Ivo Šebestík ve své eseji historicky mapuje konflikty mezi slovanskými národy a jejich vztah k velmocenské politice.

Používání Ukrajiny jako nástroje Spojených států ke skutečně citelnému ohrožení Ruska je modelovým příkladem staré historické praxe, která po více než tisíc let poškozovala životní zájmy především slovanských národů.

Podíváme-li se do historie (ale i současnosti) Evropy vidíme hned několik názorných příkladů konfliktů mezi slovanskými národy a státy, které sice měly i své vlastní příčiny, ale právě tato semena svárů bývala vyhledávaná a hojně zalévaná cizími mocnostmi, které jejich prostřednictvím získávaly strategickou výhodu a upevňovaly své vlastní mocenské postavení.

Animozity mezi národy, tak silně živené a podporované zvenčí, zasahovaly především ty Slovany, kteří měli k sobě navzájem tak blízko, že buďto po dlouhá staletí zcela splývali v jeden národní útvar (Rusové a Ukrajinci na Kyjevské Rusi ale i v časech carského impéria) nebo k jejich splynutí mohlo dojít velice snadno (Chorvati a Srbové).

Také slovanské národy ve střední Evropě měly v dějinách dostatek příležitostí ke spojení v jeden státní útvar, neboť jazyková příbuznost západních Slovanů byla ještě v 16. století mnohem silnější, než později, kdy geografická orientace Poláků směrem k severu a východu definitivně zastavila alespoň hypotetickou možnost integrace s Čechy, Moravany a Lužickými Srby, kteří byli pohlcováni německými geopolitickými zájmy.

Kontrast integrace germánských kmenů a „dezintegracce“ kmenů slovanských

Při pohledu na evropský kontinent vidíme docela zřejmě, že zatímco probíhala úspěšná integrace germánských kmenů opírající se o ideu obnovené říše římské organizované a řízené panovníky německých dynastií, tak paralelně probíhala „dezintegrace“ Slovanů. Tenhle dvojí proces měl a má svoji logiku, a symbolicky proběhl ještě jednou počátkem devadesátých let 20. století, kdy se po válce rozpůlené Německo sjednotilo a slovanské federace, Československo a Jugoslávie, rozpadly.  Pokud se jeden etnický celek slučuje, druhý, který představuje konkurenci, se mnohdy zákonitě rozkládá. Ostatně toto odpovídá staré římské strategii vyjádřené slovy: divide et impera neboli rozděl a panuj.

Když Slované někdy v pátém a šestém století přesouvali svá sídla z východu na západ, pronikali hluboko do prostoru germánských osídlení na západě i na severu, ale především osídlili celý Balkán a jak je známo z životů Konstantina a Metoděje, osídlily slovanské kmeny i oblasti kolem severních řeckých měst, konkrétně Soluně, odkud k nám byzantský učenec Konstantin a jeho bratr, duchovní osoba a talentovaný organizátor a politik, Metoděj, přišli.

Hrozba slovanské integrace pro Východofranskou i pozdější „obnovenou“ římskou říši

Slované pronikali do středu a na jih Evropy v mohutných vlnách a postupná integrace slovanských kmenů v jeden státní útvar by nesporně vyvolala zásadní konflikt s integrovanými germánskými kmeny na západě kontinentu, který měl potenciál přepsat celé dějiny středověku, a tím i pozdějších staletí. Proto docela logicky (z jejich pohledu) východofranští králové a jejich němečtí následovníci podnikali vše pro to, aby Slované byli naopak svorní co nejméně.

Měli na své straně několik okolností, které bránily dlouhodobější integraci Slovanů ve středu Evropy a na jejím jihu. Jednak neexistovalo konkrétní národní povědomí a blízkost obyvatelstva (vnitřní i sousedská)  byla chápána více méně jen na jazykové úrovni, na které lidé rozlišovali ty, se kterými se domluví a ty, kteří jsou z jejich pohledu „němí“, například Němci. Dalším faktorem mluvícím proti slovanské integraci bylo křesťanství spojené vjedno  s obnovováním konceptu římské říše, která byla vnímána jako něco civilizačně i kulturně vyššího. Stejně tak byla vnímána i křesťanská víra. A franská i německá říše byly v tomto zajedno s římskou církví, byť samozřejmě existovaly třecí plochy mezi papežem a panovníky za časů boje o investituru nebo za schizmatu, kdy do hry (jednoty říše a víry) vstoupil francouzský král [1].

