Kam zmizela inflace? Zabily ji centrální banky, nebo prostě zemřela přirozeně? Anebo chystá vlastní zmrtvýchvstání…
Peter Coy pro Bloomberg píše o důležitém tématu. Zmizení tradičního strašidla inflace mate centrální bankéři i ekonomy.
Mohla by to být detektivka, píše Coy. Kdo zničil inflaci? Zemřela z přirozených důvodů, nebo byla zabita centrálními bankami? Nebo snad nakonec ani není mrtvá a brzy se pomstychtivě vrátí?
Co když se to vše děje jen proto, aby centrální bankéři vypadali nenahraditelní?
Dlouhou dobu centrální bankéři proti inflaci bojovali, i za cenu toho, že způsobí recesi. Jenže posledních deset let je to přesně obráceně. Snaží se inflaci znovu „vyvolat“, a moc jim to nejde. Guvernér amerického FEDu Jerome Powell řekl, že „nízká inflace je jednou z hlavních výzev naší doby“.
Powell přiznává, že vysvětlit dlouhodobě nízkou inflaci pomocí standardní makroekonomické teorie je těžké. Nejlépe je možné ji vysvětlit nevyužíváním zdrojů. Jenže jak vysvětlit nízkou inflaci v expanzi? FED neplní svůj cíl – když se nezapočítají ceny potravin a energií, dosáhl cíle jen v jednom měsíci za posledních sedm let.
Vypadalo to, že americká ekonomika „snese“ navýšení úrokových sazeb. Jenže pak inflace zase spadla a úvahy o navýšení úrokových sazeb pro tento rok zmizely v dáli.
Takže co zničilo inflaci? Očividně to nebudou centrální banky, i když příliš dlouho věřily Friedmanovu výroku, že „inflace je vždy a všude peněžním jevem“. Zdá se, že inflace je následek globalizace, automatizace nebo oslabení odborů, nebo všeho dohromady. Zkrátka toho, co podkopává možnosti pracovníků mít vyšší mzdy.
Byli to kapitalisté, kdo zabil inflaci, píše Coy. Polský ekonom Michal Kalecki vysvětloval inflaci jako produkt boje mezi byznysem a prací. Jestliže pracovníci nemají sílu, což je nyní realita v řadě oborů, pak mzdově-cenová spirála nemůže ani nastartovat.
Dokonce i FED si pohrával s myšlenkou, že inflace může být spojena s něčím jako je „třídní boj“. Zástupce FEDu Richard Clarida, ekonom z Kolumbijské univerzity, upozorňuje na pokles podílu práce na národním příjmu. Jeho argument říká, že byznys může dát pracovníkům slušný nárůst mezd, aniž by došlo ke zvýšení cen zboží a služeb, pokud se jim tím dá nárůst podílu na národním příjmu.
Když je inflace „mrtvá“, centrální bankéři to schytávají zleva, zprava.
Zprava je to například Stephen Moore, Trumpův kůň ve FEDu. Jeho argument souvisí s nabídkovou stranou – říká, že růst nepovede k inflaci, protože růst navýší produkční schopnost ekonomiky, ceny půjdou dolů, ne nahoru, říká.
Ekonom Lawrence Summers proslul ideou sekulární stagnace. Summers se domnívá, že když jsou úrokové sazby už hodně nízké, pak je potřeba dodržovat ráznou fiskální politiku (pracoval pro Obamu i Clintona). Není zrovna fanda Trumpových daňových škrtů, ale tvrdí, že vláda musí více investovat.
Mohamed El-Erian zase tvrdí, že Německo a další země severní Evropy, které mají nízký dluh, by měly více vydávat. Ale přiznává, že politická vůle k tomu zcela chybí.
Summers proto říká, že průmyslové vyspělé země budou mít nízkou inflaci dalších 10-15 let.
Jednou z vazeb nízké inflace je stárnoucí obyvatelstvo. Nejprve se říkalo, že se Japonsko na tento faktor „vymlouvá“, ale nakonec – možná na tom něco je. Velkou roli hraje i to, že firmy zjistily, že navzdory nízké nezaměstnanosti jsou cesty, jak „držet mzdy na uzdě“.
Jeden z nových nápadů je omezení nezávislosti centrálních bank a užší spolupráce s fiskálními autoritami.
FED prozatím pořádá tour s názvem „FED naslouchá“, na němž hovoří o strategii monetární politiky, nástrojích pro řízení ekonomiky a také o komunikaci. Navzdory všem signálům nechce zatím cíl dvouprocentní inflace odepsat.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.