Ivo Šebestík ve své dvojdílné eseji píše o situaci v současném (a vlastně nejen) českém školství a o tom, jak je vztah každé společnosti ke vzdělanosti spojený s kvalitou života.
Už nějaká dvě tři desetiletí je povolání učitele na základní škole, na odborných učilištích a někdy i středoškolských profesorů povoláním riskantním. Jen občas prosáknou na veřejnost zprávy o nějakém incidentu, jehož obětí byl právě učitel. Jen tu a tam se tedy zaměří pozornost médií a odpovědných míst na tento problém, aniž by se ovšem analyzovaly hlubší společenské příčiny, pro které přirozená autorita učitele ztrácí či již ztratila oporu ve společenském systému, jaký se zformoval.
Učitelé na všech typech škol jsou mezi univerzitně vzdělanými profesemi v jistém smyslu nedobrovolnými outsidery a jejich přirozená autorita stojí a padá s autoritou, jaké se v dané společnosti těší autentické vzdělání. Zatímco u lékaře lidé věří, že je člověk v bílém plášti dokáže stáhnout hrobníkovi z lopaty a u právníka doufají, že je vyseká z maléru, v případě učitele vlastně netuší, že jejich děti laskavou rukou převádí z doby kamenné do kosmického věku, že formuje jejich osobnost a že je v této činnosti mnohdy tím jediným, kdo tak činí, když selže rodina podobně, jako již selhala společnost.
Nic jiného neustavuje respektovanou pozici učitele než respekt společnosti, a tedy samozřejmě rodičů a žáků, vůči člověku, který hodně ví a umí a který to, co ví a umí, chce předat jiným lidem, svým žákům a studentům. Málokdo tuší, že toto povolání rozhoduje o kvalitě života v dané zemi více než ekonomické faktory. Neboť co s hospodářskou efektivitou a nekonečným růstem, když se obyvatelstvo začne kulturně, eticky a vzdělanostně propadat zpět do paleolitu? Nebo – což je ještě horší vyhlídka – spěje k vysoce technologicky rozvinuté existenci beze stopy kultury, vědění, vzájemných ohledů a tradic.
Úpadek respektu vůči vzdělání a vzdělaným lidem
Pokud společnost prochází zásadní strukturální změnou ve vztahu k vědění, jako se tomu děje v posledních desetiletích, kdy vzdělání redukuje na kvalifikační požadavek, jaký má být dostupný úplně každému, včetně lidí, kteří o ně nejeví sebemenší zájem (či dokonce hlavně pro ně), pak tím samotný stát kácí pilíře, o které se může opřít vzdělaný člověk. Jestliže společnost dovoluje, aby vyrůstaly generace, které vzdělání zaměňují za kus papíru a několik písmenek, která je možno uvádět před či za jménem, pak není divu, že člověk, který na sobě pracoval, aby skutečně dosáhl autentického vzdělání, nebudí respekt a už vůbec ne obdiv. Vždyť vlastně ničeho světoborného nedosáhl! A dokonce nenosí ani značkové hadry! Tak se vlastně pojem vzdělání a vědění úplně rozplynul.
Lidé, kteří vedeni neskutečnou mírou naivity prosazují jako měřítko vzdělanosti daného státu počty vysokých škol, oborů a kvazioborů na nich, a množství studentů a absolventů, úplně ignorují fakt, že po opravdovém vědění, jehož dosažení je především dlouhodobou, tichou, samotářskou a soustavnou prací, vždy toužilo a stále toužiti bude jen poměrně malé procento lidí. Vzbudit u dětí a mládeže dojem, že příslušný papír, titul, certifikát či diplom patří v podstatě každému jako rodný list a občanský průkaz, je pro učitele na všech stupních škol hotovým neštěstím. A pro celou společnost začátkem konce vzdělanosti jako takové. Díky takovéto optice vlastně ony děti ani nemohou tušit, jak vzácným duchovním statkem vzdělání – míním tím opravdové nikoliv doklad o něm – ve skutečnosti je. Netuší tedy, kdo je to vlastně jejich učitel.
