Už dvacátý nedělní průvodce jazzem Jana Schneidera je tentokrát laděn možná poněkud překvapivě do barokních tónů.
Jak říkali Monty Pythoni, dnes to bude úplně o něčem jiném! Claudio Monteverdi (1567-1643) zkomponoval do své Osmé sbírky madrigalů Lamento della Ninfa, úžasně inspirující melodii, jak uslyšíme dále. Hned zkraje si dovolím laskavé posluchače upozornit na barokní „blue tóny“ (jak se tomu říká v jazzu), které zazní v podání mužského tria, ještě než začne lkát famózní Montserrat Figueras (zde ještě jednou, v podání Emmy Kirkby). Soubor L’Arpeggiata pak naznačuje, jak má Monteverdi blízko k jazzu. Ostatně těmito jemnými posuny a překrýváním hudebních stylů právě vynikla vedoucí tohoto souboru, nepřehlédnutelná Christina Pluhar. La Roberta Mameli, soubor La Venexiana a jazzové trio pak celou věc posouvají ještě dál.
(A kdo by chtěl ještě bonus z této oblasti, v níž splývá baroko s jazzem, nechť mi odpustí mizernou kvalitu, ale ať přesto klikne na improvizaci na téma Luigi Pozziho z roku 1656 Cantata Sopra il Passacaglio Diatonica, kde exceluje kontratenor Philippe Jaroussky* a freejazzový klarinetista Gianluigi Trovesi.)
{*Podle vtipného vysvětlení dokonale biligvních bratří Reynků přišel kontratenorův předek kdysi do Francie z Ruska, a jazyka neznaje, na otázku po jménu odpovídal „ja ruskij“, což mu už zůstalo: jiné vysvětlení podoby tohoto jména lze prý nelze nalézt}