Německý politolog Georg Fülberth připomenul osobnost a dílo revolucionářky Rosy Luxemburgové. Článek publikujeme v souvislosti s výročím od její násilné smrti.
Každý ví, i když jinak o ní neví nic, že Rosa Luxemburgová jednou napsala: „Svoboda je vždy svobodou těch, kteří myslí jinak“. Mohla se ale také vyjádřit drsněji, například takto: „V tomto posledním třídním boji světových dějin o nejvyšší cíle lidstva platí o nepříteli výrok: Palec na oko a kolena na hruď!“ Tak je to s jejím pojednáním „Co chce Spartakusbund?“ z roku 1918, tuto marciální (válečnou) metaforu však převzala z dědictví dělnického hnutí 19. století. Ferdinand Lasasalle tehdy doporučoval následující zacházení s absolutismem: „Pak tedy žádný kompromis s ním, nýbrž: palec na oko a koleno na hruď!“. Když pojednávala Rosa Luxemburgová o parlamentním kretenismu, mohla se při volbě takových slov odvolávat na Marxe, pro současnou political correctness by to muselo být něčím, co je k žádoucím zábranám vyloženě nepřátelské. Jednou z nadávek, ke kterým se uchylovala, bylo „Scheidemännchen“ Vztahovala se na jejího stranického protivníka Philippa Scheidemanna (1865-1939); zdrobnělina tu zní trošku sexisticky.
Pro zamilovanost však neexistoval žádný důvod. Přitom měla s postupem času silný podíl na obrazu, který byl o Rose Luxemburgové vytvářen. Film Margarethe von Trotta (NSR 1986) dosáhl v této tvorbě vrcholu. Že byla Rosa Luxemburgová ženou, považovala sama za politikum právě tak za málo, jako skutečnost, že pocházela ze židovské rodiny. Vzepřela se proti první imperialistické světové válce, nelze ji však redukovat na „bojovnici za mír“ a označovat ji za pacifistku by bylo – viz palec v oko – úplně falešné.
Pravidlo reakcionářů, že dobrý komunista je mrtvý komunista, se postupně rozšířilo i na dobře míněné: Rosa Luxemburgová jako oběť. Nejrozšířenějším způsobem, jakým se k ní veřejnost přihlašuje, je každoroční putování k jejímu hrobu. Patolog berlínské Charité se před lety domníval, že na sebe přitáhne pozornost, když se bude zabývat tím, zda je její mrtvé tělo autentické či nikoli. Proti takové makabritě by bylo dobré připomenout, že až do roku 1989 každoroční berlínská demonstrace nepřipomínala jen Rosu Luxemburgovou a Karla Liebknechta, ale také Lenina, který umírá rovněž v lednu, konkrétně v roce 1924. Že se toho nedrží celá levice (menšina ale rozhodně ano), může mít smysl, protože to odpovídá novému a v podstatě korektnímu popisu situace: svět byl sražen z aktuální revoluční situace o stupeň níž, a tak se levice pochopitelně setkává na shromaždišti, z něhož Lenin ve skutečnosti na nějakou dobu zmizel.
Ke kýči na pokraji nekrofilie patří, když jsou revolucionářky a revolucionáři, kteří zahynuli násilnou smrtí, oslovováni jako Karel, Rosa, Che, Ulrike. Ve starém dělnickém hnutí – v sociálně demokratickém a později v komunistickém – když nešlo o přímou spřízněnost – se vykalo. Rosa Luxemburgová byla také ve svém jednání či chování formální.
Variantou její ikonografie je pokus brát ji jako antisovětčíka. Její kritika na Leninovu koncepci strany a její varování po říjnové revoluci však nebylo volbou nějaké třetí cesty. Kdo ji chce na takovéto pozici mít, cituje s oblibou invektivu připisovanou pozdější předsedkyni Komunistické strany Německa (KPD) Ruth Fischerové, že „luxemburgismus“ byl „bacilem syfilidy“ zaneseným do dělnického hnutí. Také tady je z Luxemburgové zase oběť.
