Aura Erdoganovy nepřemožitelnosti díky poslednímu vývoji v zemi slábne. Ovšem možný rozpad vládní strany povede k mnohočetným změnám.
Volba starosty v tureckých městech obvykle neupoutá příliš mnoho pozornosti. G. M. Grossman (Arizona State University) však soudí, že porážka kandidáta vládnoucí strany na starostu Istanbulu – nejprve v březnových volbách a opět, ještě rozhodněji v červnové repríze – je příznakem toho, že po dvaceti letech začíná nejsilnější turecká politická strana ztrácet vliv. Cituje lídra strany, prezidenta Recep Tayyip Erdogana, který mnohokrát prohlásil: „Ztratíme-li Istanbul, ztratíme Turecko.“
Grossman byl v Turecku svědkem toho, jak Erdogan, vůdce Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), od počátku tohoto století postupně omezoval demokracii a konsolidoval svou kontrolu nad všemi aspekty turecké společnosti. Předpokládá pak, že rozpad této strany povede k mnohostranným změnám. Obroda demokracie, sjednocení opozice proti AKP a následný mocenský boj může ovšem vést k finanční a politické krizi s následky pro globální stabilitu.
Turecko, podle OSN 17. největší ekonomika na světě, je vážně zadluženo zahraničním investorům a v minulém roce pokles turecké liry o 20 % hrozil vyvolat globální krizi. Turecko je rovněž důležitým spojencem NATO a jeho pozemní a letecké základny umožňují spojenecké vojenské operace v sousední Sýrii a Iráku.
Republikánská lidová strana (CHP), ustavená v roce 1923, je nejstarší politickou stranou v Turecku. Její kandidát na starostu Istanbulu, Ekrem İmamoğlu, zvítězil v repríze nedávných istanbulských voleb drtivou většinou 800 000 hlasů.
Istanbul s 16 milióny obyvatel reprezentuje třetinu hrubého domácího produktu země – víc než mnohé celonárodní hospodářství, a kdokoli kontroluje jeho masivní rozpočet, kontroluje i jeho instituce. İmamoğlu, bývalý starosta jedné z istanbulských čtvrtí, o 16 let mladší než Erdogan, dokázal sjednotit obvykle rozpolcenou opozici proti AKP a postavit se tak její moci.
Prezident a lídr AKP Erdogan byl vítězem ve všech celonárodních volbách od roku 2002 do 2018. V roce 2017 voliči schválili jeho novou ústavu, kterou získal titul „výkonného prezidenta“ s širokými konstitučními pravomocemi na úkor nezávislých zákonodárných a justičních vládních orgánů.
V roce 2018 pod záminkou potlačit údajný pokus o svržení vlády zvrátil demokratický vývoj země: Armádní a političtí oponenti byli zatčeni a uvězněni; kdysi nezávislá média jako Turkish Radio, televizní korporace a Agentura Anadolu se staly mluvčími Erdoganovy strany AKP. Jeho kritici mizí a pro jeho schopnost dosáhnout čehokoli chce jej přívrženci nazývají „velkým pánem“.
Množí se však náznaky znepokojení vůči Erdoganovým taktikám: V lednu tohoto roku přes 1000 tureckých a zahraničních akademiků podepsalo otevřený dopis odsuzující bombardování více než jednoho sta kurdských oblastí v Sýrii nedaleko tureckých hranic. Tento měsíc díky sporu ohledně celostátní úrokové sazby Erdogan odvolal z funkce šéfa centrální banky, což naznačuje, že Erdogan ztrácí nad bankou kontrolu.
Úspěch strany CHP v městských volbách v celé zemi poukazuje na to, že CHP je opět vážným soupeřem AKP. Procento voličů AKP, i když stále největší, podstatně kleslo a popularita strany je ohrožena pokračujícími kontroverzemi. Nový starosta Istanbulu okamžitě zahájil vyšetřování ohledně zneužití veřejných fondů stranou AKP během voleb; byl odhalen vážný případ korupce, údajný sexuální skandál byl potlačen.
Grossman poukazuje na to, že Erdoganova popularita byla vždy nejistá: V prezidentských závodech, včetně posledních roku 2018, nikdy neobdržel víc než 52,5 % hlasů a AKP jich v paralelních červnových parlamentárních volbách získala ještě méně.
Zda a jak brzy Erdoganovo panování skončí, závisí na tom, do jaké míry zůstane opozice sjednocena. Je rovněž možné, že bývalí spojenci Erdogana založí novou politickou stranu, protože pod jeho vedením nynější strana „vážně poklesla ve své rétorice, akcích, morálce a politice“ (Ahmed Davutoğlu, ministerský předseda 2014 až 2016 – pozn. red.).
Grossman soudí, že aura Erdoganovy nepřemožitelnosti slábne a blíží se doba, kdy převod pravomoci bude v Turecku považován za normální, nikoli výjimečnou součástí politického života. Turecko se pak stane demokracií, jak to bylo úmyslem revoluce roku 1923.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.