K dnešnímu Dni Země publikujeme komentář filosofa Josefa Šmajse o subjektivitě naší planety.
Domnívám se, že nejen zahraniční projekty péče o přírodu, ale i naše vlastní způsoby ochrany některých krajinných oblastí – Krkonoš, Šumavy, Jeseníků, Podyjí – jsou stydlivým přiznáním subjektivity vybranému přírodnímu útvaru. Jedná se o pozoruhodný posun práva od subjektivity fyzické či právnické osoby k subjektivitě území, řeky či jezera.
Přestože vítám taková opatření, současně mnoho let ukazuji, že Zemi nelze před zkázou ze strany částečně svébytné kultury chránit pouze po částech. Je totiž planetárním vnitřně integrovaným celkem všech svých živých a neživých systémů. Pouze planeta jako celek je nejmenším relativně autonomním systémem schopným dlouhodobého vzestupného vývoje v čase. Její subsystémy, jedinci, populace, biocenózy i kultura jsou dočasné a nesamostatné. Mohou být sice nositeli dílčí subjektivity, ale jsou závislé na funkci a prosperitě svébytného planetárního celku.
Problém subjektivity
Subjektivita ve smyslu uspořádanosti, vnitřní integrity a tvořivosti systému, tj. jako schopnost poznávat, ovlivňovat či převtělovat prostředí do vlastní struktury, je vlastností vysoce složitých otevřených systémů. A protože k takovým systémům patří dnes vedle všech organismů také některé systémy kulturní, zdá se být současné přiznání právní subjektivity podnikům a korporacím v souladu s realitou. Ale je uznání takové subjektivity oprávněné?
Tvrdím, že nikoli. Antropocentrické myšlení tu nepřihlíží k tomu, že kulturní subjektivita vedle vlastní účelové tvorby zahrnuje nebezpečnou destruktivitu širšího přírodního systému, na jehož úkor se rozšiřuje. Preferuje vznik kulturních výtvorů, ale ignoruje svébytnost a produktivitu širších systémů přirozených. Pomíjí fakt, že kultura musí vznikat na vysoce uspořádané Zemi, ale že – na rozdíl od živé přírody, která vzniká uvnitř přírody neživé – nemá vlastní teritoriální, látkovou ani energetickou základnu. Proto vše, co pro svůj vznik a růst potřebuje, krade širšímu systému – Zemi. Rozbíjí tedy přirozené struktury, s nimiž je člověk sourodý, a z nichž mnohé po svém zániku už nikdy nevzniknou.
Proč však právo dosud neuznalo přirozenou subjektivitu života, subjektivitu Země? Proč Země, kolébka i hrob lidského druhu, je stále ještě chápána fyzikálně, jen planeta, kterou mohou dílčí kultury či lidé spravovat? Proč je Země chápána jako lidské vlastnictví? Snad i proto, že příroda jako jediné svébytné bytí téměř zmizela z teoretických úvah? Řecký pojem „fýsis“ se vlivem přijetí antického predátorského paradigmatu v novověku transformoval na bezobsažný pojem hmoty. A pojem hmoty dosud vyhovuje technickým i ekonomickým vědám, vyhovuje růstu a rozšiřování kultury. Není totiž nositelem hodnoty, nepřekáží v rabování Země.
Planetu, která je téměř od počátku své existence oživená, musíme konečně uznat jako jedinečný výtvor přirozené evoluce. Podle Jamese Lovelocka si sama regulovala příznivé podmínky pro rozvoj života, a to už dávno před vznikem člověka. Je proto arogantní pojímat ji jen jako prostor, energii a hmotu, jako zdroje, které nám patří a kterých se kultura může zmocňovat. Je na čase ji pochopit správně, jako nadřazený systém, který nás vytvořil, zahrnuje, ale který nám nepatří. Musíme ji uznat za největší a nejmocnější subjektivitu.
