Jan Schneider si tentokrát jazzově připomenul nadcházející výročí 21. srpna 1968.
Dnes vážně, s připomínkou 21.srpna.
John Coltrane složil skladbu Alabama v bezprostřední reakci na bombový útok KKK na baptistický kostel v Alabamě 1963, při němž byly zabity 4 děti; FBI již v roce 1965 zjistila pachatele, avšak důkazy nebyly předány vyšetřovatelům, z rozkazu J.E.Hoovera, který vyšetřování v roce 1968 ukončil. Alabamský generální prokurátor znovu otevřel v roce 1977 případ jednoho z podezřelých, který byl posléze odsouzen na doživotí. Další podezřelý zemřel v roce 1994, aniž by byl kdy stíhán. Třetí z původně podezřelých byl odsouzen na doživotí až v roce 2001, čtvrtý v roce 2002. Asi není třeba nic dodávat. — Je to jedna z nejzávažnějších písní v historii nejen jazzu, a potvrzuje, že John Coltrane byl všestranně úžasná osobnost. (Pro úplnost: Na klavír hraje McCoy Tyner, kontrabas Jimmy Garrison, bicí Elvin Jones.)
Charlie Mingus se taktéž vryl nejen do hudební, ale i do prosté lidské historie. Složil skladbu „Don’t Let It Happen Here“, jejímž textem apeluje proti laxnosti, pokrytectví a sobectví: volně aktualizoval proslulý výrok pátera Martina Niemöllera o tom, že mlčel, když přišli pro komunisty, pak sociální demokraty, pak odboráře, pak židy – a když přišli pro něj, nebylo, kdo by se ho zastal.
Arik Einstein, kterého by bylo možno charakterizovat jako izraelského „Zlatého slavíka“, kdyby Izraelci měli čas a chuť na takové výstřednosti, byl nesporně postavou mnohem zajímavější, než u takových hvězd bývá zvykem. V roce 1968 nahrál píseň PRAG, týkající se okupace Československa sovětskými, polskými, bulharskými a maďarskými vojsky.
K tomuto výročí dlužno připomenout odpověď Henry Kissingera na otázku Milana Syručka, proč nám tehdy Američané nepomohli: „Za prvé, dodržovali jaltskou dohodu o sférách vlivu. Za druhé, pro amerického prezidenta bylo důležitější, aby se uskutečnila jeho cesta do Moskvy k jednáním a jaderných zbraních. A za třetí si vůbec nepřáli, aby Pražské jaro uspělo a prokázalo přednosti ‚socialismu s lidskou tváří‘.“
Tím pádem přestává být překvapivá bezprostřední reakce amerického prezidenta Lyndona Johnsona 20. srpna 1968 při večerním setkání se sovětským velvyslancem Dobryninem, který mu právě vyřídil informaci od vlády Sovětského svazu o tom, že sovětská vojska právě vstoupila na československé území: „Rád bych si to vzal a přečetl a prostudoval a velmi oceňuji, že jste mi to přinesl, podívám se na to ráno s ministrem Ruskem a ozveme se vám.“ (in: Tomáš Smetánka, Podívám se na to ráno, Praha 2018). Nechci se rouhat, ale připomíná to vtip, jak panu Kohnovi v noci přinesou telegram, že jeho paní náhle zesnula. Kohn telegram přečte, vrátí do obálky, tu pečlivě zalepí, položí na noční stolek a usínaje mumlá: „To bude ráno leknutí.“