Současná Ukrajina není liberální demokracií, je stále víc autoritářskou a nacionalistickou, připomíná latinskoamerické režimy 70. a 80. let.
Časopis Jacobin vedl rozhovor s ukrajinským sociologem Volodymyrem Iščenkem, z něhož pro naše čtenáře vybíráme nejdůležitější body a argumenty s tím, že jejich pozornosti doporučujeme celý rozhovor (v angličtině, v odkazu). Iščenko patří k levicovým kritikům současného vývoje na Ukrajině, což je jeden z pohledů, který – až na výjimky – v Česku i na Slovensku od počátku chybí. Od změny režimu či “revoluce důstojnosti” na Ukrajině právě uplynulo 5 let.
Euromajdan v roce 2013 a jeho příčiny
Podle Iščenka přivedly masy lidí do ulic nikoliv „požadavky“, ale spíše „křivdy“ socioekonomického charakteru, z nichž nejvýraznější byl boj s korupcí, mnozí protestující pak spojili svoje vlastní aspirace s nadějí na lepší životní standard, práci a „normální život“ s EU. Tyto pocity křivdy nebyly artikulovány pokrokově – jejich politická reprezentace oscilovala mezi pravicí a krajní pravicí.
Spontánní akce Majdanu se staly protestem obyčejných lidí. Ale organizovaná část protestů se týkala tří politických stran – Svobody, Tymošenkové Vlasti a Kličkovy strany UDAR. Poslední dvě reprezentovaly ve skutečnosti zájmy finančně-průmyslových skupin, které se zjednodušeně nazývají „oligarchové“, obě využívaly různé prvky populismu již před tím, než se dostaly k moci a přejaly neoliberalismus.
Třetí stranou byla Svoboda, radikálně nacionalistická strana. Vedle nich vznikly i menší nacionalistické skupiny zastřešené Pravým sektorem a také západem podporované skupiny NGO se zaměřením na lidská práva, neoliberální reformy nebo boj s korupcí. Žádná z nich nebyla schopna artikulovat pokrokovou agendu, i pokrokoví liberálové byli v menšině, nemluvě o socialistech. Vliv těchto malých liberálních nebo pokrokových skupin byl minimální, ale byly důležité pro zarámování protestů pro západní publikum.
Od počátku Majdanu bylo jasné, že k moci se dostanou pravicové opoziční strany.
Po pěti letech od Majdanu
Po pěti letech je Ukrajina chudší, podle MMF je dnes ve vztahu k HDP na hlavu nejchudší zemí Evropy. Země chudší než Ukrajina se dají najít v saharské Africe a jihovýchodní Asii, což z ní dělá nejsevernější místo globálního Jihu. Struktura ekonomiky odpovídá třetímu světu vzhledem k vývozu surovin a silné deindustrializaci, ke které dochází díky dopadům asociační dohody s EU a samozřejmě díky válce na Donbasu, dříve nejprůmyslovější oblasti země.
Ukrajinská politika se ale evropskému standardu nepřiblížila. Oligarchové si udržují vliv prostřednictvím velkých televizí a ovládají mainstreamovou politiku. Paramilitaristické organizace hrají v politice roli, kterou nikde jinde v Evropě nevidíte.
Krajní pravice nedokázala převratu využít, Svoboda ztratila svoje mandáty a Pravý sektor se do parlamentu nedostal. Ovšem mají šanci v letošním roce, už se mluví o možnosti sjednocení krajně pravicových stran pro nadcházející volby.
Je omylem si myslet, že když se tyto skupiny nedostaly do parlamentu, je mluvit o ukrajinských fašistech a krajní pravici pouhou „ruskou propagandou“. Omyl. Mimo parlament tyto skupiny posílily. Žádná ze stran, ani koalice liberálních NGO, nedokáže na Ukrajině mobilizovat lidi tak jako krajně pravicové, nacionalistické skupiny. Nacionalisté mobilizují desítky tisíc lidí na svoje pouliční akce, např. k oslavě svátku Stěpana Bandery.
Radikální nacionalisté navíc mají zbraně a od začátku války na Donbasu jsou organizování do batalionů. Azov, ten nejznámější z nich, už není batalionem, ale stal se plukem Národní gardy. Vláda musela tyto dříve autonomní skupiny vtělit a dostat pod kontrolu. To ale znamená, že v jednotkách prosazujících právo jsou nyní ideologičtí nacionalisté.
Tyto krajně pravicové a nacionalistické síly sice nemají parlamentní zastoupení (což vede liberály k názoru, že jsou irelevantní), mají ale po zuby ozbrojené jednotky, tedy nástroj, který se může dobře hodit v případě politické krize.
Liberální postoje, které snižují význam těchto skupin v ukrajinské politice, protože by to „pomohlo Moskvě“, jsou velmi nebezpečné. Vedou dokonce k ospravedlňování etnického násilí.
Mnozí z „ukrajinských liberálů“ jsou vlastně jen umírnění nacionalisté, takže krajní a nacionalistická pravice má největší podporu v občanské společnosti, mnohem menší pak mezi obyčejnými lidmi. Její volební podpora se pohybuje kolem 5 až 10 % mimo jiné i proto, že média jsou pod kontrolou oligarchů, kteří umí dobře používat „nacionalisticko-vlasteneckou rétoriku“, takže strany jako Svoboda nenabízejí nic moc nového.