Přiznání právní subjektivity Zemi neznamená, že se vzdáme kultury. Nezahrnuje však ani předpoklad, že Země má vůli a vědomí, že může mluvit a morálně jednat. K tomuto uznání postačuje, že v rámci svého systému produkuje pozoruhodné emergentní produkty. Vedle všech neživých struktur zrodila biosféru i člověka. Člověka reprodukuje a živí, a dnes také – poškozena kulturou – existenčně ohrožuje. Pro uznání subjektivity Země je dostatečným důvodem, že z její širší a mocnější subjektivity je odvozena jak částečná subjektivita lidská, tak i umělá (dnes krajně protipřírodní) systémová subjektivita kulturní.
V nedávné minulosti zákonodárci prohlašovali lid té které země za konečného, nikomu nepodléhajícího suveréna. I když chápu osvobozující účinek této formulace, jejímž smyslem bylo zabránit návratu středověkých monarchií, připomínám její historickou omezenost. Formulace, že lid je nejvyšším suverénem té které kultury mohla plně platit jen v období, kdy slabé umělé kulturní subjektivity ještě neohrožovaly přirozenou tvořivost a rovnováhu Země. Mohla platit v období lokálních, vzájemně technologicky nepropojených kulturách.
Přiznáváme-li subjektivitu, tj. schopnost ontické aktivity a tvořivosti, lidem nebo některým kulturním útvarům, které Zemi dnes nebezpečně předělávají a poškozují, jak ji současně můžeme upírat širšímu systému, který spontánně vytvořil člověka i předpoklady jeho individuální i druhové subjektivity? Jak ji můžeme upírat systému, který produkuje všechny živé systémy, jež svou existencí a rozvojem mateřský systém přírody nepoškozují?
Predátorské duchovní paradigma
Shodneme-li se v názoru, že dnešní globalizovaná kultura a technosféra jsou předmětnými produkty lidské druhové subjektivity, co nám brání přijmout myšlenku, že biosféra včetně člověka je dokonalým vnějším projevem subjektivity Země? Lokální síla, dočasnost, umělost a účelovost, bez nichž by kdysi lokální kultury nepřežily, dnes všude narážejí na zpustošenou Zemi. Ptám se, jak může zcizení místa, látky a energie stát výš než ušlechtilá soběstačnost a spontánnost, které jsou vlastní přírodě? Ještě připomenu, že dnešní důraz na spontánnost (svobodu podnikání a spotřeby) v evoluci kultury, může optimalizační roli ve vztahu k přírodě sehrávat jen v případě kultury duchovně biofilně nastavené. V kultuře nastavené predátorsky spontánnost bohužel samovolně vyhledává dráhu její sebezáhubné expanze.
Předpokládám, že konzervativní lidský genom není jedinou příčinou dnešní predátorské orientace kultury. Kulturní příčinou tohoto nastavení, příčinou, kterou na rozdíl od lidského genomu můžeme změnit, je kdysi přijaté duchovní paradigma. Predátorským paradigmatem rozumím ideový náboj geometrických, matematických a filosofických abstrakcí, jimiž se už řecké filosofii a vědě podařilo nadřadit abioticky pojaté ideje nad reálný svět. Staří Řekové, kteří zůstávají našimi teoretickými učiteli, totiž neznali ani podstatu živých systémů (neměli ještě skutečnou antropologii a biologii), ani jednotu života s neživými jsoucny. Protože nepřijali lineární plynutí času, nechápali evoluci, kreativitu, rovnováhu a uspořádanost pozemské přírody. Vytvořili však pojmy a postuláty, které vyvolaly vznik novověké vědy a které určily obsah teoretického chápání světa na řadu staletí. Ale nejen to. Technologické pojmy vědeckého jazyka sice umožnily globální technickou civilizaci, ale přezíravým pojetím přírody dodnes matou veřejnost, žáky a studenty většiny škol.
