Historik Jiří Malínský svým textem připomíná osmdesáté výročí od německé okupace.
Na tomto krvavém datu novodobých českých i československých dějin poučeného současníka nejvíce zaujme – a také znechutí – fakt, že v normalizační, mileniální i rozmazané části mladého sougeneračí je prakticky neznámým, v lepším případě jen velmi povrchně osvojeným faktem povahy více či méně antikvární.
Ve stále převládajícím povědomí o této hrozné události se objevuje motiv vynucené Háchovy cesty do Berlína (kam však již o 24 hodin dříve dorazila hlava nacisty již dříve okleštěné slovenské autonomie Jozef Tiso) a následná zatýkání a perzekuce včetně vyhlášení protektorátu Čechy a Morava Adolfem Hitlerem na pražském Hradě 16. března (dobová česká škodolibost přecházející do cynického černého humoru mluvila o protentokrátu).
Na dobových filmových záběrech vidíme jednotky wehrmacht triumfálně vjíždějící do pražských ulic, zoufalé tváře přihlížejících Pražanů (méně už naopak jásavá gesta pražských Němců) a posléze zprávy o perzekucích, zatýkání a vraždách justičních i nejustičních nejen příslušníků odboje, ale i těch, kdo do těchto tragicky ponurých dějů vstoupili náhodně. První období nacistické okupační správy uzavírají zprávy o krutě potlačených demonstracích 28. října 1939 a perzekuci vysokoškolských studentů a násilném uzavření českých vysokých škol do konce války (až do r. 1945 fungovala v Praze Německá univerzita a zřejmě i obě – pražská a brněnská – techniky).
To všechno je burcující neoddiskutovatelná pravda. Pravda podlosti, zákeřnosti, zločinnosti, malosti, ubohosti, koncentračních táborů, mučíren gestapa, bezpečnostní služby (sicherheitsdienstu) i hromadného vraždění (nebyly „jen“ Lidice a Ležáky, ale během osvobozování Československa byly vypalovány desítky vesnic na Slovensku i východní Moravě). Přesto tento obraz není ani zdaleka vyčerpávající. Děje hrůzy doplňují a více než vyvažují děje naděje, nezdolnosti, víry v úspěch, děje směřující k osvobození a obnovení národní a státní samostatnosti Československé (federální) republiky. Děje, jejichž středobodem je vůdce druhého odboje prezident Budovatel (současníky zvaný také Obnovitelem) Edvard Beneš.
Benešovský odboj fakticky započal ve chvílích nejbolestnějších ještě v prvních dnech okleštěné Druhé republiky. Volná společnost nejbližších prezidentových spolupracovníků v sezimovoústecké vile během první poloviny října domlouvala první kontakty; vznikaly tak základy nástupnické organizace někdejší Maffie – Politického ústředí. Všeobecně se předpokládalo, že zrádné západní demokracie dostojí alespoň svým pomnichovským garancím. Paříž a Londýn však nezklamaly ani tentokrát a ve své smiřovačské morálce se hlouběji a hlouběji propadaly do bahna vlastní malosti a politické neschopnosti.
Okupace zbytkového Česko-Slovenska jen dále prohloubila nedůvěru, kterou k nim chovali naši předkové (do svých sevřených veršů ji např. vtělil jeden z našich největších básníků František Halas). A v právě této chvíli se svým rozhodným způsobem vrátil na domácí scénu prezident Edvard Beneš. 16. března vystoupil v rozhlase Chicagské univerzity ostrým nesouhlasem s tímto protiprávním aktem, teorií kontinuitní existence československé státnosti i svým odhodláním bojovat na život a na smrt s nacistickými uchvatiteli. Současně mobilizoval své nejbližší spolupracovníky: bratra Vojtěcha, londýnského vyslance Jana Masaryka, novináře a politika Huberta Ripku, advokáta Ladislava Rašína, Masarykova prvoodbojového spolupracovníka Josefa Joea Martínka a mnoho dalších, kteří se intenzívně věnovali boji za obnovu československého státu. Jedné je dnes zřejmé: jejich zásluhy o oba odboje jsou v naší společnosti až trapně nedoceňovány. Je to náš velký dluh vůči sobě samým.