Netuší to ani mnozí rodiče, kteří by v dětech pěstovali respekt k učitelům. Často naopak. V celé společnosti se už dlouhodobě rozpadají pilíře, o které se opírala autorita jejích institucí. Dnes je skutečným uměním objevit institut, který by se v zemi těšil všeobecné nebo alespoň většinové úctě. Netěší se jí úřad prezidenta ani premiéra a jeho vlády. O Poslanecké sněmovně či Senátu ani nemluvě. Velmi malou důvěru mají regionální a municipální orgány. Spisovatelé se čtou, jen pokud se přizpůsobují většinovému vkusu publika, herci, jichž je nejvíce mezi všemi povoláními v zemi, jsou už většinou jen baviči ze seriálových rolí, v nichž už netřeba hrát, stačí se jen chovat stejně kýčovitě jako tyto postavy ve svých reálných životech. A úplně zmizely osobnosti formátu Jana Wericha nebo Miroslava Horníčka, jejichž slovům člověk mohl věřit, protože vypovídala o hluboce prožité zkušenosti. Ti, kteří mluví místo nich, by většinou udělali nejlépe, kdyby nemluvili vůbec.
Jakýpak div, že v procesu tak rozsáhlé relativizace hodnot padají celému procesu za oběť i školy? Vždyť děti a mládež jsou docela přirozeně prvními oběťmi celého procesu, neboť na něj reagují bezprostředně.
Obecně se vytrácí úcta ke stáří. Dospělý člověk přestává být autoritou pro mládež, neboť z jejího pohledu nedisponuje ničím, co ona uznává. A pokud je dospělý člověk vzdělaný, pak tím hůř pro něj, neboť vzdělání coby vnitřní rozvoj osobnosti, neplatí vůbec nic. A tam, kde neplatí určitá autorita společnosti, tam se prosazuje džungle. A v té se ocitá učitel před tabulí jako první. Co k nám už v osmdesátých letech přicházelo jako varování v podobě několika románů z prostředí škol ve Spojených státech, to se velmi rychle stalo realitou i u nás. Svoboda, pokud se jí chopí lidé, kteří k její úrovni nedospěli, může rozvrátit zemi hůře než mátožná a k smrti unavená totalita takzvaného reálného socialismu.
Podívejme se ale podrobněji na některé podivné stránky výuky především na základních školách, a to na příkladu škol, ve kterých se projevují nejkřiklavěji, tedy škol v takzvaných sociálně vyloučených lokalitách velkých měst.
Inkluze a pohled na některé aspekty školního vzdělávání
V otázce školního vzdělávání dětí se s periodickou přesností stále a pořád dokola vynořuje názor, podle kterého je zásadní chybou zřizovat pro děti, které mají z nejrůznějších důvodů vážné problémy s učením, speciální školy, například takové, jimž se v minulém režimu říkalo zvláštní. Jádrem tohoto názoru je současná moderní (anti)koncepce integrace navzájem obtížně slučitelných či neslučitelných „komponentů“ do jednoho celku, jenž by měl navzdory vší logice fungovat.
Podívejme se na tento problém podrobněji. Nositelé tohoto mínění jsou buďto velcí idealisté v oboru pedagogiky a dětské psychologie nebo učitelé s masochistickými sklony či s přáním dočkat se někdy blahořečení a života věčného na nebesích. Nejčastěji jsou ale stoupenci integrované výuky žáků s velkými rozdíly nejenom ve schopnostech zvládat učivo, ale především v ochotě přijmout podmínky výuky ve škole takové, jaké víceméně tradičně odpovídají principům školního vzdělání, „experti“, kteří si nikdy na vlastní kůži nevyzkoušeli výuku na základní škole, která se nachází v takzvaných „sociálně vyloučených lokalitách“. Ty jsou v České republice zpravidla na periferiích velkých i středně velkých měst a vyznačují se – vzhledem k fungování základních škol na jejich teritoriu – řadou vskutku specifických vlastností.