I když k vytvoření základu skrytého duchovního paradigmatu kultury došlo už v antickém Řecku, teprve dnes, po dvou a půl tisíci letech, si konečně uvědomujeme váhu ideového klamu spočívajícího v záměně pojmových ideálů klasické vědy za onticky tvořivou a jemně uspořádanou přírodu. Právě tento omyl, kdysi jistě oprávněný, ve spojení s kapitálem přivádí dnešní kulturu na pokraj jejího zániku. Ukazuje se, že ani nejvyšší úroveň rozvoje přírodních věd přírodě strukturně neodpovídá. Příroda takový redukovaný výklad nepotřebuje, je soběstačná, na lidském poznání a aktivitách je nezávislá. Adekvátní přírodovědeckou interpretaci bude pro své zachování potřebovat dlouhodobě možná kultura biofilní.
Predátorské duchovní paradigma, rozvinuté a posílené novověkou galileovsko-newtonovskou vědou, se stalo hlavní ideovou oporou technologického tlaku na přírodu. Je základem antropocentrických ústav a obecným rámcem dnešního zákonodárství. Toto duchovní paradigma dodnes dvojím způsobem ovládá politiku, podnikání, média i vzdělávací systém: 1. ve formě expanze umělé kulturní předmětnosti způsobuje zkázu evolučně vytvořených živých i neživých systémů Země; 2. ve vzdělávání a v působení médií se prosazuje jako každá jiná ideologie – nasazuje lidem falešné brýle antropocentricky zmatené interpretace přírody, člověka i kultury.
Biofilní duchovní paradigma
Jakoby v rozporu s nynějším technickým pokrokem zjišťujeme, že závisíme na zdravé nezamořené Zemi každým nadechnutím, každým douškem vody, každým soustem. Zemi proto musíme rehabilitovat, znovu ji učinit posvátnou, vrátit se k jejímu starému uctívání. Náš obdiv k nadpřirozeným jsoucnům bychom měli znovu navrátit jsoucnům přirozeným, živým systémům, hodnotě a přehlížené subjektivitě Země. Konečně totiž rozpoznáváme, že umělé kulturní subjektivity, podporované hlavními médii, si vynucují vysoce sofistikované způsoby zakrývání svých nežádoucích účinků na přírodu. Je smutné, že také právo se propojilo s mocí, oslabilo morálku a přijalo účast na rafinovaném klamání veřejnosti.
Proto je čas v souladu s pravdou lidem sdělovat, že celá dnešní planetární kultura stojí na špatných základech a že zájem na zachování nynějšího zničujícího samopohybu kultury mají spolu s částí vědy hlavně velké korporace a banky, pravicové politické reprezentace, hlavní média a bohužel i konzervativní vzdělávací systém.
Teprve z potřeby lidského přežití na Zemi, můžeme srozumitelně formulovat lidský druhový zájem. Z této perspektivy můžeme ukázat, že je identický se zájmy zdravé a nepoškozené Země. Protože tento zájem nemusel být nikdy definován, ani státy a jejich ústavy jej dostatečně silně nehájily. Počínaje osvícenstvím se zdálo, že zájem lidstva na přežití, který po celou dobu existence starší kultury garantovala příroda, bude přebírat věda, vzdělání, technika a instituce garantující svobodu a lidská práva. Byla to však antropocentrická iluze.
Dílčími vědami, politikou i médii je lidem namlouváno, že jejich bytostným zájmem je soupeření o prvenství v rámci nynější predátorské kultury: o ekonomický růst, technický pokrok, zvyšování spotřeby, vzestup svobody a demokracie. Ovšem v situaci, kdy nelze doložit, že umělé prostředí se může rozšiřovat bez úbytku životodárného prostředí přirozeného, a že vysoká osobní spotřeba a blahobyt mají pozitivní vliv na zdraví, vzdělanost a štěstí lidí, jde o nepochopení či záměrné klamání.