Rosa Luxemburgová jako stranická politička v Polsku, Německu a v Internacionále, ranný protivník revizionismu, účastnice dvou revolucí (1905/1906 v carské říši, 1918/1919 v Německu), propagátorka generální stávky, kritička sociálně demokratické byrokracie, Leninovy koncepce strany, varující před ohrožením, ke kterému by mohlo po říjnové revoluci dojít, spoluzakladatelka KPD, velká stylistka (prvním odstavcům její brožurky o Juniovi patří při vzdělávání v německém jazyku nesporně budoucnost): to je dnes především velký život. Byl již mnohokrát popsán. Její biografie – jako román – nalezla nejbohatší ztvárnění v určitém druhu buržoazní literatury, konkrétně v opulentním díle Petera Nettla. Rosu Luxemburgovou přiřadil k typu politika 19. století, který byl později „přiveden v niveč“ Leninem a Hitlerem. To je jeho forma – i když subtilního – antikomunismu, který nesnižuje literární hodnotu díla. Práce Annelies Lasschitza a Felikse Tycha životní dílo Luxemburgové dále zpřístupnily svým bohatstvím informací. Heinz Knobloch ve své práci o její sekretářce Mathilde Jacob, opírající se o lokálně historické berlínské archiválie, vynesl na světlo důležité detaily i z každodenního života Luxemburgové. Název knihy „Meine liebste Mathilde“ byl převzat z oslovení, které v dopisech používala. Jako název knihy vnáší nepřiměřený intimní vedlejší tón, stejně jako občas používaný nešťastný podtitul „Dějiny dotčených“.
Avšak nezávisle na tom, co bylo dodatečně vnášeno: co bychom měli z Marxe, Engelse, Luxemburgové, kdybychom měli jen jejich biografie? Jen málo, jestliže máme na mysli, v čem spočíval jejich přínos k vědeckému objasnění podmínek tehdejší a také budoucí politické činnosti. Z toho důvodu se v této stati pracuje s redukcí: zkoumá se aktuálnost Rosy Luxemburgové, vztahující se k jejímu opus magnum z roku 1913: „Akumulace kapitálu. Příspěvek k ekonomickému objasnění imperialismu“. Kdybychom od ní neměli nic jiného než toto dílo: bylo by za mnohé jiné. Tato kniha – rok 2013 je jejím rokem jubilejním – nabízí současně klíč ke všemu, k čemu v jejím životě před touto knihou a po ní došlo – přispěla pojmem, zprvu ještě nikoli zformulovaným a teprve později také pojmově samostatně vyjádřeným, na nějž se od vstupu do socialistického dělnického hnutí její činnost orientovala.
Tři ekonomie
Marxismus v druhé Internacionále přinesl tři velká ekonomická díla: Len?nův „Vývoj kapitalismu v Rusku“ (1899), Hilferdingův „Finanční kapitál“ (1910) a Luxemburgové „Akumulaci kapitálu“. Každé z nich existuje, jak se dnes pěkně říká, ve vzájemném kontextu.
Lenin se utkal s populárními tvrzeními v ruské ekonomii, že cesta carské říše ke kapitalismu je nemožná a že je naopak možný přímý přechod (především zemědělských) společenství (obščin) do socialismu. S odvoláním na schémata reprodukce v druhém díle Marxova „Kapitálu“ a na empirické údaje, Lenin poukázal na to, že kapitalistický výrobní způsob v této zemi již nastoupil a má před sebou další perspektivu – což je předpokladem pro boj socialistického dělnického hnutí.
Další etapu této cesty, jmenovitě v zatím nejvíce rozvinutých kapitalistických společnostech, popsal Rudolf Hilferding: monopolizaci výroby a bankovnictví – úroveň zralosti, která připravuje přechod do socialismu.
Ve svém díle o imperialismu z roku 1917 Lenin nakonec – přes veškerou kritiku – v podstatě Hilferdingovu ekonomickou argumentaci převzal.
Práce Rosy Luxemburgové je méně než Leninův „Vývoj kapitalismu v Rusku:“ a Hilferdingův „Finanční kapitál“ vázána na podmínky jednotlivých zemí, vede – koneckonců právě tak jako Leninův spis z roku 1917 – k analýze mezinárodního fenoménu: imperialismu.
Také ona vychází z marxistických reprodukčních schémat: jsou neúplná a měla by být reformulována. Z toho vyvozuje, že nadhodnota nemůže být trvale ukládána uvnitř systému. Vyžaduje export zboží do nekapitalistických oblastí, financovaný exportem kapitálu; jejich zajištění se děje vojenskými prostředky a vede k násilným vzájemným střetnutím mezi národními státy a metropolemi, k imperialismu. Kdyby už neexistovaly žádné mimo – kapitalistické sféry ukládání zboží a kapitálu, dospělo by se k poslední ekonomické hranici společnosti spočívající na soukromém vlastnictví výrobních prostředků.
