než o demokracii či demokratické (či evropské) hodnoty. Česko i EU pak dávají najevo, že je demokratická kvalita vývoje na současné Ukrajině zajímá jen do té míry, pokud Ukrajina plní sebedestruktivní roli nárazníku vůči Rusku a nového na EU napojeného trhu s výhodami pro firmy z EU.

Ukrajina, země imperiálních fragmentů a postimperiálních konfliktů

Ukrajina si prošla složitými dějinami, od kolébky východoslovanské státnosti a pravoslaví po roli nárazníkového okraje Polsko-litevského státu a následně Ruské říše. Pro Rusko hrála významnou roli zprostředkovatele v oblasti náboženské a kulturní, dostala do vínku velký ekonomický význam díky nerostným surovinám a černozemi, a – málokdo to tuší – v 19. století se Kyjev stal hlavním centrem vznikajícího ruského (russkij) nacionalismu. Ukrajina byla místem prolínání vlivů hned tří impérií moderní doby: Ruska, Habsburské monarchie a Osmanské říše. Před tím byla její značná část součástí Polsko-litevského státu s jeho polonizačním úsilím vůči místním obyvatelům. V době Ruské říše se zase jednalo o rusifikaci v rámci konzervativní ruské politiky (zhruba po roce 1881). Tohle všechno spolu se sovětskou politikou, včetně její války proti venkovu (kterou v případě hladomoru nacionalisté zaměňují za genocidu výlučně Ukrajinců), vedlo k tomu, že Ukrajina je zemí imperiálních fragmentů. Jako národní stát tak potřebuje jednotící a konsolidující myšlenku, identitu a ucelený pohled na dějiny, které ucelené z podstaty nejsou. K hledání takové identity a národního vyprávění dochází navíc v prostředí národnostně a jazykově i nábožensky diverzním, které je typickým důsledkem pozemních impérií. Osud východní Ukrajiny (Donbasu) je důkazem složitosti takového úkolu, i když redukcionistické pohledy tvrdí, že zdejší separatismus je jenom uměle vytvořeným dovozem z Ruska.

Z tohoto stručného přehledu je jasné, že postmajdanovská ukrajinizace Ukrajiny (tj. proces dobudování národního státu) se ukázala těžkým úkolem, který už přinesl první oběti v podobě Krymu a východní Ukrajiny (s jejich proruským těžištěm, daným dějinným vývojem). Geopolitický redukcionismus vidí všechno jenom jako otázku střetů velmocí, USA, EU a Ruska, zatímco Ukrajině se upírá její vlastní jednání (a odpovědnost). Ovšem vývoj po Euromajdanu má důležitý vnitřní rozměr, který bychom měli vnímat autonomněji, v souvislosti s nepochybně emancipační tendencí, která se snaží svérázně vyrovnat s minulým panstvím sovětským, ruským a polským. Samotné vyrovnání je naprosto pochopitelným a legitimním procesem. Jenže…

Staronový hrdina

Ukrajina se opětovně přihlašuje k Stěpanu Banderovi a ke hnutí ukrajinských nacionalistů, resp. k UPA, jako symbolickým pilířům ukrajinské samostatnosti. Ukrajinský nacionalismus se díky dějinám střetává s „těmi druhými“ – s Poláky ze západu a Rusy z východu. S nimi se Ukrajinci, použiji-li Palackého slova (ten hovoří v našem případě o Němcích), „stýkají a potýkají“. Bohužel dnešní Ukrajina volí spíše to potýkání. Ukrajinský nacionalismu má ideologicky a obsahově značné nuance – dnes ovšem silně převládá ta utvořená integrálním nacionalismem, který byl promýšlen mysliteli jako Dmytro Doncov. Jeho protipólem byl pluralitně pojatý ukrajinský nacionalismus Vjačeslava Čornovila.

Banderova mytologie je v dnešních podmínkách skutečně aktem ukrajinizace. Je to mýtus, který byl povýšen ze západoukrajinského kontextu na celoukrajinský. Podobně tomu bylo s hnutím protisovětského odporu Organizace ukrajinských nacionalistů. Sám Stěpan Bandera se v rámci mytologizace a celkem logického překreslení významů během Euromajdanu stal symbolem antisovětské a protiruské identity dnešní Ukrajiny, a především symbolem ukrajinské národní samostatnosti. Není tak jenom idolem nepřehlédnutelných krajně pravicových hnutí a organizací, které nepochybně Euromajdan spoluvytvářely. Je symbolem něčeho obecnějšího, jak ukazuje oficiální politika země. Nutno dodat, že Bandera rozhodně není pozitivním symbolem pro všechny Ukrajince, protože ani ukrajinská společnost není jednotvárná. Symboly přestávají být lidmi z masa a kostí a mytologie ideologizuje minulé děje. Ovšem některé symboly notoricky rozdělují a svádějí na nevábnou cestu.

