Jan Májíček polemicky reaguje na stať Oskara Krejčího o současnosti a budoucnosti české levice.
Oskar Krejčí ve svém textu předpovídá smrt současných levicových stran. Otázka je, zda k ní dojde, a zda je to špatně?
Propady volební podpory jak pro ČSSD, tak pro KSČM, jsou dlouhodobě patrné, a jen slepý by je neviděl. Poslední evropské volby jsou jen potvrzením dlouhodobého trendu. Jaké jsou toho příčiny? Oskar Krejčí tvrdí, že „deprese levice po porážce takzvaného reálného socialismu vedla k tomu, že odvrhla nejen zprofanované instituce, ale i sen několika generací humanistů. Chybí odvaha ukázat morální převahu socialistického ideálu nad realitou kapitalismu. Strach z velkých změn podvázal fantazii. Z revolucionářů se stali příštipkáři, kteří obhajují svá křesla v domě oligarchy řečmi o možnosti upravit rozpočet.“ To je příliš zjednodušené a hází to do jednoho pytle různorodé proudy levice.
Konec minulého režimu umožnil obnovu sociální demokracie, která dávno odmítla překonání kapitalismu. A když už musela mluvit o nějakých systémových otázkách, přišla s tezí o sociálnětržní ekonomice, nebo hovořila o dichotomii státu blahobytu/kapitalismu. Samotný kapitalismus už nikde v Evropě nezpochybňovala, a zejména její období tzv. třetí cesty (za vedení Tonyho Blaira, Gerharda Schrödera nebo Jiřího Paroubka) bylo vrcholem jejího politického úpadku, ačkoli volební výsledky té doby jakoby naznačovaly opak. Ve skutečnosti ale přispěla idea sociálního liberalismu (jak začali „moderně“ sociální demokraté nazývat svou politiku) k novému kolu demontáže sociálního státu.
Není náhodou, že např. v Německu se z protestů proti této politice, kterou prosazovala Schröderova SPD, vynořila Volební alternativa práce a sociální spravedlnosti (WASG), která nedlouho poté splynula s postkomunistickou PDS (Strana demokratického socialismu) a vytvořila Die Linke. Stejně tak krize blairismu s jeho válečnickou politikou nakonec vedla k nástupu Jeremyho Corbyna do čela britských labouristů a v ČR zaručovala KSČM příliv naštvaných a zklamaných voličů sociální demokracie. To se zásadně změnilo po roce 2013, kdy sociální demokraté i komunisté nedokázali navázat na politickou energii a naprostou delegitimizaci pravice po masových protivládních protestech a část této energie se přelila k hnutí ANO, které svou pozici poté ještě zesílilo.
Pro KSČM znamenal konec minulého režimu možnost zkusit se vyrovnat s tím, co znamená 41 let mocenského monopolu a kriticky navázat na moderní marxismus. Toho bohužel nebyla nikdy schopna a až na čestné výjimky toho není schopná dodnes. Navíc bylo posledních 15 let pro KSČM nevyužitou výhodou to, že proběhla hned dvě velká společenská hnutí (proti americkému radaru a proti asociálním vládním reformám), kde měli představitelé KSČM prostor pro formulaci svých vizí a byli vnímáni jako legitimní součást těchto protestů.
Nedůsledná kritika
Programová vyprázdněnost a všechny jevy s ní spojené popisuje Krejčí dobře. Problém je v tom, že se snaží tvrdit, že levici chybí přesvědčení o „morální nadřazenosti“ socialismu nad kapitalismem. Je to taková varianta na fabiánskou společnost, která se v 19. století také pokoušela ukázat, že morální převaha socialismu se nakonec projeví. Se stejnou naivitou (danou účelovostí těchto tvrzení) trvali stalinisté na nevyhnutelném vítězství socialismu pod vedením komunistických stran.
V politice jde samozřejmě o vášně, vzpurnou představu revoluční přeměny celé společnosti proti zaběhlým pořádkům, ale aby se z toho nestalo pouhé fantazírování, je potřeba opřít novou vizi o nové poznání. Jenže zde Oskar Krejčí nenabízí mnoho odpovědí. A to, co naznačuje, také není příliš optimistické. Zejména zarážející jsou formulace, že levice nechápe „růst významu asijských velmocí… Podílí se na liberálním paternalismu – „máme vás všechny rádi, ale vy musíte převzít naše hodnoty a naše vedení“. To je možné říkat imigrantům, nikoliv velkým neevropským civilizacím, s nimiž je nutné naučit se žít na rovnoprávném základě.”