Na první pohled se tu Rosa Luxemburgová jeví jako podivuhodně staromódní teoretička zhroucení. Její kritici – mezi nimi i austromarxista Otto Bauer – jí předhazovali, že proměnné, které si vybírá pro organické složení kapitálu a směnné vztahy mezi výrobními prostředky a spotřebním průmyslem, přehlížejí sféru ukládání (akumulace). Rosa Luxemburgová tu skutečně nemohla předvídat schopnost zvyšovat poptávku na vnitřním trhu stupňováním reálné mzdy, jak k ní ve dvacátém století docházelo, protože považovala změnu mzdové kvóty za systémově nerealizovatelný předpoklad. Nejzásadnější kritiku na její ústřední tezi sepsal Nikolaj Bucharin: Nahradil reprodukční schémata, která až dosud Luxemburgová a Bauer (stejně jako později Henryk Grossman) využívali, absolutními čísly za pomoci algebraických znaků a symbolizovali jejich prostřednictvím neomezenou schopnost rozšiřování oddílu I (výrobních prostředků) a II (spotřebních statků). Imperialismus vyplýval pro něj nikoli z neprodejné nadvýroby v uzavřeném kapitalistickém systému, nýbrž – jako u Lenina – z honby za mimořádným ziskem. Ten vede k válce, jež žene masy do revoluce.
Revoluce byla pro Rosu Luxemburgovou něčím jiným, než se jevila na povrchu, nikoli tedy výsledkem ekonomického zhroucení. Luxemburgová vycházela z toho, že tomuto kolapsu předchází fakt, že se masy zdvihají proti bezohlednosti imperialismu. Zde se nakonec shodovala s Otto Bauerem, který na ni tak silně polemicky útočil. Bauer sice poukazoval na schopnost kapitalismu hospodářsky se přizpůsobovat, považoval ale současně za pravděpodobné, že jeho katastrofální sociální, politické a morální důsledky, jež ženou k válce, povedou k vypuknutí revoluce. Rozdíl spočíval v tom, že pro Luxemburgovou povedou vypočitatelné ekonomické hranice systému postupně logicky a legitimně k povstání. Kdyby tomu tak nebylo, jednalo by se o voluntarismus. Usilovala přitom dokonce o dosažení přímo matematicko přírodovědecké exaktnosti.
Představili jsme, jak už bylo dříve řečeno, tři ekonomie: Leninovu (a Bucharinovu), Hilferdingovu a Luxemburgové, pokud je tedy počítáme v rámci marxismu. Jestliže jdeme za jeho hranice, narazíme na čtvrtou ekonomii: za života Luxemburgové došlo k průlomu neoklasicismu. Marx jej již nevzal na vědomí, Engels jej v každém případě druhotně sarkasticky komentoval. Pro oba bylo jejich kritikou „vulgární ekonomie“ řečeno vše. Pro Luxemburgovou, která se domnívala, že nalezla formuli pro zánik světa buržoazie, nestála tato nejnovější varianta za pozornost.
Permanentní nad-akumulace
Sto let poté, kdy se objevila kniha „Akumulace kapitálu“, nebyl už – zvláště v následující debatě (mezi jiným také v pozdější „antikritice“ Luxemburgové proti Bauerovi a Gustavu Ecksteinovi) – o jednotlivé prováděné výpočetní operace k reprodukčním schématům přílišný zájem. Právě z této vzdálenosti se ale ukazuje, že kniha „Akumulace kapitálu“ na své aktuálnosti nic neztratila, naopak získala. Proč?
Díky své teorii permanentní nad-akumulace. Byla založena již Marxem, ale omezovala se na cyklické hospodářské krize. U Luxemburgové se naproti tomu stává trvalou a v rámci kapitalismu neodstranitelnou. Má v tomto směru pravdu? Empiricky v každém případě. Celé dějiny 20. století a také finanční a hospodářské krize to od roku 2007 dokládají. Když si uděláme historický náčrt, nalezneme v něm vše, o čem Luxemburgová pojednávala: export zboží a kapitálu, války, imperialismus. Masy kapitálu, které už nejsou investovány do výroby, produkují virtuální svět, v němž dochází k přechodným úlevám s následnými kolapsy – panství finančních trhů. Tyto děje snad mohou přesahovat meze jejích představ, jsou však současně její teorií vysvětlitelné. Její vývody o výpůjčkách jsou tu bodem, na který lze navázat. Marx hovoří v „Kapitálu“ v této souvislosti o podvodech (švindlu), byl ovšem současně příliš seriózní na to, aby se jimi podrobněji zabýval, neboť: akciové a finanční spekulace nejsou nikdy (na rozdíl od předpokladů přítomných v lidových protestech) příčinou, nýbrž vždy důsledkem, vysloveně právě při akumulaci kapitálu.
