Jan Schneider a jeho nedělní průvodce jazzovou hudbou jsou zde. A nabízí hned tři nové kompozice k poslechu přes blues k bubnům až k izraelskému popu.
Blues Johna Coltranea Equinox pochází z jeho snad nejzajímavějšího období, v němž můžeme sledovat logiku jeho odpoutávání se od bebopu a směřování k freejazzu. Název skladby (Rovnodennost) vystihuje přesně tu absolutně vyváženou fázi zlomu, přechodu. Fantastický doprovod hraje pomalu a potichu a střídmě. Coltranea doprovází pianista McCoy Tyner, jehož úsporné sólo je pro něj neobvyklé. Steve Davis názorně předvádí klíčovou úlohu kontrabasu v moderním jazzu. A bubeník Elvin Jones dokazuje, proč byl Coltranovi takovou dobu nepostradatelným parťákem. Coltrane nad tím vším zamyšleně a promyšleně spíše jen kreslí, než maluje. Vždy jsem fascinován tou úžasnou koncentrací, která plyne z Coltraneovy hudby. Myslím, že ji právem lze nazývat novodobou klasikou.
Al Foster je další velký miláček, nejusměvavější bubeník na světě (vždy si vzpomenu na Michala Matzenauera, a kdo ho znáte, víte proč). Jeho sólíčko (písnička je zajímavá nejen tím, jak krásně v ní hraje Joe Henderson na tenora, ale i nádherná basa Jiřího „George“ Mráze!) dokazuje, že Al Foster byl unikátní i svým velmi specifickým zvukovým projevem. Připomnělo mi to kulinářskou scénku, kdy Jamie Oliver přijel do Itálie svému bývalému kuchařskému učiteli předvést, co všechno se již naučil, a oni mu to baští a pochvalují, a jeho učitel mu říká, chlapče, máš to strašně dobré, ale my Italové dáváme přednost jednoduchým chutím. A tak i Al Foster – každý z jeho nemnoha bubnů i činelů má plný a osobitý zvuk, a navíc, všechny jdou krásně dohromady. Alchymie jednoduchá, ale té nejvyšší vytříbenosti.
Žil, byl a zpíval v Izraeli zpěvák, jehož popularitu prý bylo možno přirovnat k té, jaké se u nás těší Karel Gott. Arik Einstein měl nádherně uklidňující hlas a vemlouvavý projev. Název skladby Atur micchek zmiňuje starodávnou ozdobu. Moc se mi líbí – kromě fascinující melodie – i její nápadité aranžmá, trošku až jazzové, orientálně sofistikované. Ale zpěvačky tam jsou taky, abych dodržel zvyk. Je to jedna z nejoblíbenějších skladeb novodobé izraelské historie. Tomu říkám pop-music! Ale k osobě Arika Einsteina to prostě nemůže být všechno, bez bonusu v podobě politicky nekorektní multikulti imigrační anekdoty.