Přes okrajový zájem o vztahy se Západem se v Putinově posledním valdajském vystoupení objevily pozitivní signály, hodnotí Veronika Sušová-Salminen.
Vystoupení Vladimira Putina na Valdajském mezinárodním fóru 3.října letošního roku se věnovalo především postavení Asie („Východu“) ve světových záležitostech a světovému pořádku, což odpovídalo zadání letošního jednání Valdajského klubu. Takže je nutné hned na začátku dodat, že Evropě, Evropské unii a Macronovi se vystoupení (a diskuze) věnovala jenom velmi okrajově.
Hitem projevu ruského prezidenta se stala jeho slova o tom, že Rusko a Čína spolupracují na vytvoření čínského protiraketového systému, což potenciálně může značně narušit rovnováhu hrozeb v dnešním světě. Putinova slova o této spolupráci vyvolala dokonce spekulace, že by se Rusko a Čína nakonec mohly stát formálními spojenci. Kolem této otázky ale panuje více otazníků než jistot, ovšem vyloučit ji úplně nelze – ostatně koordinace a spolupráce obou zemí je patrná a posiluje.
Putin byl v projevu velice konzistentní. Jednak znovu zdůraznil důležitost mírového pořádku jako systému, jehož opakem by byl riskantní chaos. Ruský prezident zdůraznil, že pořádek se sice proměňuje, to ovšem nic nemění na významu jeho existence. Putin hovořil o multipolaritě a zdůraznil význam vzestupu Asie pro její zformování a význam „systému“ (tj. řádu či uspořádání) pro její zvládání. Multipolarita znamená složitější svět.
Do putinské zahraniční politiky také plně zapadla otázka univerzalismu, který Putin znovu odmítl jako axiom. Podle něj je funkční ten model, který si dovede poradit s odlišnostmi hodnot a zájmů a stojí na respektu, pragmatismu, mezinárodním právu (což je ovšem velmi “kluzký” pojem) a dostatečné flexibilitě – to je vlastnost, kterou Putin popsal i mezinárodní pořádek (systém).
Také prezidentův odkaz ke koncertu velmocí v 19. století byl velice konzistentní s jeho dřívějšími myšlenkami. V předchozích valdajských projevech ostatně tyto historické odkazy zaznívaly opakovaně. Dnes podle Putina potřebuje svět „globální koncert“, který zřejmě souvisí s již zmíněnou otázkou multipolarity. Putin dal zkrátka najevo, že Rusko neodmítá pořádek per se (protože jako jeho opak vidí chaos nebo katastrofu, což je v ostrém rozporu s putinskou filosofií), ale o jeho uspořádání má vlastní představy, které předpokládají i vlastní zájmy (a respekt k nim ze strany druhých) a kalkulují nejen podle západní aritmetiky. Opět to není novinka – i když ke sluchu mnohých na západ od Ruska se dostává jenom velmi pomalu.
Téma konference nenabízelo příliš velký prostor pro řešení vztahů se Západem, přesto několikrát toto téma v Putinově vystoupení zaznělo, a to v pragmatickém tónu, který v případě Ukrajiny přešel do určité vstřícnosti. A v žádném případě se nejednalo o náhodu nebo nějakou Putinovu náladu. Jednalo se o určitý signál, který je vždy v těchto vystoupeních obsažen už jen díky moderované diskuzi.
V současnosti sledujeme setrvačné pokračování latentního konfliktu mezi Západem a Ruskem. V oblasti vojenské i bezpečnostní k nějakým pozitivnějším posunům nedošlo, naopak se objevily další prvky napětí (viz zde). Na druhou stranu v diplomacii k posunům došlo, a to především díky iniciativě Emmanuela Macrona. Macron se snaží o strategické sbližování s Ruskem, které zřejmě jednak slouží francouzským ambicím, jednak posílení role země v EU (tváří tvář Německu) a také jako strategická kalkulace vůči Číně, kterou spolupráce s Ruskem nepochybně globálně posiluje a EU na ní nepochybně tratí.
Ostatně, jestli Macron Putinův projev poslouchal, muselo mu být jasné, co perspektiva spolupráce Rusko-Čína v oblasti protiraketového systému (který umožní mimo jiné napadenému odpovědět na případný jaderný útok) znamená pro další potenciál Číny.
Přes tuto mocenskou matematiku to ovšem Macron nebude mít jednoduché. Jednak už nyní čelí opozici „rusofobních“ členů Evropské unie, především Polska, Pobaltí a Rumunska (kde už díky tomu USA umístily systém Aegis jako součást svého protiraketového štítu, Polsko je druhé na řadě). Tyto země na Macronovu iniciativu reagují „zmateně“, což zřejmě brzy přejde ve výslovný odpor. Ostatně, země V4 už prý zvažují pozvání Donalda Trumpa do Varšavy, což ukazuje, že pro tyto země je nastupující multipolarita naprosto nesrozumitelný pojem.