Řečeno trochu zjednodušeně, obojí, křesťanství západního původu a dobré vztahy s říší, přitahovaly tehdejší slovanské kmenové a národní elity (vyšší klérus a aristokracii). Být součástí křesťanského univerza a mít vazalský vztah k německému (římskému) králi či císaři přinášelo knížatům a jejich aristokratickým družinám četné výhody. Patrně podobně smýšlí i část současných českých samozvaných elit (rádoby majitelů práva rozhodovat, přidělovat a odebírat), které podporují zájmy cizího kapitálu a cizích mocností, čímž získávají domnělou nebo i skutečnou účast (třeba i mizivou) na univerzu, jaký považují za vyspělejší a za nadřazený ostatním. Byť třeba jen velikostí kapitálu, rozsahem a sítěmi vazeb a možností, a vojensky.

Byzantská alternativa k vazalství vůči středověké římské říši

Alternativou vůči závislosti na „říši“ a Římu byl vazalský vztah k Byzanci, čehož využil moravský kníže Rostislav. O tom, že „tohle se nedělá“ byl nakonec „poučen“ v Řezně, kde byl Rostislav z vůle krále Ludvíka Němce oslepen a tam také posléze, jak praví Fuldské anály, zemřel. Nejprve jej ale předvedli před Ludvíka spoutaného v řetězech, což bylo pro knížete, jehož panství se táhlo od Krakovska na severu až po Vídeň a Balaton na jihu a od českých výběžků na západě až ke Karpatům a dost možná i k hranicím Kyjevské Rusi, velice potupné.

Velká Morava byla příkladem krátkověké a nepevné integrace slovanských národů ve středu Evropy, která se promítala do podoby střídavého vazalství vůči Východofranské říši a odporu k ní, majícímu podobu vojenských střetů i vítězství v nich. Nakonec „říši“ přispěchali na pomoc kočovní Maďaři, kteří postupně po jednom rozlámali ony pověstné Svatoplukovy pruty a Velkou Moravu rozvrátili.

Už od časů Východofranské říše považovaly germánské (německé) dynastie území slovanských národů ve střední Evropě za své a na této optice se nic nezměnilo do dnešních dnů. Národní povědomí v podstatě neexistovalo a s ním neexistoval ani pocit nutnosti integrovat se navzájem na základě jakési velice těsné příbuznosti. Pro Slovany nebyla na programu ani nějaká „říšská“ idea. Oni se necítili být dědici římské říše. Tahle „říšská idea“ spojovala germánské kmeny, ze kterých se postupně staly německé národy. Víra a „říše“ byly jejich tmelem, Slované měli být a zůstávat pouze vazaly.

Podle tradice německé historiografie (například Leopold Ranke, ale zdaleka nejen on) nejsou Slované státotvorní. Tahle teze se opírala o fakt, že některé slovanské kmeny musely prodělat potupné stadium závislosti na kočovných kmenech východoasijského a středoasijského původu (Avaři, Bulhaři) nebo jako Rusové, jejichž zakladatelská, rurikovská, dynastie byla původu skandinávského. Z této rané fáze slovanských dějin a ze skutečnosti, že se slovanská knížata nechávala velmi často a ochotně vmanévrovat do říšských záležitostí a sporů, vyplýval (a vyplývá) německý „optimismus“ stran toho, že slovanská integrace ba ani vzájemnost nikdy neohrozí jejich zájmy.

Typicky středověké rysy „národnostní“ nevraživosti

Onen historický věčný souboj Čechů s Němci, který akcentoval František Palacký a jehož platnost v současné době u nás rádi popíráme, pochopitelně neprobíhal v intencích moderních konfliktů mezi národy, po jejich plné národní emancipaci. Nebylo to tak, že by se na jednu stranu postavily germánské kmeny, ze kterých se později vytvořili například Bavoři., Sasové nebo Durynkové, kteří by se programově snažili ovládnout a podrobit si kmeny slovanské, a to na základě národního uvědomění. Dělicí čára mezi národy vedla jinými cestami. Převládalo zde vnímání v intencích MY a ONI. Ono „my“ představovalo vlastní lid, který obýval určité území a obyvatelstvo navzájem spojovaly jazyk, tradice, zvyky, způsob víry, příbuzenské a pevnější sousedské vztahy. Zatímco „oni“ byli cizinci.

