Ivo Šebestík píše o tom, že české členství v NATO stojí vlastně jenom na víře v to, že tentokrát to může být jinak…
Dovolte také skromný příspěvek k výročí vstupu České republiky do Severoatlantické aliance. Dne 12. března 1999 vstoupila oficiálně Česká republika, spolu s Maďarskem a Polskem, do NATO a o dalších dvanáct dnů později tento americký pakt napadl Jugoslávii.
Poněkud nápadné načasování rozšíření „symmachie“ o další členy, dokonce ze zemí bývalého sovětského bloku, měl přikrýt mezinárodní odpovědnost za vojenskou agresi proti nezávislému státu vedenou z úplně jiných než deklarovaných důvodů a bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Česká republika, Polsko a Maďarsko tak posloužily Severoatlantické alianci doslova v první minutě svého členství v ní, aniž by samozřejmě tyto státy měly sebemenší záruku, že Aliance někdy poslouží i jim.
Zatím jim „byla ku prospěchu“ pouze tím, že z nich učinila spolupachatele svých činů. Když Česká republika vstupovala do NATO, tak bylo toto rozhodnutí politické reprezentace (učiněné pochopitelně bez referenda) zdůvodněno tím, že Češi se konečně, poprvé ve svých moderních dějinách, ocitnou pod ochranou vojensky silných států. Byli takto pozváni též pod americký jaderný deštník.
V době vstupu do Aliance se sice takzvané ruské nebezpečí ještě příliš neakcentovalo, neboť Washington měl díky ruskému prezidentu Jelcinovi a jeho lidem velikou šanci na to, že se Rusko podrobí diktatuře velkých nadnárodních korporací Západu a stane se obrovitým prostorem pro všestranné vytěžení jeho zdrojů, surovin i lidského potenciálu. Podobně, jako to s nadšením dopustily některé „postkomunistické země“. (Pardon, jejich reprezentace. Stále zapomínám na to, že v demokratických zemích občané o ničem podstatném už nějakou dobu nerozhodují.)
Nicméně, samotné ponechání NATO „při existenci“ dokazovalo, že Aliance má pokračovat ve studenoválečnické tradici a nadto má zasahovat všude tam, kde si budou korporace ústy Bílého domu přát. (Bruselská centrála NATO zde hraje – což je asi překvapením pro generála Pavla – roli vskutku menší než mizivou.) Dalším úkolem Severoatlantické aliance (nejspíš úplně hlavním) je pak dbát na to, aby členské státy nakupovaly veškerou vojenskou techniku a vše, co s ní souvisí, výhradně u vojensko-průmyslových komplexů Západu a za účelem jejich zisků průběžně zvyšovaly své vojenské rozpočty, byť hrozby, kterým tyto země skutečně čelí, nejsou odstranitelné jakýmkoliv zásahem NATO.
Už několik moudrých lidí minulosti prohlásilo, že jedinou jistotou je nejistota. Současná doba tuto jistotu nejistoty potvrzuje mnohonásobně, neboť její pragmatický cynismus dosáhl absolutního vrcholu. Výš už se v oboru cynismu dostat nelze. Z toho pohledu je důvěra, kterou české politické špičky naordinovaly národu v čase vstupu do Aliance, naprosto nepochopitelná. Československá zkušenost z doby před Mnichovskou dohodou 1938 přece ukázala se stoprocentní přesvědčivostí, že západní demokracie při zvažování osudů malých států, které nepatří do rodiny, byť se už smějí volně pohybovat v domě, jednají velice účelově. Československo bylo v třicátých letech 20. století „pod deštníkem“ smluv s velkými a vojensky silnými státy (prostřednictvím Francie i s Velkou Británií), ale přesto představitelé těchto evropských mocností usoudily, že z pohledu celoevropského a v zájmu zachování míru (velký omyl) bude nejrozumnější, když se Československo vzdá části svého území.
NATO v případě ohrožení České republiky může zasáhnout, ale tuto povinnost explicitně vzato přímo nemá. Pokud by se ukázalo, že „bude opět rozumné“ hodit Česko přes palubu, tak to NATO udělá. Co se stalo jednou, může se stát podruhé, potřetí, kdykoliv. Nezapomínejme, že žijeme ve světě maximálního cynismu ukrývaného za fíkový list „korektnosti“, multikulturalismu a všelijakých dalších bludů.
NATO by bránilo Českou republiku pouze, pokud by ohrožení České republiky znamenalo pro Alianci vítaný casus belli. Tedy, pokud by to bylo pro Alianci prospěšné. Měla-li by být obrana ČR prospěšná pouze pro Čechy, nebude to stát za námahu. Současné největší hrozby ve světě pocházejí z agresívního chování velkého kapitálu, které se projevuje unipolární diktaturou Spojených států a postupným úsilím o omezování svobodného obchodu (americké výhrůžky, nátlak a sankce) a demokratických svobod obyvatelstva (mimo jiné omezování svobody internetu a úsilí o to umožnit bankám, aby prostřednictvím bezhotovostních plateb okrádaly drobné a střední střadatele zápornými úroky). Druhou velkou hrozbou, která doléhá na evropské státy, je pak extrémní míra nelegální migrace spojená s násilím a postupným ničením evropské kultury a evropských právních norem, zvyků, tradic a podobně.
Na žádnou z těchto hrozeb nemá Aliance lék. Ani na neustálé rozšiřování už dávno propastných rozdílů mezi příjmy lidí a mezi bohatými a chudými částmi planety. A už vůbec je Aliance k ničemu, pokud jde o hrozby pocházející z neodpovědného chování vlád vzhledem k přírodě a planetě Zemi. Aby měla Severoatlantická aliance důvod ke své existenci, musí být vzývány neexistující hrozby, proti kterým může Aliance úspěšně zasahovat, tím, že neexistující agresory účinně odstrašuje. Na což je ovšem třeba dalších peněz z kapes daňových poplatníků. A tak drobní a střední podnikatelé a zaměstnanci odvádějí část svých příjmů jenom na to, aby součtem těchto „malých“ (jak pro koho) položek producenti zbraní a dalších systémů dále bohatli. Velcí podnikatelé mají daňové ráje a na zbrojení, na kterém sami často vydělávají, nevydávají nic.
A tak soudím, že důvodů k oslavám českého vstupu do Severoatlantické aliance je vskutku pramálo. Ani „dny militarismu“ ukrývající se pod hlavičkou Dnů NATO, jež se každým rokem s velkou pompou odehrávají na ostravském letišti, nestojí za oslavu. Na druhé straně je ale pravda, že takto má ostravské „mezinárodní“ letiště, ze kterého nelétají mezinárodní linky skoro vůbec nikam (dokonce i ta vnitrostátní do Prahy byla zrušena), alespoň nějaké využití. Prabídné, ale alespoň nějaké, že? Takže své tvrzení, že členství v NATO nemá pro Čechy téměř žádný význam, mohu vzít zpět. Má, no přece ty Dny NATO v Ostravě!