Naši američtí krajané, přesněji ta jejich část, která se hlásila ke staré vlasti, poskytla prezidentovi i republice nedocenitelné služby. 28. května 1939 byl přijat prezidentem Rooseveltem a měl s ním možnost rozmlouvat o napjaté mezinárodní situaci. Ve stejné době navzdory nacistům otevřel československý pavilón na světové výstavě v New Yorku. Ještě na počátku léta se vrátil do Evropy a ze svého skromného domku v londýnské čtvrti Putney začal v duchu své koncepce připravovat prozatímní státní zřízení a budovat československou zahraniční armádu.
Dálo se tak v době, kdy se pronikavě měnil postoj československé veřejnosti vůči tomuto Masarykovu příteli, žákovi a nástupci. Koncepce odboje, kterou slíbil v pohnutých zářijových dnech roku 1938, už nebyla ani mlhou, ani papírem. Krok za krokem se měnila ve skutečnost opřenou o národní elity legionářské, vojenské, umělecké, hospodářské, vědecké i mládežnické. Lidé svého milovaného prezidenta neopustili. Cítili, vědomě i podvědomě, že drobný muž skrývá velkou sílu. Sílu, která byla důvodnou nadějí na porážku muže s knírkem a jeho prý nadčlověckými hakenkreuzlery (hákoši).
Jen proto domněle rezignující národ i národnosti (toto líčení ve skutečnosti zachycuje období kolem únorové krize 1948) budoval odbojové organizace a v tisících svých mužů a žen prchal do zahraničí, aby, následuje příklad svých prvoodbojových předchůdců, tvořil od základu československou zahraniční (exilovou) armádu. Neutichala – naopak se rozvíjela a sílila – i domácí a krajanská rezistence. Platilo to i o značné části domácích komunistů, u nichž láska k národu a spontánní vlastenectví potlačily politováníhodné příkazy jak jejich moskevského exilu, tak Kominterny.
Ačkoliv pretendentů na vůdcovství domácí i zahraniční akce bylo původně více (nejvíce o to usiloval do okupace Francie pařížský vyslanec Štefan Osuský), šlo o přechodné nálady: za muže Benešových schopností, zkušeností i kontaktů nebylo rovnocenné náhrady. (I prezident Emil Hácha, když byl inaugurován do svého úřadu, věděl, kdo je prezidentem skutečným.) Vyhlášení – byť deklarativní – války následující po vpádu německých a ruských vojsk do Polska změnilo situaci od základu. Konkurenční pařížské centrum začalo již během této tzv. podivné války ustupovat zmíněnému domku v londýnské čtvrti Putney, který obýval Edvard Beneš.
Zahájení československého vysílání BBC podstatně posílilo možnosti exilu při oslovování domácí rezistence. Za zhruba půlrok práce zesílila Benešova pozice natolik, že právě na těchto rozhlasových vlnách mohl v listopadu 1939 mobilizovat: „„Drazí přátelé, krajané a občané českoslovenští, chci vám dnes ve svém krátkém proslovu dáti aspoň několik málo z mnoha důvodů, pro které Vás volám všecky znovu do revolučního boje proti nacistickým násilníkům. Do boje proti ničitelům naší krásné vlasti, do boje proti utlačovatelům veškeré občanské svobody a vší lidské důstojnosti u nás a v celé Evropě. Československá republika je ve válce proti nacistickému Německu už od jara 1938. Já sám jsem se už roku devatenáctistého třicátého třetího obával, že Evropa jde do války, nebude-li postup hitlerismu v Německu tou či onou cestou zlomen včas. Jeho akce proti Rakousku od roku devatenáctistého třicátého čtvrtého, jeho zavedení všeobecné vojenské služby v Německu v roce devatenáctistém třicátém pátém, jeho obsazení Porýní v roce devatenáctistém třicátém šestém, obsazení Rakouska v březnu 1938 a jeho první vojenská akce proti naší republice v květnu 1938 nebyly jen akce místní a středoevropské; to byly veliké, důležité vojenské a strategické akce proti celé Evropě, jež musely nezbytně vésti ke krvavé válce evropské. Nemohli jsme v září roku devatenáctistého třicátého osmého se pustit do války sami, bez západní Evropy. Ta ostatně, nevidouc jasně do podstaty celého našeho boje s nacismem a nejsouc k válce dostatečně připravena, žádala od nás oběti, jež jsme tehdy odmítnout nemohli a jež samy byly takového rázu, že válce evropské nemohly zabránit.“