Když za posledních Přemyslovců kolonizovali česká a moravská města Bavoři, Sasové, Durynkové, Braniboři (ti po bitvě na Moravském poli, Léta Páně 1278, Čechy spíše drancovali) a jiní příslušníci německých národů, tak se i samotný dvůr přemyslovských králů stával prostorem německého jazyka a způsobů. Řečeno obrozeneckou mluvou, „němčilo se na něm“. Česká a moravská města organizovala svá městská práva podle práv německých měst, která se organizaci městského života naučila prostřednictvím Franků, a ti ji zase přijali od Římanů.

Němci se v českých zemích prosazovali především ve městech, ale i u dvora. A tak se stalo, že například kronika takřečeného Dalimila nese velmi silný punc odporu Čechů vůči všemu německému. A přibližně v téže době dokonce kterýsi písař, jehož jméno neznáme, zanechal v rukopise pražské kapituly tento verš: „Toxica Theutonica gens perfida“, což volně přeloženo znamená asi tak „Jedovatý a zrádný lid teutonský“. Není rovněž náhodou, že potřeba vymezovat české vůči německému, které se prosazovalo stále více, se promítla i do staré české literatury. V ní například zanechal pozoruhodné a nesmírně cenné dílo vzdělaný laik a nižší šlechtic Tomáš Štítný ze Štítného. On je skutečným symbolem mobilizace české řeči, neboť píše výhradně česky, zatímco i Jan Hus sahá k českému jazyku až teprve, když se cíleně zaměřuje k lidovým vrstvám na venkově, už v rámci svého pozdějšího reformního působení po roce 1401, kdy zahajuje svá kázání.

O tom, že spory o pražskou univerzitu, které vyvrcholily vydáním Dekretu kutnohorského králem Václavem IV. (velkou zásluhu měl zde právě Mistr Jan Hus) se nesly v konfliktním „národnostním“ duchu, není sporu, byť znovu musíme konstatovat, že národnostní pojetí středověku se velmi lišilo od pojetí moderního. Naprosto logicky a tedy v duchu své doby propukly husitské bouře nejenom s akcentem reformním směrem k církvi a sociálním vůči panstvu, ale také s důrazem na odstranění vlivu „cizáků“.

Dějiny česko-německých vztahů jsou velmi komplikované a jistě není správné je posuzovat jako výhradně konfliktní, jak měla ve zvyku obrozenská historiografie. Ale ani obrácená interpretace, která se prosazuje po listopadu 1989, není na místě. Ta se snaží naopak líčit soužití Čechů s Němci jako nejenom oboustranně prospěšné (což je jistě pravda), ale také jako převážně harmonické a nekonfliktní. Přerušené pouze (v zanedbatelném měřítku) nacistickým vpádem do Čech a na Moravu v letech 1939 až 1945 a potom (ve velkém a vskutku otřesném měřítku) násilným vyhnáním německých spoluobčanů z Československa hned po válce. Tento přístup je samozřejmě vrcholně selektivní.

Pravdě nejblíže bude patrně soudit, že na individuální a sousedské úrovni se na mnoha místech českých zemí a v různých dobách nemusela žádná vzájemná nevraživost projevovat a Češi a Němci žili po sousedsku a navzájem se ženili a vdávali. Naproti tomu ale po celé dějiny probíhal boj o to, čí vlastně ony české země jsou, kdo jim má vládnout, kdo je má spravovat a kdo má v nich mít pouze druhořadé postavení. Tenhle boj (někdy jen latentní) začal městskou kolonizací za posledních Přemyslovců, vyvrcholil v husitských bouřích, nový rozměr nabyl vstupem Království českého do svazku Habsburské monarchie, prudce vzplál za obou šlechtických povstání koncem 16. a na začátku 17. století.

