Jaroslav Šulc píše o evergreenovém tématu reformy důchodů. Proč se na penzijní reformě nedá vydělat a její podstatou není nic jiného než spravedlivé přerozdělení?
Evergreenem posledních desetiletí je mít – nejlépe na úrovni Parlamentu – důchodovou komisi. Mýtický profesor Parkinson se musí potutelně usmívat, protože opět došlo na jeden z jeho zákonů (Nevíš-li co s problémem, vytvoř na jeho řešení komisi!): A tak asi čtyřicetihlavá parta – zčásti naprostých amatérů, leč obdařených poslaneckou/senátorskou funkcí či členstvím v jedné z mnoha neziskovek (obvykle s obtížně identifikovatelnou jakoukoliv vazbou na důchodový systém) v kombinaci s pár lidmi, kteří se tématem zabývají především jako akademici, již byla veřejnosti představena. V pořadí již počtvrté.
Aniž bychom – i s ohledem na rozsah příspěvku – snad aspirovali na detailní rozbor avizovaného zadání této poslední důchodové komise v největší zkratce konstatujme následující fakta a hlavní souvislosti:
- Důchodový systém (ať je již konstruován jakkoliv) je předurčen k financování (přiměřeně vysokých) seniorských finančních nároků, a to na základě systematického odčerpávání části příjmů právě produktivní složky populace, případně (u vícepilířových systémů) v kombinaci příjmů důchodce ze státního pilíře a pilířů ostatních (doplňkových);
- Z finanční stránky je – v případě prvního pilíře – jak výše starobních důchodů (resp. poměru jejich hladiny k hladině odměn za práci v daném čase), tak výše kvóty odvodů zaměstnanců (+ OSVČ) vždy věcí momentálního celospolečenského konsensu, a to kombinací principu zásluhovosti a solidarity;
- Z věcné stránky, tj. z hlediska početnosti obou klíčových společenských kohort – jak plátců (zaměstnanců + OSVČ), tak příjemců (důchodců) je jejich poměr v čase dán reálným demografickým vývojem ve velmi dlouhém časovém horizontu. Tak například v současnosti tvoří jádro penzistů generace osob narozených zčásti ještě v 1. republice, také ale za Protektorátu a rovněž osob narozených až do přelomu 40. a 50. let minulého století. Společným jmenovatelem je fakt, že jde o dekády poměrně vysoké porodnosti. Naproti tomu generace plátců se rekrutuje z postupně početně stále slabších ročníků počínaje zhruba polovinou 50. let až do začátku tohoto milénia, a to s výjimkou cca dekády poměrně početně silných ročníků narozených mezi polovinou 70. a polovinou 80. let. Spolu se zhoršujícím se indexem závislosti, kdy – co do absolutního počtu příjemců v poměru k plátcům – bude kritická čtvrtá a pátá dekáda tohoto století, kdy odejde do důchodu a stanou se příjemci důchodů generace „Husákových dětí“, proti kterým budou stát početně slabé generace nenarozených dětí „Havlovy etapy“ (jako srovnatelně chybějící plátci), bude tato „početní – demografická“ bilance nejspíše ještě navíc zhoršována (dosud obtížně predikovaným) rozsahem salda osob, které budou již v nejbližších letech uvolňovány z klasického pracovního procesu v nastupující etapě čtvrté průmyslové revoluce (a vypadnou z příjmové strany bilance důchodového účtu);
- Až na nově se vynořující se fenomén digitalizace a robotizace jsou všechny výše uvedené informace hrozící destabilizovat dnešní první (průběžný, povinný, státní) pilíř důchodového systému známy dostatečně dlouho – minimálně čtvrt století. A je třeba objektivně dodat, že věcně příslušné orgány státní správy – především Ministerstvo práce a sociálních věcí v úzké kooperaci s Ministerstvem financí – na ně poměrně včas reagovaly a reagují (komise nekomise). Tyto orgány pořád disponují zkušenými profesionály, včetně potřebného informačního a IT zázemí, a bez problémů vždy byly schopny vládě předložit v příslušné kvalitě a termínech v podstatě jakoukoliv alternativu zdokonalení (úpravu algoritmu či parametru) existujícího systému. Platí to i pro dnešní dobu – jen by musely dostat jasné zadání (a v tom je jádro pudla);
- Podobně je možné charakterizovat i pilíř třetí (fondový, dobrovolný a privátní) důchodového systému. Problém naprosto nespočívá v jeho transformaci z dobrovolného na povinný, čísla mluví jasně: v generaci, která má cca posledních deset – patnáct let před odchodem do důchodu, mají smlouvu o připojištění uzavřenou v průměru čtyři z pěti budoucích penzistů.
