Věra Beranová recenzuje současnou výstavu architektky Evy Jiřičné v pražské galerii DOX.
Současná výstava architektky Evy Jiřičné v galerii DOX v pražských Holešovicích dalece překračuje tradiční význam jubilejních přehlídek celoživotního díla česko-anglické architektky. Dovoluji si tvrdit, že právě tato výstava, pokládá řadu otázek – a tvorbou a ústy Evy Jiřičné na ně odpovídá. Jsou to velmi často odpovědi, které v mnohém dalece přesahují problematiku samotné architektury.
V čem je tedy přesah a význam této výstavy? Já jej chápu především v jedinečném kultivovaném podání odpovědí týkajících se nejen tradičně chápané architektury, ale i v upozornění na podstatu, smysl, možnosti, architektury, životního stylu – v podstatě smyslu naší existence.
Konkrétní odpovědi dává sama autorka prostřednictvím krátkého filmu. Tady bych zvlášť chtěla upozornit, že se jedná o prostý záběr autorčiny tváře, bez všech možných efektů, na které jsme bohužel často zvyklí při prezentaci některých „také osobností“ a to nejen uměleckého světa. Eva Jiřičná zde prostými slovy seznamuje diváka (a především posluchače) se svou tvorbou. V podstatě jsem se vyjádřila nepřesně. Eva Jiřičná vždy mluví v množném čísle. „My jsme si představovali, my jsme usilovali,“ což je dokumentováno i vizuálně záběry na práci dělníků a řemeslníků na jednotlivých stavbách.
Jestliže jsme v úvodu konstatovali výjimečnost této výstavy, tak je nejen v prezentaci architektonických řešení autorky, ale právě ve výkladu smyslu a podstaty architektury jako takové, nejen z hlediska estetického, či umělecko-historického, ale obecně společenského i individuálně lidského.
V této souvislosti dovolte malou odbočku, která se mi jeví jako naprosto zásadní. Nebudu jistě první, která v různých souvislostech upozorňuje na pokleslost – a tady je nutné dát do uvozovek slovo „elit“, a to z mnoha zorných úhlů. Tím jsou bohužel myšleny i elity umělecké. Nebudeme zde vzpomínat jen problémy výtvarného světa, o světě politiky ani nemluvě. Najednou před námi stojí doslova osobnost, která má za sebou neskutečné množství jedinečné a tvůrčí práce, pro kterou je její tvorba opravdovou službou a která chápe architekturu v těch nejširších souvislostech.
To dokazuje její jedinečný přístup k řadě úkolů, které se realizovaly jak v Anglii, tak také v Praze či Zlíně. „Na každý z těch úkolů jsme se museli dívat jinak,“ zdůrazňuje Jiřičná zásadně vždy v množném čísle. Zdaleka to nebyly jen problémy čistě architektonické, ale také technické. V řadě projektů i problémy související s rekonstrukcemi historických objektů, ale také byrokracií a podobně.
Návštěvník výstavy si jistě musí položit otázku, kde se právě v tomto našem dravém světě, kde hodnoty, tradičně respektované po tisíciletí, najednou objevuje síla opravdového umu, opravdové tvorby. Vlastně bychom ji měli hledat v životní dráze této stále půvabné architektky.
Eva Jiřičná se narodila ve Zlíně v rodině architekta a jistě si tehdy nikdo nepomyslel, že právě pro Zlín vytvoří po mnoha desetiletích významný vysokoškolský komplex Univerzity T. Bati a Kongresové centrum (obrázek interiéru vidíte v ilustračním obrázku článku – pozn.red.). V Praze vystudovala obor architektury na ČVUT a AVU v ateliéru Jaroslava Fragnera. To samo o sobě svědčí o její připravenosti jak po stránce technické, tak i umělecké. Krátké období pracovala v pražském ÚBOKu (Ústav bytové a oděvní kultury), který právě v 60. letech patřil ke střediskům, kde se pěstovala na vysoké úrovni jak teorie, tak i praxe v rámci různých oblastí mimouměleckého estetična, tedy celé široké problematiky designu.
V roce 1968 odjela Eva Jiřičná na stáž do Londýna a po událostech srpna toho roku již v Anglii zůstala. V tomto prostředí se v počátcích proslavila díky originálním návrhům interiérů módních obchodů a butiků. Založila zde architektonické studium – od roku 1999 pak také v Praze (ateliér Al Design). Získala řadu ocenění, jako například: Řád Britského impéria, také Státní cenu ministerstva kultury ČR a mnoho dalších. Mimo již vzpomínané stavby ve Zlíně patří k významným realizacím také například hotel Josef v Praze, nebo Oranžérie v Královské zahradě Pražského hradu. V Británii pak Canada Water – autobusový terminál v Londýně. To je samozřejmě jen malá ukázka z bohaté architektonické činnosti Evy Jiřičné.
Výstava v Galerii DOX u příležitosti jubilea Evy Jiřičné je koncipována velmi přehledně a je přístupná návštěvníkům jak poučeným, tak i laikům. Dominantní je bezesporu výpověď autorky prezentovaná na obří obrazovce, doplněná řadou dokumentů z její tvorby. Stěžejní je zde instalované jedinečné skleněné schodiště, původně vytvořené pro interiér pařížské pobočky sítě obchodů Joan & David. Návštěvník má možnost se seznámit i s dalšími projekty ve formě návrhů, plánů, fotografií a filmových záznamů.
Závěrem bych však chtěla znovu upozornit na jedinečnost jubilejní výstavy architektky Evy Jiřičné v pražské galerie DOX. Jedná se především o výtvarnou, ale také i slovní prezentaci zásadních otázek smyslu a poslání architektury. Právě Evu Jiřičnou můžeme považovat za opravdovou elitu, nejen uměleckou, ale stejně tak i elitu společenskou, dalece překračující naši kotlinu.
Kurátor: Leoš Válka, Odborná spolupráce: Ing. Arch. Petr Vágner