Opět nový rozměr získal za centralistického absolutismu císařovny Marie-Terezie a jejího syna, císaře Josefa II., kdy jednotná správa říše měla mít, čistě z administrativních a technických důvodů (nebylo to míněno protislovansky), německý (rakouský) charakter. Byla osvícená, moderní a v jistém smyslu i pokroková, národní sebeurčení ale nebrala v úvahu. Všichni lidé byli poddanými Její (Jeho) milosti a na tom bylo dosti. A pak následovala fáze národního probuzení, po jehož završení vzniká samostatné Československo s výraznou majoritou slovanských národů a dost možná i s poněkud zlomyslnou chutí (proč to nepřiznat?) vrátit Němcům (Rakušanům) jejich dřívější panské manýry a proměnit je v pouhou národnostní menšinu.

Jistě, měřeno s výrazným časovým odstupem sta let, nebylo toto nejmoudřejší rozhodnutí. Ale vezmeme-li v úvahu posledních třicet let naší novodobé historie, doslova přetékající chybnými rozhodnutími, tak otcové zakladatelé Československa z toho srovnání nevycházejí nejhůř.

Slovanská národnostní (ne)vzájemnost v cizích službách na Balkáně

Na jihu kontinentu, na Balkáně, se vyvíjely vztahy mezi etnicky a jazykově mimořádně blízkými Srby a Chorvaty v intencích působení hned několika mocností majících zájem na Balkáně a nacházejících se ve velmi negativním vztahu k možnému sjednocení tamních Slovanů. Byli to především německy mluvící a imperiálně smýšlející Rakušané, dále ale také Uhři se zkušeností vybudování rozlehlé a silně centralistické říše postupně usilující o úplné odstranění národnostních specifik závislých slovanských národů (na Slovensku se to Maďarům málem podařilo). No a konečně či především Osmanská říše. Do balkánských záležitostí zasahovali také (pokud jde o velmoci) Rusové, kteří si zde ovšem především chránili svoje imperiální zájmy vůči Turecku a Rakousku a bránění tamním Slovanům v integraci nemělo pro ně nejmenší význam. Naopak integrovaný slovanský a pokud možno pravoslavný Balkán mohl pro Rusko představovat vítaného spojence.

Chorvaty a Srby navzájem roztrhlo několik faktorů. Chorvatská území připadla latinské abecedě, římské církvi a ocitla se v kulturním okruhu západních mocností. V Dalmácii ostatně působily ještě pořád stará římská a ilyrská tradice. U Srbska tomu bylo naopak. Jeho náboženstvím bylo pravoslaví, abeceda vzešla z řecké a Konstantinových variant pro staroslověnštinu. Kulturně mělo Srbsko blíže k Byzanci, byť o jeho území velmi aktivně usilovaly Řím i Vídeň, Berlín či Budapešť.

Přes několik pokusů o národní splynutí, učiněných pod vlivem procesů národního obrozování, které se v 19. století dotkly i Chorvatů, Slovinců a Srbů, se nakonec, k radosti velmocí západní Evropy, prosadily odstředivé tendence. Nepřátelství mezi Chorvaty a Srby akcelerovalo vznikem fašistického ustašovského režimu v loutkovém Chorvatsku za druhé světové války. A současnou podobu totálního rozpojení těchto dvou nesmírně blízkých národů dala Chorvatům i Srbům německá podpora krvavého rozpadu Jugoslávie na začátku devadesátých let 20. století, následná kriminalizace a ostrakizování Srbů ze strany Západu.

Co se týká Balkánu, má současné Německo v podstatě uklizený stůl. Opravdu nehrozí, že by v dohledné době Srbové a Chorvati (a také Slovinci, Makedonci, slovanští obyvatelé Bosny a Hercegoviny) našli společnou řeč a pokusili se obnovit Titovu Jugoslávii, která zřejmě fungovala díky jisté míře autoritativního systému silného vůdce [2].

Ještě krátce do středu Evropy

Úplně jiná situace byla, a z hlediska hypotetické slovanské integrace trvá ve střední Evropě. V průběhu dějin se v německém prostoru rozplynuly zbytky slovanských národů obývajících oba břehy Labe a oblasti kolem Baltického moře (Rujána, Usedom, Rostok). Poslední Slované, Lužičtí Srbové, se zde rozplývají (tedy existují už jen ve folklórní rovině) v současné době.