Problémem je složitá situace na Ukrajině, od které se Macron (s Putinem) evidentně snaží začít. Jak už jsem psala, pozitivní posuny lze sledovat, ale celkové řešení je zatím dost komplikované, což momentálně spíše znemožňuje jednání v normandském formátu. Putin o Ukrajině v rámci valdajské diskuze hovořil, a nutno dodat, že signalizoval změnu dosavadní rétoriky.
Na prvním místě se ruský prezident velmi příznivě vyjádřil o prezidentu Volodymyrovi Zelenském, když hovořil o otázce dosažení míru na Donbase: „Lidé očekávají, že se tato otázka vyřeší. A jestli mu (Zelenskému – pozn. aut.) bude stačit politická odvaha a síla dotáhnout to do konce, myslím si, že se potvrdí jako čestný politik, statečný a schopný dosáhnout přijatých rozhodnutí. Myslím si, že se o to upřímně snaží, je to jeho upřímné přesvědčení, v každém případě směřování. Jestli to dokáže, nebo ne, jestli se dokáže postavit těm, kteří jsou proti tomuto procesu, nedovedu nyní říci, ale vidíme samozřejmě i konkrétní kolísání.“ Na adresu tohoto kolísání pak Putin doplnil, že Zelenskij musí pochopitelně hledat kompromis v ukrajinské společnosti.
Druhým Putinovým signálem k ukrajinskému tématu byla slova o tom, že ruské (státní) televizní kanály (které, jak tvrdil, mají na státu nezávislou redakční politiku) skutečně líčí Ukrajince a Ukrajinu v negativním světle. To je podle Putina chybné. Kritika vlády se nesmí zaměňovat s celým národem a zemí; ruská média tak fakticky dostala shora „stopku“ na negativní kampaň vůči Ukrajině – jako další gesto dobré vůle.
Poněkud bizarním způsobem se na přetřes dostal i sám Emmanuel Macron. V dotazu prezidentu Putinovu zaznělo, že v nedávném projevu si Macron stěžoval, že francouzský „deep state“ narušuje jeho snahy o nové vztahy s Ruskem.
Putinova odpověď byla putinská: „Tak kdo je prezidentem Francie – já, nebo Macron. Ať si udělá pořádek. Na co se mě to ptají? Za prvé, neslyšel jsem to, co řekl, nevím. Ale pokud tam někdo z podřízených narušuje práci, je třeba mu ukázat jeho místo. Nebo ho vyměnit. Vezmi si pak do administrativy svoje lidi a lidi se stejným míněním a všechno bude fungovat jako jeden tým s velkými výsledky.“ Další vzkaz. A docela jasný.
Kritika vůči Západu se tak nakonec ve vystoupení dotkla jenom dvou otázek: jednak politiky USA v oblasti jaderné bezpečnosti, kde Putin kritizoval odchod USA z dohody INF a vzápětí následující test amerických raket středního doletu. A na místě druhém: snaha Evropského parlamentu o nový výklad druhé světové války, dle kterého ji měl rozpoutat spolu s nacistickým Německem i SSSR. Vynechám nyní toto téma (které je na několikastránkový rozbor) a jenom dodám, že Putinova reakce byla nepřekvapivě odmítavá.
Ruský zahraničněpolitický odborník Andrej Kortunov si na Putinově projevu všiml jedné věci. Projev postrádal, jak míní, prvky ruského resentimentu (pozůstatku dřívějších křivd), který Kortunov označuje za „obvyklý akcent v ruském narativu (vyprávění)“ – především ve vztahu k USA a Evropské unii. Rusko řadí k zemím s největším resentimentem, který směřuje k Západu. Pro Kortunova je to špatná i dobrá zpráva. Špatná proto, že resentiment je „nejpřímější formou respektu“. Takže pokud už skutečně Rusko nic takového k Západu necítí, odmítá si Západu vážit. Což by ovšem nebylo pro budoucí vzájemné vztahy ničím pozitivním.
Na druhou stranu resentiment není v mezinárodních vztazích konstruktivním pocitem a jeho absence by mohla napomoci pragmatické spolupráci a zhodnocení vzájemných vztahů. V tomto smyslu je absence resentimentu vůči Západu v Putinově projevu podle Kortunova krokem správným směrem. Dodejme, že krokem, který sice velmi minimalisticky (a opatrně) sladil noty se snahami francouzského lídra. Aspoň prozatím.