Zdeněk Vopat ukazuje na současnou, z hlediska mezinárodní politiky a jejích zákonitostí, krátkozrakou politiku ve vztahu k Rusku a Číně.
Část pražské politické reprezentace vtáhla Českou republiku do sporu se dvěma největšími zeměmi Šanghajské organizace pro spolupráci a se dvěma členy Rady bezpečnosti OSN – Ruskou federací a Čínskou lidovou republikou.
V minulosti se pražský primátor Zdeněk Hřib nechal slyšet, že by rád zrevidoval znění partnerské smlouvy Prahy s Pekingem, ze které chce pan primátor vypustit pasáž o nedělitelnosti Číny. V reakci na to, bylo několika českým souborům, které mají v názvu slovo „Praha“ zrušeno jejich turné po Číně. Ke zklidnění situace nepřineslo ani jednání čínského velvyslance Čang Ťien-mina s nově jmenovaným ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem. Ministr Zaorálek tuto schůzku předčasně opustil s tím, jak se vyjádřil pro tisk: „Nedalo se to poslouchat.“
Ať již si o čínském zrušení turné českých hudebních těles můžeme myslet cokoliv, pan ministr Zaorálek svým činem a následným vyjádřením na veřejnosti rozhodně nepřispěl ke zklidnění situace a prokázal nedostatek politického taktu. Je velmi překvapivé, že pan Zaorálek byl v minulosti českým ministrem zahraničních věcí. Od takto zkušeného politika by bylo možné očekávat více diplomatického umu. Svým odchodem z jednání s čínským velvyslancem a se svým následným vyjádřením totiž česko-čínské kulturní výměně neprospěl a naopak ukázal zahraničním partnerům, že naše země je velice citlivá na rušení zahraničních cest našich hudebních těles.
V této souvislosti se vnucuje hned několik otázek:
Připomeňme si, že ministr Zaorálek nemá dobré vztahy s prezidentem Milošem Zemanem. Připomeňme si také, že v tomto roce z podnětu ČSSD byl po dlouhých průtazích prezidenta Zemana ze své pozice odvolán ministr kultury Antonín Staněk, a že prezident Zeman odmítl za jeho nástupce jmenovat kandidáta ČSSD Michala Šmardu. Po dlouhotrvajících sporech se pan Šmarda své kandidatury vzdal a na jeho místo navrhla ČSSD pana Zaorálka, který je považován za jednoho z odpůrců prezidenta Zemana. Prezident Zeman velmi rychle pana Zaorálka ministrem jmenoval. Nedostatek profesionalismu, který pan Zaorálek při svém jednání projevil, dává do budoucna předsedovi vlády Andreji Babišovi příležitost, aby možná jednou, až k tomu bude vhodná příležitost, navrhl odvolání ministra Zaorálka z jeho funkce, a tak bude o osudu současného ministra kultury dost dobře možná rozhodovat prezident republiky Zeman, což jak pana prezidenta, tak pana Zaorálka zajisté potěší.
Ovšem Česká republika nemá problémy pouze ve vztazích s ČLR, ale i s Ruskou federací. Od roku 2014 dochází k opakovanému vandalství na soše maršála Koněva na Praze 6. Tamní starosta Kolář se nechal slyšet, že nevidí důvod, proč by měl Rusům pořád dokola leštit generálské holínky, navíc v rozhovoru pro Lidové noviny se tento „politik“ vyjádřil, že: „Nám když dojde trpělivost, tak sochu můžeme klidně uklidit do sběru.“ Tato (velmi mírně řečeno) nediplomatická vyjádření pana Ondřeje Koláře rozhodně nepřispěla k budování přátelských vztahů mezi naší zemí a Ruskou federací. Navíc, 12. září na popud starosty Koláře se městská část Prahy 6 rozhodla, že socha maršála Koněva bude přesunuta na jiné místo a na jejím místě vznikne nový pomník osvoboditelům Prahy.
Postoje starosty Koláře vyvolaly rozhořčení na ruské straně. Ruský senátor Sergej Cekov vyzval k zavedení ekonomických sankcí vůči České republice a ruský ministr kultury Vladimir Medinskij v rozhovoru pro agenturu RIA Novosti řekl, že se vedení šestého pražského obvodu postavilo na stranu chuligánů, špiní památku sovětských vojáků a vážně porušuje smluvní závazky Česka.
Opět zde nebudu hodnotit rozhodnutí zastupitelstva městské části Prahy 6, ani důvody, které pana Koláře vedly k jeho vyjádřením. Nebudu ani hodnotit úlohu maršála Koněva v dějinách. Chci pouze poukázat na skutečnost, že tato rozhodnutí zástupců hlavního města Prahy mohou (alespoň) z krátkodobého hlediska poškodit naše vztahy s těmito velmocemi.
Jak je na příkladu ministra Zaorálka patrné, naše politické představitele může vyprovokovat k neuváženému jednání i zrušení hudebních turné v dané zemi, z tohoto hlediska nemusí ani Ruská federace koneckonců zavádět ani ekonomické sankce. Nabízí se zde tak otázka, zda by dostatečnou reakcí ruské strany nebylo po čínském vzoru, zrušení cest našich hudebních těles do Ruské federace.
Vzhledem k obrovskému ruskému a čínskému trhu a vzhledem k našemu postavení ve světové ekonomice, jakožto malé země závisející na svém exportu, připomíná chování pánů Hřiba, Koláře a Zaorálka politiku potyčky Dona Quijota s větrnými mlýny. Ruská federace a Čínská lidová republika se totiž bez nás zcela dobře obejdou. Ovšem naše země může citelně pocítit ekonomické dopady jejich nevole.
Navíc jako malá země jsme závislí, ať se nám to líbí nebo ne, na blahosklonném chování velmocí. Skutečnost, že jsme členy EU a NATO nemusí znamenat ochranu našich zájmů na věčné časy. Konec historie se totiž jaksi nekoná a v budoucnu může přijít doba, kdy budeme závislý právě na mocnostech, jakými jsou Ruská Federace a ČLR.
Tyto zákonitosti si ale naši furianti Hřib, Kolář a Zaorálek nemohou či nechtějí uvědomit. Vždyť jde přece o naše principy, naši samostatnost a naše přimknutí se, k „západnímu“ bloku, a o to, aby pravda zvítězila nad lží a nenávistí.