Naštěstí se nositelem dobyvačného způsobu uvažování vedle části vědy stává jen zužující se společenská menšina. Protože má hospodářskou i politickou moc, ovládá hlavní média a jejich prostřednictvím dovedně vydává svůj dílčí sobecký zájem za dlouhodobý zájem lidský. Jakoby tušila, že v atmosféře politických konfliktů, osočování protivníků, zbrojení a lokálních válek ztrácí veřejnost zájem o to, co se děje se světem v jeho celku, co ohrožuje budoucnost lidského rodu.
Uznání subjektivity Země
I když jsme do značné míry sevřeni přirozeným jazykem, jehož kód a výrazové prostředky opustit nemůžeme, musíme se vzdát přehnané úcty k řeckým i novověkým autoritám. Tito velcí myslitelé žili v době, kdy lidstvo bylo chudé, vědy nerozvinuté, a kdy kultura přírodu poškozovala jen lokálně. Neobhajovali proto život a integritu Země, ale hledali cesty rychlého lidského vzestupu a hospodářského využívání přírody. Ale obojího jsme dnes dosáhli.
Nelze už nekriticky důvěřovat ani novověké vědě a filosofii, např. velkému Descartovi. Protože nevěděl, že příroda je onticky tvořivou aktivitou, při vymezování vztahu subjektu a objektu, tj. duality res cogitans a res extensa, netušil, že oba tyto zdánlivě protikladné póly světa (člověk a příroda) patří k sobě, že jsou produktem téže přirozené evoluce Země.
Pod tíhou empirických faktů musíme dnes uznat, že Zemi charakterizuje zcela jiná dualita: hluboká existenciální opozice starší a širší evoluce přirozené, a parciální, člověkem zapálené protipřírodní evoluce kulturní.
Protože nynější globální kulturní evoluce je namířena proti evoluci přirozené, proti nezpochybnitelné subjektivitě Země, bohužel směřuje proti dlouhodobým zájmům lidstva. Její orientaci už nelze bez obav vkládat jen do rukou volených zástupců ekologicky málo kompetentní veřejnosti. S pomocí nové filosofie bude nezbytné připravit zásadní biofilní duchovní obrat. Ve vysoké teorii, vzdělání i politice uznat Zemi za nejstarší, nejširší a nejmocnější subjektivitu; důsledně respektovat evolučně ontologickou teorii skutečnosti. Zdá se, že zájmy našeho druhu, jakkoli to může znít intelektuálsky, mohou v tak komplikované situaci hájit jen nezávislí a neúplatní znalci podstaty globálního konfliktu.
Ale touto podstatou nejsou odlišné zájmy dvou nebo více dnešních mocenských uskupení, jak se nám snaží namluvit účelové interpretace politologů a hlavních médií. Příčinou dnešní existenciální krize je vzácně jednotný predátorský přístup technologicky nejvyspělejší části kultury k vykořisťování planety. Zájmy Země, potenciálně totožné se zájmy našeho druhu, mohou proto zastupovat a hájit jen nově biofilně kompetentní mluvčí její subjektivity. Falešnou, kdysi snad oprávněnou subjektivitu kultury, která dnes rozvrací integritu Země, musíme opustit. Na jaké další údaje o stavu planety, a o poškozování lidského zdraví kulturou, pro uznání subjektivity Země ještě čekáme?
Věřím, že již dnes probíhají v dílčích vědách, v umění i ve vzdělávacím systému procesy, které generují zrod osobností s nezištnou globálně altruistickou orientací. Úctě k životu, k uznání subjektivity Země, však zatím úspěšně brání dožívající dobyvačný duch doby: nelítostná, vědou i právem podporovaná soutěž v rabování planety. Zahájení biofilního duchovního obratu a prosazení hlediska spolupráce nesvébytné kultury se Zemí, je už otázkou života a smrti dnešní krizové technické civilizace.[1]
Odkazy
[1] Více Šmajs, J. Ústava Země. Filosofický koncept (česky, slovensky, anglicky, německy, rusky). Vydavatelství PRO, Banská Bystrica, 2015. Srovnej též filosofický návrh Ústavy Země www.ustavazeme.cz; www.earthconstitution.eu