Levice má v lecčems pravdu, ale celkově zachází ve svém pesimistickém pohledu na svět moc daleko.
Po třiceti letech od kolapsu Sovětského svazu, kterým skončilo ideologické soupeření, je socialismus zpátky. Přestože byl v uplynulých třech dekádách synonymem ekonomického selhání a politické represe a zdálo se, že vyhrál kapitalismus, píše úvodník časopisu The Economist (vydání 16/02/2019).
V USA se stala senzací nově zvolená kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortézová, která se považuje za „demokratickou socialistku“. V Británii vede Labouristickou stranu Jeremy Corbyn, muž tvrdých (socialistických) postojů, který by se mohl stát dokonce premiérem.
Socialismus je zpátky, protože oživil kritiku toho, co je na západních společnostech špatné. Zatímco pravicoví politici to „vzdali“ a zaměřují se jen na šovinismus nebo nostalgii, levice se zaměřila na nerovnosti, životní prostředí a na způsoby, jak se spojit s občany, ne s elitou. Podle úvodníku má levice v něčem pravdu, její pesimismus ohledně moderního světa však zachází moc daleko. Levicová politika je prý naivní ohledně rozpočtů, byrokracie i byznysu.
V článku se dál píše, že návrat k socialismu je obdivuhodný. V 90. letech se politici jako Tony Blair nebo Bill Clinton snažili o „třetí cestu“, kterou ale dnešní levice vidí jako cestu slepou. Mnozí z nových socialistů jsou mladí lidé narození kolem roku 2000. Podle průzkumu provedeného v USA má 51 % lidí ve věku 18 až 29 let pozitivní mínění o socialismu. Ve volbách v roce 2016 volilo Bernieho Sanderse víc mladých než Trumpa a Hillary Clintonovou dohromady. Ve Francii mladí pod 24 let volili radikální levici. Ale nejsou to jen mladí, kdo podporuje socialistickou levici: v případě Corbyna je nejsilnější podpora lidí jeho generace.
Ne všichni jsou ale radikální. V USA se jedná hlavně o podporu všeobecné zdravotní péče, což je standard v bohatých zemích a je to pozitivní požadavek. Radikálové nalevo také říkají, že chtějí zachovat výhody tržní ekonomiky. V Evropě i v USA je levice velmi široké hnutí plné nejrůznějších myšlenek, jsou tu ale společná témata.
Prvním z nich je názor, že nerovnosti překročily limit a jsou mimo kontrolu, ekonomika je nastavena ve prospěch skrytých zájmů a že hierarchie, které řídí země a jejich ekonomiku (regulátoři, byrokracie a společnost), musejí být demokratizovány.
The Economist míní, že některé body lze jen těžko popírat, například problém lobbování. A nerovnost na Západě opravdu v posledních 40 letech rostla. Jenže nová levice se v některých částech diagnózy mýlí. Například v tom, že nerovnost musí růst neúprosně dál. Statistiky z USA, tvrdí článek, ukazují, že její růst není nevyhnutelným trendem. Vedle toho The Economist také argumentuje, že zdrojem prekarizace pracovních míst není nedostatek stabilní práce, ale riziko další recese.
Noví socialisté také špatně rozumějí veřejnému mínění. Ano, lidé mají pocit, že ztratili kontrolu nad svými životy a že se jejich možnosti zúžili. Ano, veřejnost odsuzuje nerovnosti, včetně daňového zatížení ve prospěch bohatých. Přesto neexistuje poptávka po radikálním přerozdělení, v Americe dnes není vyšší, než byla v 90. letech. A v některých otázkách jsou Briti ohledně bohatých mnohem uvolněnější než Američani.
Levicová diagnóza je příliš pesimistická, pokračuje dále The Economist ve svém hodnocení. Recepty levice jsou problematické a politicky nebezpečné – například fiskální politika, víra, že jsou to vysoké daně pro bohaté, co může zaplatit zvýšení výdajů státu na sociální oblast. Za podobně nebezpečnou považuje článek moderní peněžní teorii, která říká, že vlády si mohou volně půjčovat na svoje výdaje a mít přitom nízké úrokové sazby.
Nedůvěra k trhům vede nové socialisty k tomu, že dělají špatné závěry i ohledně životního prostředí. Podle názoru úvodníku podporují centrální plánování a masivní veřejné investice do zelené energie namísto daně z uhlovodíku. Jejich vidění „demokratizované“ ekonomiky je spíš receptem na regulace, zatímco jinak sympatický lokalismus potřebuje transparentnost a zodpovědnost, což podle článku není případ USA ani Británie.
Potřeba demokratizace se dokonce šíří do podnikání. Nová socialistická levice chce více zaměstnanců v dozorčích radách a v Británii dokonce získání kontroly nad podniky, které by pracovníci začali sami řídit a kontrolovat. The Economist v tom vidí riziko „zkostnatění ekonomiky“, protože tyto kroky odrážejí odpor ke globalizaci.
Stát by se spíš měl starat o to, aby byl trh efektivní a aby byla jeho politika zaměřená ne na pracovní místa, ale na pracovníky. Než trpět obsesí přerozdělování, vlády by měly potlačit praxi dobývání renty, zlepšit vzdělání a nastartovat soutěž. Boj proti klimatické změně se má realizovat prostřednictvím tržních nástrojů a veřejných investic.
Socialismus mileniálů se osvěžujícím způsobem snaží o změnu statu quo, ale jako socialismus minulosti trpí vírou v neúplatnost kolektivní akce a je podezřívavý vůči individuálnímu elánu. Liberálové by tomu měli oponovat.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.