Po rozpadu Československa, který z české strany proběhl mimořádně snaživou cestou a s využitím opožděné druhé fáze národního probuzení na Slovensku, se české země symbolicky, nikoliv de iure, ale tak dosti de facto, vrátily do německého prostoru. V Německu stále převládá názor, že Velká Morava byla integrální součástí Východofranské říše a pozdější české země za Přemyslovců i Lucemburků představovaly opět zcela integrovaný prostor římské říše, kterou neváhají považovat za v postatě „německou“. Byť takto „německou“ tato středověká říše římská nebyla. Není možno nahlížet na „národní charaktery“ středověku optikou moderních pojmů a už vůbec není možné těmito moderními pojmy kvalifikovat středověký státní útvar.

Ten znal zemské pojetí a nikoliv národní a znal vazalskou závislost panovníka, kterou není možné považovat za plnou integraci jeho území do území jeho suveréna, tedy konkrétně krále či císaře středověké říše římské. Z německého pohledu se plné státní suverenity dostalo Slovanům ve střední Evropě teprve vznikem Československa v roce 1918. Do té doby byli Češi i Moravané vždy v nějakém závislém postavení vůči Východofranské nebo německé říši. Tato autonomie trvala jen dvacet let a není tudíž divu, že autonomie je pro Slovany na tomto území něco spíše neobvyklého než samozřejmého. Po roce 1938 byla tato autonomie vždy něčím omezena. Někdy absolutně (nacistický protektorát), jindy relativně (příslušnost k sovětskému impériu, by´t ne de iure pak de facto) a nakonec integrace evropská v rámci Evropské unie.

Je dost možné, že část samozvaných polistopadových elit, tedy lidí, kteří si přivlastnili právo rozhodovat, prostě uvažuje a koná v intencích této logiky. Jakápak idea autonomního českého státu, když ten za dvanáct století od Velké Moravy existoval jenom dvacet let?  Češi se tedy mohou v podstatě dělit na ty, kteří souhlasí s fatální a neodvratnou příslušností k cizí imperiální moci (dnes ve světě USA a v západní a střední Evropě Německo) na ty, kteří by se rádi pokusili o obnovení alespoň částečné autonomie a o nastavení nepřekročitelných mantinelů, pokud jde o spoluúčast (spolupachatelství) na vyloženě nebezpečných projektech Spojených států a některých jejich evropských vazalů.

Zvláštní forma vzájemné slovanské nevraživosti mezi Poláky a Rusy

Zvláštní situaci v rozbíjení případné slovanské jednoty představují vztahy mezi Poláky a Rusy. Oba tyto slovanské národy v průběhu svého vývoje dospěly k imperiálním ambicím, neboť jejich vnitřní integrační procesy (často velmi krvavé) přinesly ovoce a obě říše zmohutněly. Polsko se orientovalo na sever, kde se muselo vymezit vůči Švédsku, které ale po porážce od Petra Velikého v bitvě u Poltavy (1709) postupně opouští pozici silné evropské mocnosti [3]. Ovšem po vytvoření personální unie s Litvou, ke kterému došlo už koncem 14. století, se pozornost polských králů postupně přesouvá na východ, do oblastí, které původně náležely litevskému knížectví. A jelikož expanze moskevských knížat a později ruských carů směřuje naopak k západu, tedy na území, která byla kolébkou ruské státnosti, docela logicky se zájmy obou silných slovanských států začaly střetat v konfliktech.

Tím územím, na kterém se střetaly z jedné strany zájmy polského království a katolického Říma se zájmy ruského cara a pravoslaví, bylo právě „okrajové“ území, tedy Ukrajina. Velmi stručně řečeno, zde se střetalo a prolínalo to, co se považovalo za ruské, s tím, co se chtělo od všeho ruského odpoutat. Byly to síly inklinující k úzkému propojení s Ruskem (mimo jiné i spisovatelé, kteří se narodili na Ukrajině, ale psali rusky, aniž by je napadlo tvořit svá díla v jazyce, který chápali spíše jako nářečí ruštiny než jako kodifikovaný spisovný jazyk[4], například Gogol nebo rodák z Kyjeva, Bulgakov) a síly, které táhly části Ukrajiny ke katolictví, k Polsku, tedy obrazně řečeno na Západ.

