Americký miliardář Dalio varoval, že nerovnost v USA je na krizové úrovni. Jaká je zkušenost z čínského Hongkongu?
Ray Dalio vyvolal pozdvižení, když řekl, že kapitalismus se musí reformovat, nebo bude revoluce. S hongkongským miliardářem Li Kcha-š to moc nepohnulo, protože on o nebezpečí nerovnosti hovoří nejméně pět let, uvádí svůj text pro Asia Times William Pesek.
Li studentům řekl, že se obává, že tak velká nerovnost v bohatství a příležitostech může přivodit až „nový normál“. V Hongkongu už jsou delší dobu vidět mladí protestující.
Od roku 2008 průměrné mzdy stagnují, ale jedno procento nejbohatších je ještě bohatší. Navíc Trump dynamiku ještě navýšil. Jeho snížení daní šlo k těm extrémně bohatým. Snížení daní nepomohlo navýšit výzkum a vývoj, nebo investovat do vzdělání, nebo do navýšení produktivity a tím i navýšit životní standard. Jen zvýšilo propast mezi těmi, co mají a co nemají.
Není divu, píše tvrdě Pesek, že u amerických mileniálů je populární socialismus.
Dalio k tomu říká, že vše dobré, co se dožene do extrému, je sebedestruktivní, vše se musí vyvíjet, či zemřít. A nyní to platí o kapitalismu.
Hongkong to ví moc dobře, u něj se Giniho koeficient, který je klíčovým indikátorem nerovnosti, dostal v roce 2018 nad hodnotu 0,5. Vše nad 0,5 vyvolává velké znepokojení, píše Pesek (původně se jako hraniční hodnota pro ohrožení koheze společnosti brala hodnota 0,42 – pozn. red.).
USA mají Giniho koeficient 0,41 a Singapur 0,46.
Li tvrdil už před pěti lety, že „vztek kvůli polarizaci a rostoucí náklady dané závislostí na dávkách, jsou toxický koktejl, který ukončí růst a rozšíří nespokojenost“. Hlavní pilíř koheze společnosti se rozpadá před očima.
Od protestů v roce 2014, kdy byli tři aktivisté shledáni vinnými za jejich vedení, se Li (28. nejbohatší muž světa) postavil za vyšší daně. Navrhuje vyšší daně ze zisků korporací. Je potřeba, aby vyšší vládní příjmy pomohly zlepšit vzdělání a také sociální síť pro celou populaci. Pro mladé lidi je potřeba naděje i příležitosti, říká Li.
A to platí i pro USA, říká Pesek. Od 80. let se příjem horního 1 % Američanů ztrojnásobil. Jenže těch „dolních 60 %“ vidí jen mzdovou stagnaci. Proto demokraté chtějí vyšší daň z bohatství.
Trump místo toho „zaklekl“ na americký FED, aby snížil úrokové sazby. Jenže dvacet let ultra nízkých sazeb tedy japonskou ekonomiku neoživilo. Deflační proudy vedou k nižším mzdám, což zase omezuje investice. Monetární kouzla nemohou napravit slabost strukturálních reforem, které mají navýšit konkurenceschopnost a průměrné příjmy.
Kdyby se představitelé Hongkongu řídili radami pana Li, pak by indikátory nerovnosti vypadaly jinak. Ale jak říká Dalio, škody z krize se stále počítají. A narůstají otázky o existenci kapitalismu, jak ho známe.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.