Nezůstával oslyšen, jak naznačuje jedna z poválečných vzpomínek, jež se vztahuje ke konci srpna 1939: „Představte si, že nás pokládali všichni ti, kteří nám kdekoliv v cizinecké legii byli představenými, za vydědence lidské společnosti, a jako od takových požadovali od nás zapomenutí vlasti a lásku k této legii. Požadovali to od nás, kteří jsme šli do této legie právě jenom proto, že jsme chtěli zůstat věrnými, jak za nás před rakví presidenta-Osvoboditele za všechny slíbil president republiky dr. Edvard Beneš. Dovedete pochopit ono utrpení, které jsme právě pro tuto skutečnost prožívali? Nezapomeneme nikdy na údiv oněch představených v cizinecké legii, když v Marseilli udával jeden po druhém do protokolu na formální dotaz, proč do legie, stereotypně toto: chci bojovat proti Němcům za osvobození své vlasti. Nezapomeneme také nikdy na to, když nám později v malé posádce na okraji pouště sděloval francouzský důstojník, velitel naší roty, že legie bude nyní naší vlastí, ježto svoji vlast jsme ztratili a nikdy se již do ní nebudeme moci vrátit. Jak jsme tehdy byli vděčni tomu, který toto sdělení francouzského důstojníka nám tlumočil, že překlad samovolně usměrnil a zjemnil, aby tak nezjitřil beztak již velikou bolest ostatních kamarádů. … A pak nastal obrat. Ohlášení všeobecné mobilizace ve Francii, oficielní ohlášení vypovězení války a konečně odjezd do Francie. Při zpáteční cestě byli jsme soustředěni v depot cizinecké legie v Sidi-Bel-Abbes. Teprve tam byl doručen dopis, zaslaný nám všem dne 22. srpna 1939 presidentem dr. Edvardem Benešem z Londýna. Radost a pohnutí nelze vylíčit. President začíná dopis slovy: ,Vojáci Československé republiky, myšlenky a ideály, které vedly Vaše otce a některé z Vás do boje za osvobození československého národa, přiměly Vás, abyste opustili svoje domovy a šli znovu vstříc těžkým úkolům, které Vám ukládá láska k vlasti a vojenská povinnost.‘“
Události 15. března 1939 tak nesou v širší dějinné reflexi dvojí poselství: zoufalství a beznaděje, ale i víry v znovunabytí svobody a demokracie. Zkáza českých vysokoškolských studentů je postupně vyvažována a nakonec převážena vůlí bojovat s nacistickými gangsterskými bandity a sadisty. Hitlerovo posupné volání „Já, nebo pan Benesch“ bylo dějinami jednoznačně zodpovězeno.
Silnější než tma a násilí bylo světlo, naděje a posléze vítězství. A další prozíravá Benešova slova, z nichž lze cítit i pověstný masarykovský důraz (byla pronesena na ustavujícím sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů Čech a Moravy v polovině prosince 1945), varují a burcují současně i dnes: „Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očisťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až ty své nové lži budou přednášet. Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všecko zaznamenat a povědět. Co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s touto kampaní. Neboť na válku z let 1938–1945 se nesmí nikdy zapomenout. A že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očisťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938–1945 před očima to, co svět z jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrücku a v řadě jiných německých mučíren. Opakuji: Na tuto válku se nesmí zapomenout a aby se nezapomnělo, je ji nutno sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat. My, Češi a Slováci, máme na to plné právo.“