Těchto pnutí na Ukrajině pochopitelně využíval každý, kdo stál v otevřeném nepřátelství vůči Rusku. Hitler, který táhl proti Sovětskému svazu, se mohl spolehnout na to, že na Ukrajině najde kruhy ochotné mu pomoci zničit toto ruské bolševické impérium, mimo jiné banderovce. Nebylo jistě náhodou, že wehrmacht procházel ukrajinským územím docela hladce a že Rudá armáda zde byla několikrát sevřena do smrtelného objetí, jako se to stalo například u Charkova. Stalinovy brutální čistky v důstojnickém sboru a v důsledku toho chyby ve velení i strategii jistě tento hladký německý průchod Ukrajinou nevysvětlují zcela.

Využít Ukrajinu k válce proti Rusku muselo tedy pochopitelně napadnout i stratégy ve Washingtonu. Ukrajinci a Rusové jsou si navzájem velmi blízcí. Dosáhnout toho, aby se Ukrajina Rusku nejenom vzdálila, ale aby mezi Ukrajinci a Rusy vzniklo i podobné nepřátelství, jaké se podařilo zasít mezi Chorvaty a Srby, je zcela jistě hlavním cílem současného postupu administrativy Bílého domu.

Spojené státy přitom nemají na zřeteli uchování celistvosti Ukrajiny. Ony celou Ukrajinu nepotřebují. Úplně jim postačí vytrhnout si z ní pro sebe kus, podobně jako tak učinily v případě Srbska, kterému amputovaly oblasti Kosova a Metohije, aby zde mohly vybudovat velkou vojenskou základnu namířenou proti Rusku. Ukrajinské území v tomto ohledu představuje ještě mnohem závažnější vpád do nechráněného boku Ruska. Čím více Ukrajiny, byť zcela zdevastované, zkorumpované a fašizující zbude pro strategické cíle USA, tím pro Washington lépe.

Spojené státy vědomě riskují, že úplný rozklad politický, hospodářský i morální, který díky jejich strategii Ukrajina prožívá, povede k postupnému oddělení několika území z korpusu ukrajinského státu. Ta území se buďto prohlásí za samostatná nebo se přivtělí k Rusku, jako se to stalo v případě Krymu (opětovné připojení). Nicméně, i přes tyto amputace zbude dost velký kus Ukrajiny k tomu, aby zde mohly Spojené státy rozvinout své útočné vojenské systémy prohlášené pochopitelně za obranné. Spojené státy na Ukrajině, to je totéž, jak by se Rusku nebo Číně podařilo proniknout vojensky do Mexika.

Rozpadající se Ukrajina pod vládou některého extrémně zkorumpovaného, ale Západem podporovaného oligarchy, navíc představuje podobnou nevyčerpatelnou rozbušku, jakou je na Blízkém Východě Izrael. Pokud Ukrajina vydrží celé období americko-ruské konfrontace a nevyhlásí státní bankrot nebo z ní neuprchne polovina obyvatel do Ruska a do dalších zemí Evropy, pak bude fungovat v americké strategii jako dlouhodobý a velmi účinný nástroj protiruské propagandy a konfrontace. Nabízí nekonečný rezervoár žalob na Rusko, vyhrožování a sankcí, neboť také Rusko si zcela pochopitelně chrání na Ukrajině své vlastní zájmy.

To, že se tato úrodná země, bohatá na suroviny a obývaná pracovitými a kvalifikovanými lidmi propadne někam na úroveň Kosova, které splňuje podmínky vstupu do EU asi tak jako hrst prachu na Měsíci, Spojeným státům nevadí. Vojenskoprůmyslový komplex, velké banky, naftařská lobby a další gigantický kapitál, který rozšlapal na padrť pověstnou americkou demokracii, osudy lidí nezajímají.

Je skutečně neuvěřitelné, že i v České republice mohou existovat lidé, kteří tuto americkou „zahraniční politiku“ podporují, kteří ji věří a pracují v jejich službách nebo alespoň dobrovolně v jejím zájmu. A kteří si díky tomu už dokonale a nenávratně zničili svoji pověst.