Z toho důvodu neodvozují nejperspektivnější části hlavního ekonomického díla Rosy Luxemburgové svou sílu ze střetu reprodukčních schémat v druhém svazku Marxova „Kapitálu“, nýbrž z 24. kapitoly svazku prvního: příčiny akumulace. Ta není jednorázovou historickou událostí, nýbrž strukturální vlastností kapitalismu. Odklízení veřejného vlastnictví na Východě a na Západě od poslední čtvrtiny 20. století, stále další rozšiřování sfér ukládání kapitálu do hospodaření s naftou, privatizace systému sociálního zabezpečení, nový imperialismus: všechno to jsou aktuální varianty prvotní akumulace, nikoli sice na počátku kapitalismu, ale v jeho současném stavu, v přítomnosti. David Harvey tento proces postihl v pojmu „akumulace prostřednictvím vyvlastnění“.
Je to skutečně nevyhnutelné, pokud kapitalismus trvá, jak ujišťuje Luxemburgová? Neoklasicismus, který nebrala na vědomí, nechal po její smrti zaznít odštěpení (disidenci), které současně popřelo – v explicitní kritice založené na laisses-faire ortodoxii – : keynesianismus. Sbírání smetany likvidity za pomoci zdanění, převedení volných prostředků do státního rozpočtu, posílení masové kupní síly za pomoci přerozdělování, veřejné investice: snad tohle všechno měla Rosa Luxemburgová jako léčivou mast připraveno. Fakticky to nechal zaznít další odštěpenec – keynesianismus – postkeynesiánská či levě keynesiánská odchylka, která se zčásti odvolávala na Luxemburgovou. Pro Joan Robinsonovou (1903-1983) a Michala Keleckiho (1899 – 1970) byl kapitalismus v principiální nerovnováze. Kalecki poukazoval na to, že podnikatelé si koneckonců do svých záležitostí mluvit nenechají a tudíž se neustále pokoušejí vykroutit z celospolečenských nákladů. Několik let po jeho smrti předvedla neoliberální kontrarevoluce, jak se to dělá. Joan Robinsonová řadila „neoklasickou syntézu“ – s níž shledával Keynes cosi společného – za bastardní keynesianismus. Jak ona tak Kalecki – ačkoli ani jeden z nich nebyl marxistou – měli k Rose Luxemburgové pozitivní, i když nikoli nekritický, vztah. Hlavní dílo Robinsonové z roku 1956 se nazývá – no jak asi? : „Akumulace kapitálu“.
Sázka je o to: může být pro akumulovanou nadhodnotu v kapitalismu dostatečná poptávka vytvořena bez vražd a zabíjení? Odpověď Rosy Luxemburgové je jednoznačnou: ne. Historicky měla až posud pravdu. Má ale pravdu také logicky, tedy už pro všechny časy? Zde se to nepociťuje jako nevyhnutelnost, lze však hovořit o velmi vysoké pravděpodobnosti.
Co znamená její prognóza politicky? „Revoluce je velkolepá, všechno ostatní je pitomost“ – Krásně řečeno. Na druhé straně: u Rosy Luxemburgové sice existují revoluční činy, ale žádná teorie o porevolučním uspořádání. To sice hovoří spíše pro ni, avšak tato část práce, jež je rovněž prakticky závažnou, nemůže nebýt po ztroskotání reálného socialismu, brána v úvahu.
