Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak dnešní kapitalismus a jeho spekulativní hodnoty ničí kulturní dědictví.
Při poslední cestě po severním Estonsku jsem vybrala několik míst k vidění po cestě. Estonsko má přes tisíc zámečků a šlechtických sídel, které většinou najdete v malebné rovinaté krajině. Promotáte se úzkými silničkami, občas bez asfaltu, ale většinou asfaltovými a ve slušném stavu. Na pastvinách kolem se pasou krávy nebo ovce, na poli se (zatím) docela zelenalo obilí a když máte štěstí, zahlédnete letící čápy či monumentální čapí hnízda.
Zámečky jsou organickou součástí pobaltské krajiny, vedle parku bývají v jejich blízkosti i hospodářské budovy, které majitelům zajišťovaly často nezanedbatelnou část příjmů. Přístup k zámkům často lemují staré aleje lip nebo dubů. Kulturní krajina vlastně docela připomíná střední Evropu s tím rozdílem, že fyzicky tu převládá rovina, která hraničí s mořským pobřežím. I společenské okolnosti vzniku těchto staveb jsou podobné: jednalo se o letní sídla místní německo-švédské (u nás německo-české) šlechty, která posledních skoro 300 let působila ve službách ruských carů (a ne habsburských císařů).
Vybrala jsem k návštěvě z logistických důvodů zámeček Malla v severním Estonsku, kousek od pobřeží Baltského moře a nějakých 70 km od Tallinnu, kam jsme směřovali. Zámeček mě zaujal tím, že stál na místě středověkého opevněného bodu, snad tvrze, kterou zde postavili němečtí kolonizátoři ve 13. století. Bylo jasné, že ze středověké zástavby nic nezbylo, snad jen – jak jsem si myslela – terén. Podle všeho je dnešní podoba zámečku Malla dílem 18. století s přestavbou v 19. století, takže nějakou architektonickou raritu jsem neočekávala. Spíš souhru krajiny a stavby, která v různých podobách trvá už nějakých sedm století.
Možná vás v tuto chvíli poněkud zmátl název článku, ale vydržte.
V nedělním slunečném odpoledni jsme dorazili na místo a místo zámečku Malla jsme našli vyhořelou ruinu. Byl vítr a na tom, co dřív byla střecha, hlučel uvolněný kus plechu. Podle všeho k požáru nemohlo dojít před dlouhou dobou. Stavba skutečně stála na vyvýšeném terénu, za ní zbytky neudržovaného zámeckého parku, staré stromořadí a zarostlé jezírko. Stavba vyhořela dokonale, stát zůstaly prakticky jen obvodové zdi. Co se tady stalo, říkala jsem si.
Nezničená informační tabulka vypočítávala dlouhou řadu šlechtických majitelů zámečku od 13. století, mezi jinými i rod Wrangelů, ze kterého pocházela celá plejáda vojevůdců ve službách Ruské říše. Po vzniku samostatného Estonska byl zámek (jaké překvapení) znárodněn. Později prožil další desítky let v „péči“ nedaleké cementárny (o čemž nejspíš svědčily zbytky neskutečné kachlíkové dostavby v jedné části), aby byl v roce 1999 privatizován. Jak už to v Estonsku bývá, zámek si koupil finský pár (finskému kapitálu patří v Estonsku kde co).
Zabrousila jsem na internet. Nakonec se mi podařilo v jazyce, kterému rozumím, najít, co se se zámečkem Malla vlastně stalo. Ten příběh je taková regionální metafora naší středovýchodoevropské globální reality.
Finský pár zámek v roce 2013 prodal za jeden milion eur dalšímu Finovi, bitcoinovému milionáři. A ten pojal plán, že ze zámku udělá bitcoinové supercentrum, tedy centrum pro „vývoj kryptoměny“. Jako takové Malla v září 2018 vyhořela. Prý jako symbol „decentralizace“.
Nevím, jestli stará budova nezvládla „vývoj bitcoinů“, nebo zda došlo k nějaké nešťastné náhodě při rekonstrukci budovy (což se děje bohužel často). Nicméně do očí mě udeřilo, jak o požáru psaly bitcoinové noviny a jak se k němu vyjadřovali „bitcoinoví nadšenci“. A ostatně i nápad sám – spojit zámeček stojící skoro na samotě někde v Estonsku s virtuální finanční spekulací. I když proti gustu…
„Je smutné vidět, jak tato část bitcoinové historie končí. Ale splnila svoje poslání. Nyní mají bitcoinisté po celém světě zámky“, nechal se slyšet jistý Michael Depree Jr. z denverského bitcoinového centra.
„Opulentní sídlo bylo víc než jen krásná budova, byla to křižovatka nové globální sítě digitálních měn“, doplňuje dále článek. Majitel zámku byl prý smutný, že tato kapitola končí, což naznačovalo, že se shořelým zámkem nemá žádné další plány.
A už zmíněný Depree, který se před požárem zámku vyfotil (není nad takovou památku à la „já a hořící zámek“, ne?), článek uzavřel také velmi „nadějně“, byl už zvědav, jak bude vypadat nový bitcoinový zámek.
Inu, jak se říká, časy se mění…bohužel pro Mallu, která je jen kapkou v moři, i pro malé země na okraji Evropy, které sice žijí ve stálém strachu o svoji identitu, ale ztrácejí ji, aniž by si toho vlastně pořádně všimly. Tržně.