Závěrem

Slované pochopitelně nebyli jediným etnikem, které se na evropském kontinentu ocitalo v zájmových sférách větších či lépe integrovaných národů jiných. Tak keltské národy musely ustupovat zájmům Sasů, kteří se na britských ostrovech vylodili původně na pozvání britských králů v jejich boji s Vikingy. Sasové pomohli Vikingy vyhnat ze země, ale na ostrovech už zůstali. I putovali Keltové na Západ do Walesu a Irska a na severu se tlačili více za Hadriánův val, do krajů pozdějšího Skotska. Podobně Baskové museli čelit Španělům a na severovýchodě Evropy se pobaltské národy ocitly v zájmovém teritoriu slovanských Rusů, kteří ochutnali sladkosti vlastního impéria a vlastně jako jediní Slované si své impérium podrželi po staletí a dokonce je pozvedli na světovou úroveň.  Neodpustitelné! Vždyť Slovanům sluší vazalství a poslušnost, nikoliv impérium!

Rusko je tak vlastně jediné impérium evropského původu, které „nepatří do rodiny“, jejíž rodokmen sahá ke Karlu Velikému a vlastně už do svazku původní antické říše římské. Jinak tam patří všichni: Francouzi a Němci (ale i Nizozemci a Belgičané) jako původní romanizovaní Galové a Germáni, později Frankové západní, střední a východní. Italové jako potomci či následovníci Římanů, Španělé a Portugalci jako romanizovaní Hispánci, a konečně i Britové, neb jejich země též okusila blaho římské kulturně vojenské, blahodárně destruktivní „integrace“, a to za císaře Claudia.

Inu, historia magistra vitae. Její vlastností je, že dějiny nikdy neustupují zcela a beze stop do minulosti. Naopak, mají tendenci prosáknout do přítomnosti, kdykoliv vznikne nějaká aktuální politická objednávka. Konkrétní děje sice míjejí a s časem se vytrácejí i jejich bezprostřední následky, nicméně něco přece jenom zůstává, a to i u lidí, kteří se o dějiny vůbec nezajímají. Jakoby pod kůží nebo snad v ovzduší. Něco jako sebevědomí, které ale nemusí vždy pocházet z bohulibých činů předků, ale z pouhé síly, moci a velikosti. Nebo naopak pocit, že je v životě nejlépe se tiše plížit podél zdi.

Onen pocit sebevědomí může pramenit z dávné příslušnosti k impériím (Britové, Francouzi, Španělé, Turci), nebo i z faktu, že se musel celý svět spojit, aby „mé“ předky (tedy vlastně i mě samotného) porazil (Němci). Případně z vědomí, že předkové za cenu obrovských ztrát na životech a škodách na vlastní zemi dokázali otočit průběh druhé světové války a porazit německé nacisty (Rusové).

A odkud tedy čerpat národní sebevědomí české? Imperiální ambice skončily za Přemysla Otakara II., nějaký čas pokračovaly za Karla IV., a pak ještě dvě stavovská povstání a české země přestaly autonomně a silným hlasem promlouvat do evropských dějin. Češi se ale dokázali vzepřít hrozícímu osudu polabských Slovanů a Lužických Srbů, obnovit stát, vytvořit obdivuhodnou kulturu, jejíž rozměry vysoko překračují meze dané početností národa, a dospět k prvorepublikové demokracii – s chybami, ale přece. Odkud tedy čerpat sebevědomí se nabízí právě zde. Z bohaté národní kultury a z vůle po maximální autonomii při prosazování vlastních zájmů. Tedy ze zásadního odmítnutí lokajství vůči komukoliv. Nemůže to být sebevědomí vycházející ze síly, moci a imperiálních tradic, ale může to být sebevědomí vyplývající z respektu vůči mezinárodnímu právu, solidnosti v jednání a pravdivým faktům.

Určitě by to pro začátek chtělo lépe si vybírat své politické reprezentace. Zkusit zvolit takový způsob, při kterém se do čela země dostávají ti nejlepší z nás, a nikoliv ti nejhorší. Ostatně v očekávání takovéto „novinky“ vycházelo v listopadu 1989 poměrně hodně lidí do ulic a na náměstí. Snad už bychom po třiceti letech mohli tuto nebývalou a překvapivou „inovaci“ konečně zavést do praxe. Alespoň zkusmo. Pokud se ukáže, že solidní lidé opravdu, ale opravdu nemají na politiku žaludek, a je vyhrazena pro ty, které už známe, můžeme se vždycky vrátit ke staré „osvědčené“ praxi a na národní hrdost zapomenout jednou pro vždy. Vždyť v obchodech se dá nakupovat i bez ní a při kariérním růstu jsou hrdost a autonomie spíše ke škodě. A nakonec, mít v hlavě korektní prázdno usnadňuje seberealizaci i přístup do médií.

