Veronika Sušová-Salminen píše o dosavadních poučení z probíhající a nevyřešené vládní krize.
Polední čtvrteční schůzka prezidenta Miloše Zemana, premiéra Andreje Babiše (ANO) a vicepremiéra Jana Hamáčka (ČSSD) skončila bez výsledku. Situace kolem odchodu, rezignace či odvolání ministra kultury Antonína Staňka je stále nevyřešená. Odkládá se do 12. července. Ani premiér Babiš a ani vicepremiér Hamáček po schůzce nevypadali příliš optimisticky. Premiér sice opakoval, že doufá, že vše se vyjasní na další schůzce a snažil se působit optimisticky, vicepremiér ale dal svoji skepsi o osudu vlády najevo o něco otevřeněji.
V daný moment je možné konstatovat jedno. Klíče k řešení a dominantní pozici má prezident Miloš Zeman.
Potvrzuje se tak hned několik věcí o současném stavu české politiky. Na prvním místě, že krize, která vznikla, posílila úlohu Miloše Zemana jako prezidenta, který jedná jako bytostný politický hráč. Výklady ústavy a ústavních zvyklostí jsou v Zemanově případě poněkud kreativnější (toto téma přenechejme právníkům, i když je tu riziko toho, že ti se na jednotném výkladu nemusí nakonec shodnout).
Dále: Andrej Babiš je slabý premiér (slabý neznamená neschopný, jak ho častuje nyní opozice). Důvody pro to jsou nejméně dva. Na prvním místě je to skutečnost, že svoji politickou základnu postavil jen sám na sobě. Hraje tak nyní především sám o sebe, což ho oslabuje a dává všanc prezidentovi (a fakticky i politické opozici, zde ale v jiném smyslu). Babiš tak ohrožuje Babiše. Premiérova slabost posiluje roli prezidenta, který má v rukou řadu trumfů, včetně (zcela spekulativně) prezidentské milosti/abolice. Na druhém místě proto, že Babiš jako člověk byznysu prostě potvrzuje, že politice nerozumí. Jeho transakční logika a myšlení jako základ dobré strategie nestačí (viz premiérova slova o tom, že jako obchodník něco vyjedná…).
Nakonec je třeba doplnit, že premiér je premiérem vlády, která byla od počátku postavena na velmi nestabilních základech. Její konec před dokončením volebního období tu byl vždycky a je nabíledni.
V nevýhodě jsou sociální demokraté, kteří šli do vlády, do které nikdy neměli jít. Byla to strategická chyba, která se státotvorností neměla nic společného. Soc. dem. tak stojí před stále akutnější otázkou, zda ve vládě setrvat a riskovat, že si tím v podstatě vezmou jakýkoliv prostor pro volební kampaň v dalších volbách, nebo z ní odejít do opozice a riskovat, že se v dalších volbách do Poslanecké sněmovny nedostanou vůbec. Momentálně je jasné aspoň na základě výsledků voleb do EP i posledních výzkumů preferencí, že ČSSD ve vládě neroste voličská podpora. Totéž platí mimochodem i v případě KSČM. Takže výběr je poměrně jasný: v obou případech jsou předčasné volby pro tyto strany přímo existenční riziko. Každopádně si ČSSD trváním na odchodu Staňka svoje dilema o dost zesílila. ČSSD se sama dostala do kouta, vybírá si mezi zastřelením a oběšením.
Současná situace má zhruba tři možnosti vývoje (samozřejmě potenciální):
Prvním je, že se ustoupí tlaku prezidenta. Ministr Staněk zůstane, vláda bude pokračovat dál. To ovšem nevyřeší její základní problém – slabost premiéra a nesourodost dvou celků s jinými „životními rytmy“.
Druhým je, že sociální demokracie z vlády odejde. Babiš bude potřebovat nového koaličního (či parlamentního) partnera v rámci „rekonstrukce vlády“ (což může být menšinová vláda ANO s podporou). Nabízí se čistě teoreticky Okamurova SPD s jeho 19 poslanci, a to jako opora například menšinové vlády. S otazníkem pro takovou by ale byla tichá podpora KSČM s jejími 15 poslanci. Takové vládě (ANO + SPD) by chyběly k slabé většině 4 hlasy (97), které ovšem ve sněmovně zase teoreticky (v realitě může být všechno jinak) jsou (poslanci kolem Lubomíra Volného a Václava Klause ml.).
Třetím jsou nepochybně předčasné volby, které by se mohly konat například na podzim a rozdaly by karty znovu. V každém případě je takový scénář rizikový pro všechny zúčastněné, i když je to v zásadě nejčistší způsob, jak restartovat stále zablokovanější politickou situaci. Není ale moc překvapivé, že se do něj nikomu nechce. I zde by ovšem následně připadla hlavní role současnému prezidentovi. Jmenování úřednické vlády do voleb by pak bylo samozřejmě v jeho režii.
Ve všech třech případech bude rozhodnou silou prezident republiky, který současnou vládní krizi (kterou ovšem spustila sociální demokracie) kontroluje. Nejde přitom jenom o to. Jak to řekl nedávno velmi dobře Oskar Krejčí, Zemanovou základní strategií je dominance v konfliktu. A to se mu nyní rozhodně daří. Politický model, jaký nabídlo hnutí ANO mu v tom fakticky pomáhá.