Postupná proměna statutu učitele[1]
Je obecným trendem svobodných a hospodářsky rozvinutých evropských zemí, že v posledních desetiletích ve školách (základních i středních) dochází k rozvoji prvků, se kterými se potýká základní školství ve Spojených státech už o několik desetiletí déle. Vzhledem ke změnám v žebříčku hodnot, jež se prosazují v celé společnosti, obecně klesá autorita učitelů, a s tím úměrně narůstá „svobodomyslnost“ žáků. Pokud v minulosti mohl učitel opřít svoji autoritu o fakt, že on sám je člověk vzdělaný, mající široký přehled nejenom o učivu, ale vůbec o životě, kultuře a společnosti, pak učitel současný těmito svými osobnostními hodnotami své žáky neokouzlí.
Získal by si jejich uznání snad pouze tím, zda nosí značkové oblečení a sportovní obuv, jestli pěstuje bojová umění nebo aspoň kulturistiku a jakou poslouchá „hudbu“ (nikoliv hudbu). Dále tím, jaký vlastní notebook, tablet a jakým autem jezdí do školy. To, jestli se pan učitel dokonale orientuje v dějinách literatury, v chemii, ve fyzice či je schopen vypočítat vzorec teorie relativity nebo složit symfonii, ponechává moderní mládež (až na převzácné výjimky) zcela chladným.
Nicméně, toto se týká základních škol a někdy i odborných učilišť a škol středních v obecné rovině. Všude učitel bojuje o pozornost žáků, tráví ne nepodstatnou část každé hodiny jejich usměrňováním a snahou (často marnou) vzbudit v dětech motivaci k učení, která by alespoň trošičku spočívala v zájmu o učivo a nikoliv jen v šedivé nutnosti absolvovat základní školní docházku, aby po ní mohla následovat stejně šedivá docházka na školu střední. A toto všechno aby nakonec bylo korunováno ziskem nějakého diplomu a akademického titulu (aspoň bakalářského) na univerzitě. Pochopitelně absolvováním řetězce nutného zla šedivých přednášek, nudných seminářů a odpudivých zkoušek. Neboť takový je trend doby a vysokou školu má mít už skoro každý.
Ratingové agentury totiž měří vzdělanost národa už nikoliv podle toho, zda je skutečně vzdělaný, ale podle počtu vysokých škol a absolventů, jež tyto univerzity vrhají na pracovní trhy či pracovní úřady. To, že když něčeho dosahují všichni nebo málem všichni, že to nutně devalvuje, napadne asi jen málokterého odpovědného činitele. Staré dobré přísloví, jež praví, že „méně znamená někdy více“, platí pro počty vysokých škol a vysokoškoláků dvojnásob. Opravdový zájem o nějaký vědní obor, bez jakého by se na univerzitní studium neměl hlásit ani jediný uchazeč, je totiž hodně minoritní záležitostí. A vzdělávání samotné, jak bylo řečeno výše, je záležitostí pohříchu hodně individuální a osamělou, takže dovednosti, kompetence, prezentace, sebeprezentace a sdílené myšlení jsou pro ně opravdu hodně okrajové prvky.
Pokračování příště
Vysvětlivka
[1] Řecké slovo, ze kterého vzešel pojem pedagoga, ve skutečnosti původně, ve starověku, označovalo člověka (někdy i otroka), jenž doprovázel (vodil) dítě do školy, kde pak na něj patrně čekal, aby je zase odvedl v pořádku domů. Jak by asi označili starověcí Řekové současného pedagoga, to je otázkou. Možná jako bytost v duchu počítající každou minutu vyučovací hodiny v naději, že zazvoní a bude aspoň pět minut na zapálení a vykouření cigarety třesoucí se rukou.