Pocit ohrožení vypíná racionální jednání, neumožňuje nám soucit s jinými lidmi a dokonce mění to, co dokážeme uslyšet díky reakci našeho sluchového ústrojí. Jak tomu čelit?
Stala se z demokracie smrtící spirála, ve které cyklus vzteku a reakce na něj zabraňují racionálnímu rozhovoru, na kterém závisí občanský život? Na to se ptá komentátor Guardianu George Monbiot. Každá doba má svoje politické podomní obchodníky či demagogy, kteří využívají agrese, lží a rozhořčení, aby utopili racionální debatu.
Politici jako Donald Trump, Boris Johnson, Nárendra Módí, Jair Bolsonaro, Scott Morisson, Rodrigo Dutarte, Nicolás Maduro, Viktor Orbán a mnoho dalších objevili, že digitální doba jim nabízí bohaté možnosti. Sociální sítě přináší hněv a nedorozumění, obojího využívají fabriky trollů a botů i skrytá politická reklama, aby se přelily do reálného života.
Užití jazyka násilí je v dnešní politice něco, co bylo ještě před pár lety nemyslitelné. Monbiot uvádí několik případů takového jazyka v současné britské politice.
Problém ale nemá jednoduché řešení. I když by se čekalo, že se voliči probudí z tohoto zlého snu a budou se snažit obnovit mírnou a racionální politiku.
Několik studií z oblasti neurovědy ukázalo na to, že ohrožení a stres ve veřejném životě se nejspíš budou navzájem podporovat. Čím víc se cítíme v ohrožení, tím víc je naše mysl ovládána nekontrolovanými reflexy a nedomyšlenými reakcemi, píše Monbiot. Konkrétně pak výzkum ukazuje na to, že v případě, že se cítíme ohroženi, nedovedeme slyšet klidný a racionální hlas. Lidské sluchové orgány reagují na pocit ohrožení a bezpečí, v případě bezpečí se střední ucho zmenší, což vede k tomu, že se kůže na bubínku napne – to umožňuje, abychom lépe slyšeli ve frekvencích lidského hlasu. V případě ohrožení dostávají prioritu hluboké zvuky v pozadí (v době evoluce se jednalo o například zvuky zvířat), které varují před nebezpečím. Sluchové orgány se tomu přizpůsobí. V případě, že na nás někdo v politickém kontextu křičí, jsou umírněné hlasy vypnuty. Kdokoliv chce být slyšen, musí křičet, což vede k posílení úrovně stresu a ohrožení.
Monbiot následně uvádí, že v případě, že ohrožení nebo hněv vedou k tomu, že naše schopnosti racionalizace se stanou rukojmím amygdaly (část mozku), která pracuje s emočními signály, přebije funkci prefrontální kůry a zabrání v racionálních rozhodnutích. Jednáme iracionálně. To je to, co se více či méně děje na sociálních sítích, míní Monbiot.
Podle psychologů je bezpečí klasická deficitní hodnota: když chybí, dochází k tomu, že odkloní význam jiných hodnot. Právě to umožňuje politikům, kteří v nás budí nejistotu, prezentovat se jako silní muži.
Monbiot má dojem, že tito politici a jejich poradci dobře vědí, co dělají. A to buď instinktivně nebo zcela explicitně – rozumí iracionálními způsobům reagování na ohrožení – a tím nám vlastně brání v přemýšlení. Otázkou je, co dělat v případě situací, které jsou ohrožující, například v případě Brexitu či klimatické změny. Jak jednat. Nejhloupější, píše dále Monbiot, je nazvat svého oponenta podvodníkem.
Podle Monbiotova článku je totiž důležité nenechat se zatáhnout do konfliktu, i když druhá strana může být velmi urážlivá. Je důležité nepřistoupit na snahy o vytvoření vzteku. Například politické hnutí Exctinction Rebellion vypracovalo protokol aktivismu, který vypadá jako model pro dobrou politickou psychologii, míní Monbiot. Využívá humor, pomáhá aktivistům čelit provokacím, připravuje deeskalační semináře, učí lidí racionální konverzaci a tomu, jak jí dosáhnout apod.
Monbiot dále říká, že je třeba vytvořit klidné občanské prostory, ve kterých mohou být slyšeny jiné názory. Důležitý je pocit bezpečí: podle neurovědce Stephena Porgese je totiž naše mysl neschopná cítit soucit, když se cítí v ohrožení.
Porozumět tomu, jak naše mysl funguje, pomáhá vidět to, jak nevědomě pracuje ve prospěch demagogických politiků. Čelit se tomu dá jen tak, že obnovíme mentální stav, který nám umožňuje myslet, míní Monbiot.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.