Přihlášením se k UPA a také k Banderovi (heslo „Sláva Ukrajině“ je jedním z takových přihlášení se) se Ukrajina Petra Porošenka (jako i před tím Viktora Juščenka) hlásí na prvním místě k národně osvobozenecké tradici, kterou má Bandera a jeho UON v jejích očích představovat. To je samo o sobě pochopitelné. Děje se tak ale bez ohledu na nepřehlédnutelné kontroverze, které jsou se jménem Bandery a jeho politickým hnutím i UPA spojeny. Klasicky jsou kontroverze potlačeny a legitimizovány a dějiny jsou přepsány (což bohužel odpovídá jejich společenské ukotvenosti) v souladu se současností a jejími potřebami. Toto všechno ovšem vypovídá mnohem více o současnosti a o dost méně (bohužel) o dějinách a jejich znalosti.

Ani demokrat, ani liberál

Ke kontroverzím nacionalistického hnutí i Bandery konkrétně patří autoritářství, militarismus, užívání politického násilí a teroru, důraz na silné vůdce, antisemitismus a ideologická oscilace mezi autoritářstvím, fašismem a demokracií. OUN byla na prvním místě nacionalistická organizace, která bojovala za národní samostatnost Ukrajiny. Později se rozdělila na dvě frakce, ta Banderova nese zkratku OUN-B. Z hlediska dalších politických ideologických hodnot bylo hnutí poněkud chameleonské – na konci 30. a na začátku 40. let přejalo řadu fašistických prvků, které ale na přelomu let 1943-1944 opustilo, argumentuje například Alexander Motyl, americký historik, kterého nelze považovat za zastánce Ruska či Vladimira Putina. Zjednodušeně, OUN byla ideologicky tak trochu „kam vítr, tam plášť“, což odpovídalo jejímu hlavnímu cíli: samostatnosti Ukrajiny. V 50. letech se hlásila (OUN, nikoliv UPA) k spíše sociálně demokratické tradici, což odpovídalo dobovému paradigmatu, stejně jako fašismus v 30. letech.

Ovšem i Motyl charakterizuje Stěpana Banderu jako nacionalistu se sklony k autoritářství, s obdivem k silnému vůdcovství a k hierarchii. Bandera nebyl demokratem a nebyl liberálem a jeho jmenování hrdinou Ukrajiny v roce 2010 byla podle Motyla chyba (kterou chce nyní Ukrajina opakovat). Motyl ale nepovažuje Banderu za kolaboranta s nacistickým Německem. Ve své argumentaci vychází z toho, že vyhlášení nezávislého ukrajinského státu 30. června 1941 bylo jeho aktéry chápáno jako akt spojenectví, nikoliv kolaborace. Motyl vidí rozdíl mezi dohodou uzavřenou ve snaze prosadit svoje strategické cíle, a dohodou, která na tyto ambice rezignuje. To druhé je kolaborace. To první je spojenectví s odlišným partnerem v zájmu legitimního cíle. Tím cílem byla samostatná Ukrajině, ale s jednou vadou na kráse – samostatná Ukrajina měla být součástí Hitlerovy Nové Evropy, ve které už ale nebylo místo pro samostatné Polsko nebo Československo. Ovšem nacionalismus je sobecký a v tomto případě byl navíc i hluboce naivní.

Banderovou výhodou je, že velkou část svého politického života strávil v polském a německém vězení, takže mu zdánlivě nelze přičíst osobní odpovědnost za temné stránky nacionalistického hnutí během války. Při vzniku UPA, tedy Ukrajinské osvobozenecké armády, která se podílela na etnickém vraždění Poláků na Volyni v roce 1943 a později na nacistickém vraždění židů, bojovala proti sovětským partyzánům, polské Zemské armádě (Armia Krajowa), a nakonec i proti nacistům a Sovětům, už nehrál přímou roli. A UPA jako paramilitární organizace nepochybně nezahrnovala jenom členy Banderovy frakce OUN-B, ale i další nacionalistické skupiny. Ovšem temné stránky Bandera nepochybně měl vzhledem k jeho politickému radikalismu a fascinaci násilím. Kupříkladu 25. června 1934 nařídil zabití profesora lvovského gymnázia Ivana Babiji, který byl zastáncem mírného soužití Ukrajinců a Poláků. Hnutí považovalo „zabití v souladu se svou politikou“ za „popravu“, popravu, kterou nařídil Stěpan Bandera. Dobový radikalismus i národní samostatnost jsou jedna věc, druhá věc je, na jaký politický či názorový terč Bandera zamířil – na člověka, který vystupoval za mírové soužití s Poláky. Zde je ovšem vidět myšlenková kontinuita mezi Banderou samotným (toho času v Sachsenhausenu) a řáděním UPA na Volyni. Navíc se tu setkáváme i s určitou kontinuitou (téma soužití) k ukrajinské současnosti ve vztahu k Donbasu…

Sláva Ukrajině?