Marx se se k této záležitosti vyjádřil poněkud poeticky v Inaugurální adrese Mezinárodního dělnického sdružení z roku 1864. Poukazuje tu na dva zespolečenšťovací procesy probíhající již v kapitalismu. „Zákonné omezení pracovní doby“, čímž se míní britský zákon o desetihodinovém pracovním dni z roku 1847, a to ještě prostřednictvím buržoazního státu! – omezení nakládání podnikatelů s jejich soukromým vlastnictvím výrobních prostředků a s cizí pracovní silou. Marx tu poněkud euforicky říká: „Tento boj za zákonné omezení pracovní doby zuřil tím prudčeji, čím víc zasahoval – nehledě k vyděšené chamtivosti – do velkého boje mezi slepým panstvím zákonů nabídky a poptávky, který tvoří politickou ekonomii buržoazie, a mezi kontrolou společenské výroby společenskou předvídavostí, která je podstatou politické ekonomie dělnické třídy. Proto zákon o desetihodinovém pracovním dni nebyl jen velkolepým praktickým úspěchem, bylo to vítězství principu; politická ekonomie buržoazie poprvé otevřeně kapitulovala před politickou ekonomií dělnické třídy.“ K tomu přistupuje „ještě větší vítězství politické ekonomie práce nad politickou ekonomií kapitálu“: „družstevní hnutí“, které na sebe vzalo už první formu „sdružené práce“.
Je to již socialismus? Zvažme. Taková skromnost by byla absolutizací sociálního reformismu, proti němuž ve svém boji proti Eduardu Bernsteinovi zastávala Luxemburgová princip revoluce. Pro revizionismus byly vymoženosti každodenní politiky cílem, jejich požadováním byly podněcovány vnitřní změny ve struktuře kapitalismu. Luxemburgová zdůrazňovala dlouhodobou tendenci: nad-akumulace, jež ¨je v rámci kapitalismu nezadržitelnou a bude stále znovu jednou dosažené ničit. Prostřednictvím tzv. neoliberalismu to bylo v sedmdesátých letech dvacátého století potvrzeno. Za zákonem o desetihodinové pracovní době z roku 1847 byl mnohaletý boj masového hnutí: chartismus. A když Engels oslavoval ve své politické závěti z roku 1895, v Úvodu k Marxovu spisu „Třídní boje ve Francii 1848 až 1850“, proniknutí dělnického hnutí do parlamentu a dokonce přijaté zákony o řemeslech, neměl na mysli nahrazení revoluce reformou, nýbrž to, co se módně nazývá „empowement“ (zmocnění, zplnomocnění). A tím přicházíme k druhému tématu.
Ekonomie a politika
Zdá se, že politická teoretička Rosa Luxemburgová je v protikladu k Luxemburgové – ekonomce. To je ale omyl.
Nevyhnutelnost nad-akumulace je jedna věc, nezbytnost odporu druhá. Odpor je možný, není však automatickým důsledkem nad-akumulace. Nemůže být omezován na nápravu každodenních záležitostí. To je důvod usilování Rosy Luxemburgové o masovou stávku a její kritiky na SPD a odborářskou byrokracii, koneckonců také na Leninovo pojetí strany: Hnutí mas usilujících nalézat nové cesty, nemůže být nahrazeno prozíravostí aparátu. Luxemburgová srovnávala ruské bolševiky s diggery a levellery v anglické a s jakobíny ve francouzské revoluci: museli nevyhnutelně ztroskotat. Proces kapitalistické akumulace byl v 17. století teprve v běhu a nezastavil se ani po první světové válce. Ruská revoluce tento proces v internacionálním měřítku neukončila, bojovala sama ještě za kapitalistických podmínek, které se nakonec ukázaly být mnohem silnějšími. Mělo tudíž být vyloučeno jakékoli omezování dlouhodobých šancí pro masovou iniciativu, bez níž nemůže k jejímu revolučnímu sebestvrzení docházet.
Prognóza zhroucení kapitalismu prostřednictvím katastrofy nad-akumulace má stejnou kvalitu, jako myšlenková figura v geometrii, podle níž se v nekonečnu rovnoběžky protínají. Aby se reálně sbližovaly, musí se ostrý úhel zaplňovat obrannými akcemi subjektu. Jinak platí: kapitalismus je v koncích, ale co potom? V jedné předhistorické analogii ke ztroskotání, jež se údajně vztahuje k Engelsovi, mluvila Luxemburgová o „barbarství“. V současnosti je představitelné jen v rámci kapitalismu. Ze dvou faktorů: stálá nad-akumulace a masová iniciativa, je nad-akumulace v současnosti silnější.
Nazírán takovýmto způsobem, může být text, který vznikl před 100 lety, označen za knihu roku 2013.
Německý originál článku vyšel v roce 2013 v časopisu Junge Welt. České vydání v překladu Miloslava Formánka publikujeme se svolením Sdružení pro levicovou teorii. Článek vyšel 16. ledna 2019 ke stému výročí smrti Rosy Luxemburgové.