Levice a liberalismus jsou odlišné politické kategorie, každá se svou historií. Jak je odlišit v případě Spojených států a v kontextu nadcházejících prezidentských voleb?
Podle tiskových zpráv jsou všichni uchazeči o kandidaturu za Demokratickou stranu, kteří v nedávných dnech vstoupili v USA na scénu, více či méně „liberální“.
Profesor John Broich z Case Western Reserve University ale toto tvrzení odmítá. Podle jeho názoru většina jich sice liberálové jsou, avšak dva nebo tři jsou levičáci, nikoli liberálové. Je nutné, aby voliči tyto pojmy rozlišovali, protože primární volby jim předkládají jasný výběr.
Levice a liberalismus jsou odlišné politické kategorie, každá se svou historií. Porozumět problému vyplývajícího z jejich slučování vyžaduje krátkou exkurzi do britské historie přibližně od roku 1845 do 1980 – s několika zastávkami v USA.
Broich učí své studenty, že liberalismus se datuje od 40. let 19. století, kdy skupina politiků v Anglii předložila soubor idejí velmi odlišných od svých kolegů ze strany Tory, zastávající monarchii, aristokracii a statkáře, nebo strany Whigů, kteří hájili zájmy obchodníků. Žádná z těchto stran neodpovídala našim pojmům „levice“ či „pravice“, a podle názoru nových liberálních myslitelů, tehdejším potřebám industrializující se Británie, kde rostoucí množství obyvatel odcházelo z venkova do továren a mizerných životních podmínek.
Tito liberálové přijali například teorii skotského ekonoma Adama Smithe, že rozmach průmyslu může vést k prosperitě všech – nejen kapitalistických vlastníků: ti nakoupí nářadí a najmou dělníky, kteří pak mohou požadovat nové výrobky, pro něž další kapitalista postaví továrnu… a vznikne pozitivní cyklus. A pokud volná obchodní pravidla a nízké daně umožní tomuto cyklu probíhat dostatečným tempem, hodnota dělníka bude stoupat zároveň s klesajícími cenami zboží.
Podle nové britské Liberální strany úlohou vlády je tedy prostě napomáhat hladkému průběhu obchodu a nevměšovat se. Liberálové nakonec vystřídali Whigy a během dalších 70 let (až do první světové války) byli střídavě vládnoucí stranou; a co je důležitější, jejich teorie „malé vlády“ byla často přejímána i členy jiných stran.
Na přelomu 20. století nově ustavená Labouristická strana argumentovala, že liberálové „nechávají chudé zápasit o existenci, aniž by jim stát pomohl,“ jak řekl Keir Hardie (jeden ze zakladatelů a první vůdce labouristů v britském parlamentu – pozn. red.). Labouristická strana vystřídala liberály kolem poloviny 20. let dvacátého století a zaváděla opatření, jež by dnes Američané považovali za „levicová“: od konce 40. let byla zvyšována daň z příjmu, zavedeno invalidní pojištění a starobní důchod (poprvé byl starobní důchod v Británii uzákoněn liberální vládou v roce 1908, tzv. Old Age Pensions Act – pozn. red.); po druhé světové válce byla ustavena Národní zdravotní služba (National Health Service – NHS) poskytující bezplatnou zdravotní péči pro všechny občany.
Trend ekonomického intervencionismu se rychle uchytil i ve Spojených státech. V roce 1932 demokratický kandidát Franklin D. Roosevelt porazil liberálnějšího republikána Herberta Hoovera slibem Nové dohody (New Deal), souboru masivních vládních stimulačních opatření, jež se měla zaměřovat na následky deprese. Expanze vládních programů sociálního zabezpečení – charakteristický znak levice – pokračovala během války a dalších 40 let, i s přispěním republikánů, například Eisenhowera a Nixona.
Koncem 70. let nastala prudká reakce proti levici. V souladu s teorií Adama Smithe prezident Ronald Reagan argumentoval, že přirozená schopnost požadavků trhu vyřeší problémy ekonomiky a implicitně i společnosti. Obdobně jako britská premiérka Margaret Thatcherová snížil daně majetných, bojoval s odbory, omezil sociální zabezpečení a privatizoval veřejné služby a některá průmyslová odvětví.
Koncem 20. století návrat k liberálním principům (tzv. „neoliberalismus“) překročil stranické linie a byl přijat jak „novými demokraty“ amerického prezidenta Billa Clintona, tak i „novými labouristy“ britského premiéra Tonyho Blaira. Clinton vedl kampaň za omezení sociálního zabezpečení a Blair propagoval „modernizaci“ britského systému sociální péče. „Thatcherová správně zdůrazňovala podnikání,“ prohlásil v roce 1996. „Lidé nechtějí všemohoucí stát.“
Joe Biden, americký demokratický kandidát na prezidenta, je zřetelně liberálem clintonského ražení; prosazoval zákon o tržní dostupné péči oproti univerzální zdravotní péči. U některých z dalších hlavních uchazečů jako je Kamala Harrisová nebo Pete Buttigieg není jasné, na které straně liberálně-levého předělu stojí.
Bernie Sanders a Elizabeth Warrenová se přiklánějí k levici. Oba jsou pro ustavení systému národního zdravotního pojištění a zrušení zdravotního pojištění soukromého. Požadují vyšší zdanění bohatých na podporu sociálního zabezpečení a dalších služeb. Oba propagují pevnější regulaci bankovního a úvěrového sektoru a zavedení poštovní banky.
Pokud jde o prezidentské kandidáty, voliči musí porozumět podstatným rozdílům mezi liberalismem a levicí. Jedná se o rozdíl mezi kandidátem, který věří, že nakonec kapitalismus sám, pouze s minimálními zásahy poskytne lidem, co potřebují, oproti kandidátovi, který věří, že do kapitalistické ekonomie je nutno podstatně zasahovat.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.