Vysvětlivky

[1] Konflikty mezi panovníky a církví se táhly po celý středověk a narušovaly onu pro obě strany potřebnou jednotu světské a duchovní moci. Přesto ale celková konstrukce oné jednoty zůstávala v platnosti a hrála svoji roli v jednotlivých zápasech feudálů o moc. Dokonce ještě koncem 14. století se zápas mezi světskou mocí a církví projevil i za vlády římského a českého krále Václava IV., který bez ohledu na kurii a arcibiskupa pražského, Jana Jensteina (Jenštejna), obsazoval církevní úřady a nechával mučit církevní hodnostáře, mezi nimi například Jana Nepomuckého.

[2] Dobrou ukázkou lokajských zvyků v české politice bylo, že když došlo k rozkolu mezi Stalinem a Titem, zvykli si lokajsky smýšlející lidé ve veřejném životě a ve stranickém tisku tehdejšího „socialistického“ Československa nadávat na Tita. Někdy ho označovali dokonce za „krvavého psa“, a tím se snažili získat si přízeň Moskvy. Velice to připomíná stejné lokajské manýry mnohých současných českých kvazipolitiků a mainstreamových paranovinářů usilujících o přízeň jiných mocností. Inu, časy se sice mění, leč lokajské duše zůstávají.

[3] Polští králové dokázali těžit ze svého geografického postavení, kdy se jejich země nacházely v těsném sousedství s pohanskými Prusy a v doteku rozlehlých území na východě Evropy, o jejichž ovládnutí usilovala latinská římská církev, ale která spadala do oblastí Byzance a později Kyjevské Rusi a Moskevského knížectví (ruského carství). Vedle toho polští králové dovedně proplouvali mezi skalisky jednotlivých říšských zájmů, takže tato obratná taktika ve spojení s geografickou zajímavostí přinesla Polsku ustavení arcibiskupství v Hnězdně, a to již roku 1000, kdy k hrobu Vojtěcha Slavníkovce přijel císař Ota III. Pro středověk byla vlastní metropolitní správa (arcidiecéze) obrovskou výhodou. Obdobně získal arcibiskupství v Ostřihomi také uherský král Štěpán, a to ve stejném roce 1000. Naproti tomu snahy přemyslovských králů o pozvednutí pražského biskupství na arcidiecézi se nesetkávaly s pochopením ani v Římě, ani v německé říši. Pražské biskupství vzniklo roku 973 vyčleněním Čech u diecéze řezenské, ale i samostatné biskupství pražské bylo až do roku 1344 podřízeno mohučskému arcibiskupovi. Teprve Karel IV. dokázal pozvednout Čechy k tomu, aby se staly autonomními i z hlediska církevní hierarchie. Tato věc není žádnou marginálií. Nepochybně ona nízká míra (jen biskupská) vlastní církevní organizace v Čechách a na Moravě svědčí o dávném vzorci vnímání českých území jako plně závislých na správě mající sídlo v německých zemích, na správě „říšské“.  Zde se pochopitelně skrývala i obava z politické a hospodářské moci přemyslovských králů. Ostatně právě tato obava menších německých knížat z mocného přemyslovského krále vedla k tomu, že Přemysl Otakar II. bojoval opuštěn většinou svých spojenců (ale i slovanských) na Moravském poli s Rudolfem Habsburským, který jako bezvýznamný hrabě podobné obavy v říši nebudil.

[4] Jedním z prvních spisovatelů, kteří psali svá díla v ukrajinštině (ale také rusky), byl Taras Ševčenko (1814 až 1861). Svým sociálním stavem byl Ševčenko až do roku 1838 nevolník. Shodou příznivých okolností vystudoval Akademii v Petrohradu, což mu umožnilo vymanit se z nevolnického postavení a proniknout do petrohradských uměleckých kruhů.