Ukrajina není liberální demokracie
Ukrajinská lekce pro levici je následující: levice musí nabídnout opravdu radikální alternativu v oblasti socioekonomické politiky, nejen povrchní populistické požadavky, které snadno převezme krajní pravice a navíc je dokáže lépe kapitalizovat díky lepšímu rozpoznání a zdrojům.
Levice na Ukrajině nemůže hledat inspiraci jen u západní levice, která operuje v rámci liberální demokracie. Ukrajina není liberální demokracie, je to čím dál víc autoritářská, nacionalistická a antikomunistická země. Inspirací pro ni by mohla být 70. a 80. léta v Latinské Americe.
Úspěch krajní pravice na Ukrajině nespočíval v tom, že se dokázala spojit s nejchudšími Ukrajinci, ale že byla připravena použít násilí. Ukrajinská politika byla do roku 2014 velmi nenásilná, radikální nacionalisté však, ve srovnání s jinými skupinami, měli s násilím bohaté zkušenosti a využili je při majdanských protestech k eskalaci. Násilí je důležitým zdrojem jejich omezené podpory a úspěchu. Po Majdanu byli ochotni jít do války, zformovat bataliony, bojovat – a to jim pomohlo legitimizovat se v ukrajinské občanské společnosti, jsou „hrdiny“ bojujícími za Ukrajinu.
Levice na Ukrajině politicky neexistuje
Prakticky levice na Ukrajině „politicky neexistuje“, stala se obětním beránkem, prázdným označením, do kterého některé skupiny projektují cokoliv zlého. Nacionalisté napadají levici, ale „levicí“ je pro ně kdokoliv, kdo podporuje lidská práva, práva menšin či LGBT, většinou tedy liberálové, vzdálení západním levicovým stranám tak moc, že by klidně mohli sdílet populární konspirační teorie, že levice je proruská a placená Kremlem, aby oslabila západní vlády.
Je až směšné, že několik lidí bylo odsouzeno na dva roky podmíněně za to, že na Facebooku zveřejnili hesla ze sovětské éry – neděje se to systematicky, ale stalo se.
Problémem levice na Ukrajině však není (zakázaná) sovětská estetika a jazyk, je to kombinace obecnějších problémů – represivní politický režim, silné pravicové paramilice, nedostatek zdrojů, oslabení práce i jiných pokrokových hnutí zdola.
Porošenko nemá šanci vyhrát
Incident 26. listopadu v Azovském moři byl buď dílem hlouposti, nebo se jednalo o cílenou provokaci ukrajinských lodí, snad spojenou s prezidentem Porošenkem. I když neuznáváme anexi Krymu se všemi důsledky, nemůžeme ignorovat, že Rusko poloostrov a vody kolem něj kontroluje. Ukrajinské lodě se snažily tuto skutečnost ignorovat.
Problémem se stalo, jak se incident pokusil využít prezident Porošenko, když navrhnul zavedení válečného stavu v zemi. Parlament jeho návrh nepřijal, protože by došlo k posunu prezidentských voleb. Jednalo se i v té podobě, jak návrh o zavedení válečného stavu prošel parlamentem, o krok, který nebyl nutný. Porošenka omezuje jeho závislost na Západě, takže nesáhl ke krokům jako vyostření situace na Donbase nebo vyprovokování nějakého krvavého incidentu v Oděse nebo v Charkově. Porošenko má velmi nízkou podporu, podle výzkumů nemá ani šanci se dostat do druhého kola prezidentských voleb, a pokud se do něj dostane, nemá šanci vyhrát.
Julia Tymošenková je oportunistickým populistou, ideologicky není příliš pro-EU a pro-NATO, ale chápe, že její jádrový elektorát by jinou geopolitickou orientaci nepřijal.
Její problém je, že je nevyzpytatelná, nejen ve vztahu k EU a ANO, ale i ohledně sociálně-populistické rétoriky. Její vláda určitě nebude konzistentně dělat politiku přerozdělování.
Dobrým znamením už by bylo ale to, že se volby budou konat a Tymošenko by v nich mohla soutěžit na více či méně férovém základě. Možnost, že se volbami změní prezident je sama o sobě důležitá.
Ukrajinská mladá generace je víc neoliberální a nacionalistická než starší lidé.
Má Ukrajina budoucnost?
Hlavním problémem není ani tak budoucnost levice na Ukrajině, ale to, jestli má země budoucnost. Stát je podkopán a sociální rozdělení posilují a zemi rozdělují. Zřejmě to neskončí jako v Libyi nebo v Sýrii, ale je to velmi vážné. Je nutné něco udělat, aby se tomu zabránilo. Z tohoto hlediska se zdá budoucnost ukrajinské levice marginální.
Ukrajinská levice by se, jak už bylo řečeno, mohla inspirovat v Latinské Americe. Situace Ukrajiny dost připomíná její zkušenosti – proamerický autoritářský režim, oligarchové, velké nerovnosti, pravicové paramilitantní jednotky – to všechno je dost relevantní.
Západní levice slouží také jako určitá inspirace, ukazuje na to, že ne všude se směřuje reakčním směrem a že levice je něco legitimního. Pro ty, kdo se dívají směrem k Evropě, tento argument může mít smysl – jsou to totiž (myšlen v Evropě) společnosti, které mají levici.
Levici Ukrajina potřebuje sama kvůli sobě, ne proto, aby kopírovala západní modely. Jestli chceme udržet tuto zemi pohromadě, potřebujeme prostor pro levicovou politiku. Bez ní Ukrajina nejspíš zmizí. Vývoj pokrokovým směrem není asi reálný, ale jedinou alternativou tomu by byl totální kolaps Ukrajiny.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.