Člověk by myslel, že z marxistického pohledu jsou vztahy mezi kapitalistickými státy jasné: jedná se o vzájemnou imperialistickou rivalitu, v níž se střetává americký, evropský, čínský, ruský, indicky atd. kapitál v boji o trhy. Samozřejmě, že lze kritizovat liberální paternalismus, pro který je typické zejména to, že pokrytecky vykřikuje o lidských právech, pokud se mu to hodí. Na druhou stranu část levice dělá to samé, když naopak přehlíží porušování lidských práv a útlak v zemích, které jsou „nezápadní“ – typicky Čína, Rusko, Venezuela.
Nelze než souhlasit, že „aktiv levicových politických stran, nemluvě o jejich vůdčích osobnostech, je však povětšině složen z nečtenářů; žijí ze zastaralých poznatků“. Ano, v podstatě nenajdete ve vrcholné politice levicové politiky, kteří by dokázali diskutovat o současných problémech fundovaněji, než na úrovni základních politických postulátů. Asi je naivní chtít po nich, aby se z nich přes noc stali druzí Leninové, Šmeralové a Luxemburgové. Ale potřeba systematické programatické práce, o kterém mluví Oskar Krejčí, je správná.
Problém je v tom, že si on, ani značná část KSČM, neudělala pořádně domácí úkoly a nevypořádala se s minulým režimem. To vede k chybné analýze jak domácí, tak zahraniční politiky. Navíc to umožňuje manévrování v rámci daných mocenských institucí, tedy dělat klidnou parlamentní, zastupitelskou politiku možného bez delšího časového horizontu.
Socialismus není vládní politika
Zní to na první pohled podivně. Jak analýza minulého režimu souvisí s dnešní krizí levice? U sociální demokracie jsme už naznačili, že se historicky vzdala překonání kapitalismu s tím, jak odmítla marxismus jako svou filosofickou metodu. Ani tento stav ale není nezvratný, jak ukazují tu a tam nové projevy radikalismu, např. v podobě Kevina Kühnerta z německých Mladých sociálních demokratů, který mluvil o nutnosti kolektivizace firem jako je BMW.
Jenže pro KSČM zůstává socialismus stále jako strategický cíl. Je tedy jasné, že odpovědět si na otázku, co byl minulý režim, je klíčové pro jakékoliv aspirace do budoucna. Za 30 let došla tato strana k tomu, že se jednalo o „první pokus o socialismus”, a že „v podmínkách restaurovaného kapitalismu (je KSČM) jediná stabilní a čitelná opozice proti kapitalismu.”
Jenže jak kvalitativně ohodnotit tento první pokus. Největším problémem zůstává skutečnost, že socialismus je spojován se státním monopolem na výrobní prostředky. To je chybné jak historicky, tak metodologicky. U Marxe a Engelse najdeme v různých dobách různá vyjádření ke státním monopolům nebo k zestátnění nejdůležitějších oblastí (viz třeba Komunistický manifest), stejně jasně a mnohem systematičtěji u nich ale nalezneme zásadní odmítnutí kapitalistického státu jakožto nástroje k zavedení socialismu.
Socialismus totiž není ani přerozdělování, ani mocenský monopol jedné strany. Oskar Krejčí si pak správně může povzdychnout, že minulý režim nestvořil nového člověka – jak by také mohl, když jediné, co zde mezi léty 1948–1989 bylo, byla zvláštní verze sociálního státu, jen bez oněch demokratických práv, které byly na Západě.
Pokud totiž přijmeme tezi, že minulý režim byl svého druhu státní kapitalismus s byrokracií jakožto svébytnou a své zájmy hájící třídou, tak se nám nabídne úplně nová perspektiva. Rok 1989 přestane být porážkou, ale novou nadějí. Otevře nám cestu k navázání na skutečnou marxistickou tradici, tradici socialismu zdola, který byl a je založen na sebeemancipaci pracujících. Tu v podobě institucionální vidíme v ruských sovětech v letech 1917–1921, v dělnických radách v německé a maďarské revoluci (1918–1919), v radách pracujících v Československu mezi roky 1968–1969, v íránských šórách v roce 1979, asambleas populares v Argentině v roce 2001 atd.
Systém postavený na vzájemné koordinaci těchto rad ve výrobní, spotřební a distribuční sféře je tou „novou“ definicí socialismu, kterou Oskar Krejčí tak hledá. Důraz na onu sebeaktivitu mas (Marx říkal, že emancipace pracujících musí být činem pracujících samotných) je pak vodítkem k přístupu i k mezinárodní politice. Spojencem levice není ta či ona vláda, ale mezinárodní hnutí pracujících. Levice tak stojí spolu se žlutými vestami proti Macronovi, stejně jako by stála pro „levicovému prezidentovi“, stojí s revoltujícími dělníky v Číně proti byrokratům a generálům komunistické strany.