Národní samostatnost Ukrajiny byla bohužel spojena s problematickými prvky etnické nenávisti a integrálního nacionalismu, který v mnohonárodním prostředí nutně znamenal konflikt se starými i novějšími křivdami (např. polonizace, rusifikace) a obsahoval předsudky (zakořeněný antisemitismus v celé oblasti východní Evropy). Nepochybně se také stala obětí geopoliticky nepříznivých okolností pasti mezi nacistickým Německem a SSSR. Následně se myšlenka na samostatnost ocitla (podobně jako mezi roky 1918-1919) na nepříznivé straně vyústění druhé světové války, což vedlo jednotky UPA k další protisovětské podzemní činnosti s největší intenzitou v letech 1945-1947 a sovětskému pronásledování i vzniku oné „sovětské propagandy“ o banderovcích, na kterou se někteří odvolávají, aby tak odmítli kritiku současného přihlašování se Ukrajiny k postavě Bandery, jeho OUN-B a UPA en bloc.

Jak vidno i z tohoto stručného textu, který rozhodně neprostudoval problém do mnohem složitějších detailů, jsou zde složité nuance, vztahy a protiklady, jejichž ignorování vede ke zkreslení. Sovětská propaganda o poválečných banderovcích někdy z roku 1947 nemůže nijak ospravedlnit či něco změnit na zločinech masakrů na Volyni v roce 1943 či odvést pozornost od myšlenkového světa ukrajinských nacionalistů, který byl národnostně netolerantní a etnokratický a zrcadlově často odrážel krutosti (i myšlenkovou rigiditu) svých nepřátel i doby. Aktivní boj proti Sovětům není automaticky vykoupením za všechny další hříchy. Jen těžko lze zakrýt konfliktní náplň ukrajinské národní emancipace, a to vůči Rusku, vůči Polsku, ale také s ohledem na domácí menšiny (jazykový zákon), kterou současná politika ukrajinizace vyvolává.

Ukrajina se v roce 2018 na oficiální úrovni hlásí ke kontroverzním kapitolám dějin, vybírá si z nich momenty, které se jí hodí (protiruská/sovětská nota především) a jiné zapomíná či potlačuje. Do jisté míry je možné takový vývoj chápat jako ranou součást budování národního státu, s hledáním sama sebe, s traumatem východoukrajinského konfliktu a válečné rétoriky posledních let. Ukrajina uzavřená v pasti tragického a hořkého konfliktu s kulturně i jinak blízkým Ruskem nemůže jinak. Dost těžko ale tento proces má co společného s liberální demokracií a „evropskými hodnotami“, tedy s alespoň teoretickým přibližováním se evropským normám, které se tak často kolem Euromajdanu skloňovaly. Mentálně se normativním předpokladům pro členství v EU Ukrajina spíše vzdaluje. Je tomu tak hlavně díky politikům, kteří kontroverzní a rozdělující historická témata ahistoricky využívají a škodí tím společnosti i dějinám. Kostlivce v národních skříních mají všechny národy, včetně toho našeho. V tomto případě se ale spíše jedná o jejich obřadné vytahování ze skříní a oblékání do šatů z iluzí a mytologie. Ukrajina přitom má dost osobností, na které může být hrdá bez takto silných kontroverzí.

V EU dnes establishment vehementně odmítá nacionalismus, s nemenší vervou nicméně pořád podporuje Ukrajinu a bojuje proti ruské hrozbě. Zatím se Ukrajina tímto nešťastným způsobem přihlašuje k myšlenkám, které Evropě i Ukrajině přinesly utrpení, ponížení a smrt. To všechno ve jménu národní samostatnosti jako hodnoty nejvyšší a jediné a za pomoci symbolických prostředků jako jsou například pochodňové průvody, které spíš než symbol naděje a osvícení připomínají doby temna. Náš establishment se na to dívá s blahosklonností a pochopením, kterou jaksi nemá pro ty části ruské společnosti, které – podobně nepochopitelně a ve jménu národní hrdosti – obdivují svého dřívějšího tyrana Josifa Stalina. O dnešním Rusku to pro ně vypovídá všechno. V případě Ukrajiny to nevypovídá opravdu nic o ničem a nikom? Aha, zapomněla jsem: je to přece vnitřní záležitost Ukrajiny, kterou si musí vyřešit sama.

Ilustrační fotka: Autor – Mykola Vasylechko.Світлина Миколи Василечка. /, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=54668871