Miroslav Tejkl píše o tom, jak rozumět systematicky prováděným nákupům akcií japonskou centrální bankou ke stimulaci ekonomiky?
Reálný socialismus na východě vznikl na základě znárodnění provedeného dekretem (uměle), a to díky mocenským pozicím příslušné dominantní a pak vládnoucí strany marxisticko-leninského typu (ne vždy se jmenovala komunistická) s vedoucí úlohou ve společnosti, která měla, dříve nebo později, zespolečenšťování výrobních prostředků v programu. Šlo o projekt revoluční vůle. Podobné to ale bylo i v případech mnohem mírnějšího znárodnění výrobních prostředků v západních demokraciích, které nedosahovalo zdaleka ani pětinu kapacit (kdežto formálně ještě pluralitní předúnorové Československo, ale už v sovětské sféře vlivu a s dominancí KSČ, mělo přes tři pětiny kapacit ve společenském vlastnictví). I v buržoazních demokraciích po druhé světové válce bylo znárodnění založeno na politickém plánu a projektu – a tedy opět na „dekretech“ svého druhu.
Marxistům je v této souvislosti jejich protivníky vyčítán rozpor s historickou logikou. Kapitál – bez ohledu na „urychlovač“ zvaný původní akumulace, bez kterého se bylo možno obejít – se zformoval přirozeně a léta prorůstal jako určitá „poznaná nutnost“ a s jeho konečnou dominancí se nakonec musel smířit i každý aristokrat a panovník. Kdežto pokus o socialismus byl nastolen dekretem (vůlí a mocensky ze strany vládnoucí skupiny) se souhlasem nebo případně jen strpěním společenské většiny a odporem různě velké společenské menšiny.
Jak ale nazvat proces, kdy japonská centrální (tedy státní, i když na vládě ne zcela závislá) banka už léta kupuje akcie, aby stimulovala tamější ekonomiku, která není schopna překonat domácí stagnaci? Tedy proces, kdy se už nekupují jen dluhopisy, ale přímo „kusy podniků“? Kupuje, kupuje, přestat nemíní – a už se zařadila mezi hlavní akcionáře všech japonských firem kótovaných na burze, jako uvádí článek z !Argumentu („Měly by centrální banky kupovat akcie?“).
To je dost zajímavá situace…
Japonsko je země nesmírně pracovitých, velice vzdělaných a velmi kreativních lidí s pověstnou vysokou pracovní a vzdělávací morálkou, až fanaticky oddaných svému podniku a relativně, na poměry velmi vyspělého části světa, jde zároveň o lidi poměrně velmi skromné. Dalo by se říci, že neexistuje pro kapitál výhodnější a vhodnější pracovní síla.
Přitom „japonský kapitalismus“ nebyl nikdy zcela ortodoxním a čistým liberálním kapitalismem. Právě naopak – byl více korporativní, jeho zvyklosti a instituce byly sice často jen neformální, ale o to účinněji byly spojeny i s určitým solidarismem. V jistém smyslu byl japonský kapitalismus na kapitalistické poměry i poměrně „plánovitý“. Také nerovnost tu byla a je mnohem menší než v ultraliberálních USA.
Japonský sociálně-ekonomický institucionální systém je pravděpodobně ještě větší modifikací ortodoxních (liberálních) kapitalistických formálních a zejména neformálních institucí a struktur než ten evropský. Dobře si v této souvislosti pamatuji, jak nám tady v evropských Čechách „japonský model“ po listopadu 1989 začátkem 90. let chválili a dávali za příklad různí, spíše levicově a institucionalisticky orientovaní vědci z oblastí sociologie, teorie řízení, ekonomie i filozofie a dalších přilehlých vědních odvětví.
Přesto přese všechno, supervyspělé Japonsko s nesmírně pracovitým a vzdělaným obyvatelstvem, která se dostalo ve vývoji kapitalismu téměř nejdál ze všech vyspělých zemí, už 30 let stagnuje a z této situace se ne a ne dostat. I když už zkoušelo všechno (záporné úrokové sazby samosebou také – mimo mnoha jiných a jiných pilulek a receptů). Přeměna dluhu v peníze (tzv. monetizace) je v Japonsku přípustná a samozřejmě používaná. Vládní deficitní výdaje za těch 30 let přesto nahromadily v „zemi vycházejícího slunce“ největší veřejný dluh světa (s výjimkou zaostalého Zimbabwe).
Kolem roku 1970 byl veřejný dluh hluboko pod tehdejší úrovní veřejného dluhu typického vyspělého státu. Před 30 lety byl už japonský veřejný dluh na úrovni mírně nad evropským standardem. A nyní se jedná o víc jak trojnásobek veřejného dluhu, který se považuje ve vyspělém světě za jakž takž „normální“ – tedy 250 % HDP, kdy za normál bychom v té dnešní (v této věci dost neuspokojivé) době mohli považovat 70 % HDP.