V miliardářově objetí
Oskar Krejčí dále vypočítává, jak zoufale dnes česká levice vypadá díky své ustrnulosti a tomu, že vůbec nechápe proměny současného světa, jako jsou závratné rozdíly v majetku, digitalizace nebo klimatická změna. V té souvislosti otevírá aktuální otázku účasti těchto subjektů na vládě s Andrejem Babišem. „Zůstanou dvě české levicové strany obhájci vlády oligarchy, v jehož láskyplném objetí se staly lokaji? Budou bránit současnost, která tolika levicovým voličům nevyhovuje? Vůbec nejde o to, zda premiér umí řídit vládu, zvyšovat důchody a hlasovat o zdanění restitucí. Na podpoře jeho vlády levice ničí svůj obraz, přestává být symbolem změny.”
Přesně o tom se mají vést debaty. Bohužel jediné, co zaznívá z úst jak ČSSD, tak KSČM, jsou jen drobná malá vítězství v mezích zákona. ČSSD i přes debakl a pokračující propad voličské přízně tvrdí, že se jí daří prosazovat její program ve vládě. KSČM opíjí sebe sama slavným vítězstvím nad církevními restitucemi a pocitem, že ji teď někdo musí brát vážně – když dojde na lámání chleba, nemusí.
To je na stranu, která se označuje za odpůrce kapitalismu, dost slabé. Přičteme k tomu skutečnost, že požadavkem KSČM vůči vládě je, že schodek státního rozpočtu nemá být 40, ale 30 mld. korun – tak nehorázně ultralevé požadavky snad otřesou Strakovkou i celým Agrofertem!
Obě dvě levicové strany si vstupem nebo podporou vlády svázaly ruce být něčím víc. Skutečně nabízet systémové alternativy, nebo alespoň radikální reformy, kterých je více než třeba, ať už se podíváme na bydlení, dopravu, energetiku, postavení pracujících, klimatickou změnu, celý sociální a zdravotní systém. Na všem tom by se principiální levicová opozice vyřádila a mohla by přitáhnout nové lidi s programem, který by vyhlašoval, že chce od základu přepsat pravidla hry.
Navíc se jak KSČM, tak ČSSD, odřízly od možnosti budovat hnutí proti Andreji Babišovi a jeho otevřenému střetu zájmů. Co může být pro marxisty jasnější než miliardář, který se chce chopit politické moci? Takto se jim všichni smějí a nikdo je nebere vážně. Platí za účast na vládě, na jejímž fungování a programu mají jen tak malý vliv, že rozhodně nevyváží onu strašnou zátěž z ní. Ano, vláda pravice by byla pro většinu lidí horší, ale ta vláda přijde a bude to za situace, kdy obě levicové strany budou navíc oslabené.
Noví bojovníci
Položme si tedy nakonec otázku, zda jsou tyto dvě strany ještě k něčemu dobré. V klasické politické teorii jsou politické strany agregátory zájmů. Lidé se v nich organizují a volí je proto, že jejich program vyjadřuje jejich zájmy. Tak např. ODS reprezentovala zájmy nových národních kapitalistů po roce 1989. Jenže čí zájmy dnes levicové strany hájí?
ANO dokáže přerozdělovat stejně dobře jako ČSSD. Samozřejmě, je to strana z podstaty pravicová a její ministři (Schillerová, Dostálová, nominant Havlíček) nejsou levicoví ani náhodou. Jenže v tom všeobecném chaosu, který zbyl po pravicových vládách, je technokratické Babišovo řízení státu vlastně pro mnoho lidí pohodlné. Zvyšují se důchody, mzdy atd. Hospodářské zpomalení samozřejmě okamžitě nastartuje tlak na opětovné škrty a útoky na ty nejzranitelnější, a bude záležet na tom, zda zde bude kromě odborů někdo, kdo se jich zastane.
Je totiž jen těžko představitelné, že se obě levicové strany znovu objeví jako součást protestního hnutí. Kdo by se s nimi chtěl spojovat? Nový nástup pravice bude, a do značné míry poprávu, vyčítán právě jim. Pokud, jak říká Andrej Babiš, korupční a neschopná pravice stvořila jeho jako politika, pak znovuobrozená pravice je společným dílem ČSSD a KSČM, které neváhaly podporovat vládu velkokapitalisty, který dře své zaměstnance.
V reakci na tuto dlouhotrvající krizi vznikla již po volbách 2017 iniciativa „Skutečná levice”, která chce být platformou pro všechny, kteří jsou nespokojeni se současným stavem levicových stran a chtějí to změnit. Její práce se soustřeďuje zejména na programovou práci a síťování. O to, že by neexistoval potenciál pro obnovu levice se tak bát nemusíme. Jde o to, zda cestou k ní bude také nutno překonat jako překážky KSČM a ČSSD, nebo mohou obě strany samy přispět k antikapitalistické alternativě tím, že přestanou překážet?