Malér je v tom, že třetí pilíř má tři vzájemně provázané „genetické“ defekty – většina klientů uzavírá smlouvu o deset až dvacet let později, než by bylo objektivně nutné, když už smlouvu uzavřou, tak na svůj účet posílají v průměru pět až osmkrát méně peněz, než je potřebné k vytvoření dostatečně vysokého zůstatku na privátním penzijním účtu na prahu důchodového věku. A konečně – právě kvůli podstatně nižší naspořené sumě, než aby to stačilo k doživotní dotaci k obvykle nízké státní penzi – si ve finále asi tři čtvrtiny účastníků vybírají tzv. jednorázové finanční vyrovnání. Další pětina, která končí spořící fázi, se spokojuje dokonce s tzv. odbytným (oželí i státní příspěvek). Odhaduji, že asi jen pouhé jedno procento účastníků se rozhoduje pro výplatu doživotní penze… a to je naprosté fiasko původního záměru zákona z léta 1994 i jeho pozdějších novel.
Samotná věcná materie českého důchodového systému sama o sobě zas není tak složitá, byť k triviálnosti má jistě hodně daleko. Zkušenosti za dobu existence ve své době docela moderního zákona č. 155/1995 Sb. a zákonů souvisejících naznačuje, že – již s ohledem na počet voličů – seniorů – nelze naprosto vyloučit pokusy o zcela účelové sabotáže jeho původního a neměnného smyslu. V paměti máme jak manipulace s výši odvodů (a v podstatně okamžité miliardové až padesátimiliardové roční schodky na důchodovém účtu), pokusy o jeho skrytou demontáž vytvořením „druhého“ pilíře (naštěstí brzy legálně pohřbeného díky minulé Potůčkově komisi), tak krajně nerovnoměrný a dlouhodobě neudržitelný nepoměr mezi odvody zaměstnanců a OSVČ, představující pro většinu nic netušících živnostníků jen skrytou časovanou finanční bombu v podobě rizika doživotní seniorské mizérie apod.
Ani do budoucna nelze vyloučit opakování demagogických kampaní o fatální hrozbě kolapsu veřejného pilíře, a to kvůli očekávanému až dvousetmiliardovému ročnímu schodku na důchodovém účtu již v horizontu příštích dvaceti, pětadvaceti let. Už si to někteří dobře pamatujeme v podání emisarů Mezinárodního měnového fondu (Vittas a spol.) z poloviny 90. let, propagující tehdy i u nás tzv. chilský model, a ještě v poslední důchodové komisi tím „argumentovali“ někteří zástupci opozice. Nejspíš si nevšimli, že Česká republika dává na důchody relativně asi o čtvrtinu méně, než třeba sousední Polsko a další evropské státy (zhruba 7,5 % u nás oproti zhruba 10 % jinde). A že pokud by toto dlouhodobé a systematické „ořezávání“ výdajů českého státního rozpočtu na důchody mělo skončit a my se dostali na relace u sousedů, bylo by k tomu potřeba právě zmíněné dvě stovky miliard ročně. Když to jde u nich, proč ne u nás?
Jestli má mít nová komise aspoň elementární přínos, tak ne v tom, že přijde s jakýmkoliv odborně udržitelným věcným nápadem (lhostejno, zda s quasi pracovními kategoriemi, či pro Ústavní soud skousnutelným přiblížením hanebně nízkých penzí většiny žen oproti mužům apod.), ale v tom, že napomůže edukaci svých kolegů – poslanců/senátorů co se týče jádra jakékoliv další úpravy důchodového systému. A sice, že vůbec nepůjde o to, kdo na případných změnách bude profitovat. Přesně naopak: Protože na penzijní reformě v jakékoliv budoucí podobě nejde vydělat (ani na straně plátců, tím méně na straně příjemců), diskuze se může vést o jediném – jak se o nesporné náklady penzijní reformy, pokud možno co nejspravedlivěji a co možná co nejohleduplněji, podělit. A to ve všech myslitelných průřezech: nejen již mezi umíněnými plátci a příjemci, ale také podle jejich zařazení na příjmové stupnici (mezi chudými a bohatými), podle věku či podle pohlaví.
Komise může naplnit své poslání, pokud právě toho její zástupci budou schopni nejen sami vstřebat, ale i své osobní prozření schopni dále tlumočit těm, kteří budou výsledně v Parlamentu/Senátu o čemkoliv hlasovat.
Upřímně jim to přeji.