Japonsko není světovou supervelmocí, netiskne světovou měnu a nemá nějaká „zvláštní práva, možnosti a moc“ jako USA. Nemůže si dovolit to, co si USA dovolit mohou: nemůže žít jen tak na úkor druhých jako Američané, přesněji USA. Ale stejně jako USA je Japonsko zemí, která se z hlediska rozvoje kapitalismu dostala nejdále a z hlediska tzv. výrobních sil jde o stejně vyspělou zemi jako USA (v takové robotice dokonce asi i vyspělejší). A právě tato velká a silná země je už nejméně čtvrtstoletí ve stagnačních potížích, úroková míra emisní banky se už dlouho pohybovala kolem nuly nebo pod ní, podobně jako je tomu v USA v současnosti.
Vláda druhé nejvýznamnější kapitalistické země s ukázněným, pracovitým a (přinejmenším relativně ve vztahu k jiným vyspělým národům) skromným obyvatelstvem, s nijak zvlášť extrémními mzdovými nároky, musela stejně nakonec aplikovat nekončící velké rozpočtové deficity, kde se 10 % ročně stalo normou, takže zvyšovala rychle veřejný dluh, aby povzbudila poptávku. Nebylo to ale příliš platné. Efekty byly slabé a dočasné, růst na impulsech závislý a v dlouhodobém průměru slabý. Nějaký „nezávislý“ růst, který by nemusel být kromě startu už dále dluhovými výdaji podněcován, a který by naopak ty deficity zaplatil, nějak stále nepřicházel. Zato nahromaděné veřejné dluhy – ty nebyly vůbec dočasné. Ty zůstaly a stále se vrství.
A tak japonská ekonomika „tepe“ už skoro 30 let hluboko pod svým potenciálem, konce nevidět, jen ten státní dluh je už někde kolem 250 % HDP, tedy jak v nějaké extrémně nezodpovědné rozvojové zemi (zřejmě jen to Zimbabwe má veřejný dluh větší).
Naštěstí (ve vší té bídě) japonská veřejná moc dluží hlavně svým občanům, největším šetřílkům bohaté části světa, a tak není rukojmím cizích finančních a jiných sil. Na podstatě věci „že je tu dluh a nebyl“ to ale nemění nic – naopak je tím ještě zdůrazněn a podtržen fakt, že problém rozhodně není v nějakém (pro Japonce naprosto absurdním) „žití nad poměry“ a v nějakém absolutním plýtvání. Veřejný dluh tedy extrémně narostl a ani deficitní „poptávkodárné“ vládní výdaje, ani více solidaristická společnost, ani podstatně menší nerovnost než v USA, ani korporativismus, ani plánování, ani institucionální prvky, které americký kapitalismus nemá a nezná, nic z toho zjevně nepomáhá proti „stagnační obludě“.
Jak vysvětlit úděl země, která se dostala obdobně daleko v rozvoji kapitalistické společnosti jako USA a nemá zvláštní „americká“ práva?
Tato země s velkým úsilím, vážností, energií a dokonce s jakousi až urputností, velmi rychle uběhla svůj kapitalistický úsek v historii, možná už na dohled pomyslné křižovatky. Nebylo to bez obětí. „Karoshi“ (smrt z přepracování) a „karojisatsu“ (sebevražda z přepracování) jsou pojmy v poněkud jiné sémantické poloze, než když mluvíme v euroamerickém kulturně jazykovém okruhu o workoholismu. Ty japonské termíny jsou co do významových odstínů naplněny nesmírnou, tragickou vážností a osudovostí při dosahování či naopak nedosahování cílů (připomeňme si v této souvislosti známé postoje japonské a jihokorejské studující mládeže ke své přípravě na život).
Co vlastně můžete ještě chtít po absolutně nerozmařilých, velmi pracovitých, a relativně skromných lidech, jejichž stát je přitom nejvíc zadlužen na světě?
Japonsko je velmi vyspělá země, která se od počátku 90. let dostala do problémů, které v jiných zemích přišly až se zpožděním (po velké recesi v roce 2009). Je to země, která vyzkoušela už všechno možné. Jak už bylo řečeno, jeho centrální banka samozřejmě už dávno operuje nejen s nulovými, ale i zápornými úrokovými sazbami, kdy vkladatel platí za privilegium, že si mohl peníze uložit. Samozřejmě se v Japonsku už dávno monetizuje veřejný dluh (změna veřejného dluhu na peníze). Už dávno je údělem této země to, co přichází se zpožděním jinde. A s předstihem před jinými, nakupuje už nejen dluhopisy, ale výslovně akcie, tedy „kusy“ podniků.
Na rozdíl od politicko-ideologických znárodňovacích dekretů reálného socialismu, a v menší části i poválečného kapitalismu i (už naposledy) původních mitterandovských pokusů z roku 1981, jde tentokrát ne o ideologický, ale o přirozený proces znárodňování centrální bankou, kdy téměř nic jiného už nezbývá, kdy jde o reakci na nezbytnost, spíše než plnění ideově vytyčeného cíle jako tomu bylo v reálném socialismu, a nakonec ještě i u té první Mitterandovy vlády.
Japonsko tedy spíš reaguje na potřebu podle starého marxistického determinismu, kde bychom „ideologické dekrety“ také asi těžko hledali (volební program z Komunistického manifestu zespolečenštění továren neobsahuje – jen latifundií a bank).