Sociolog Gavin Rae ve své analytické stati vysvětluje příčiny a důsledky volebních úspěchů národně konzervativních stran v Maďarsku a v Polsku, které se tuto neděli chystá volit nový parlament.

„Jsem pevně přesvědčen, že přijde den, kdy budeme mít Budapešť ve Varšavě.“

(Jaroslaw Kaczyński 2011)

Nacionalistické a krajně pravicové strany jsou v rámci Evropské unie (EU) na vzestupu. Obrat doprava v mnoha zemích střední a východní Evropy je součástí tohoto obecného trendu. V Maďarsku a v Polsku posílily konzervativně pravicové strany (Fidesz a Právo a spravedlnost) svoji moc a posouvají své země autoritářštějším směrem. Kromě toho přejaly silné nacionalistické a antikomunistické ideologie, zatímco do určité míry kooptovaly (přebraly) podporu krajní pravice. Tento článek studuje tyto pravicové vlády v Maďarsku a v Polsku a rozebírá shody a odlišnosti mezi nimi.

Neoliberální hegemonie

Pravicové vlády v Maďarsku a v Polsku a jejich lídři, Viktor Orbán a Jaroslaw Kaczyński, jsou obvykle kritizováni jako populisté. Tento nejasný a příliš zjednodušený pojem se užívá k popisu toho, jakým způsobem tyto vlády zavedly řadu reforem, které podkopaly základy fungující liberální demokracie. Tvrdí se, že tyto reformy jsou v rozporu s liberálně demokratickou praxí a s hodnotami, na kterých je založena EU. (PZN1 – seznam poznámek je na konci článku). Tyto vlády mají měnit mnohé ze zisků „postsocialistické“ transformace a jsou odchylkami, které je nutné korigovat, abychom se ujistili o budoucím rozvoji těchto zemí. Navíc se často argumentuje, že pravicový trend v Evropě má svůj původ na východě a hrozí infikovat stabilní liberální demokracie v západní Evropě. (PZN2)

Liberální kritika maďarské a polské vlády pramení z řady předpokladů, které jsou spojeny s „postsocialistickou“ transformací ve střední a východní Evropě. Vznikl nový liberální konsensus spolu s celou řadou rozhodnutí, která byla vyloučena z demokratického procesu a byly posíleny „nezávislé“ instituce státu. (PZN3) Předpokládá se, že mnohé sociální a politické konflikty by zmizely v nové liberální éře a že politika by se mohla konstruovat okolo věcí jako jsou životní styly a seberealizace jednotlivce. (PZN4)

Tato liberální agenda se pod tlakem pěstovala v „postsocialistických“ zemích střední a východní Evropy. Tyto země podstoupily extrémní neoliberální reformy, které vedly k deindustrializaci, demontáži sociálního státu, deaktivizaci celých skupin pracovní síly a k vytvoření velkých společenských nerovností a oblastí chudoby. Spolu s tím se začaly vytvářet nové politické systémy takovým způsobem, aby zajistily to, že mnohé věci se budou držet stranou demokratické debaty. Tento trend převažoval, zatímco středoevropské a východoevropské země se integrovaly do Evropské unie a NATO a jejich vlády musely držet kurz reformy, která byla v souladu se vstupnímu požadavky těchto organizací.

Očekávalo se, že země střední a východní Evropy budou kopírovat Západ a stanou se tak „normálními“ zeměmi, které přijímají západní hodnoty a imitují jejich politické a hospodářské systémy. Mělo se jednat o jistou cestu ke svobodě a prosperitě, jakákoliv alternativní vize byla odmítnuta jako odchýlení od kurzu. Tato forma myšlení uvedla tyto země do stavu závislosti a vedla k pocitu podřadnosti vůči Západu. (PZN5) Zvolení pravicových konzervativních stran v Maďarsku a v Polsku byla částečně reakcí na tento stav podřízení. Tyto strany nemohou být chápany jen jako prosté autoritářské reakce na liberální demokracii a přímočará dichotomie mezi liberálním a konzervativním není odpovídajícím rámcem k porozumění těchto stran. Konzervativně nacionalistické vlády spíše sledují semiautonomní politické strategie pomocí programů „kulturního nacionalismu“, který signalizuje částečný rozchod s „postsocialistickou“ érou. (PZN6)

Kolaps levice

Standardní liberální argument tvrdí, že strany konzervativní pravice začaly dominovat politice v Maďarsku v Polsku díky institucionální slabosti demokracie ve střední a východní Evropě a nedostatku postmaterialistických hodnot mezi obyvatelstvem regionu. (PZN7) Toto myšlení replikuje názor, že demokratické liberální centrum je ohroženo autoritářstvím zleva i zprava. Nicméně, abychom porozuměli tomu, jak začala konzervativní pravice dominovat politice v Polsku a v Maďarsku, je nutné zvažovat nikoliv úpadek „liberálního centra“ (které nikdy nemělo v případě těchto dvou zemí nezávislou a silnou základnu), ale spíše úpadek levice.

V maďarské a polské levici v posledních třech dekádách měly převahu dvě strany: Maďarská socialistické dělnická strana (MSZMP) a Demokratická aliance levice (SLD). Obě tyto strany vznikly z vládnoucích stran socialismu, a poté co se potýkaly s potížemi ranných let přechodu ke kapitalismu, obě začaly v polovině 90. let vést vládní koalice. Jejich voličská podpora vyvrcholila na začátku 21. století. MSZPM získala v parlamentních volbách v roce 2002 a 2006 přes 40 % hlasů a polská SLD měla stejnou podporu v roce 2001. Oběma stranám se podařilo stát se hegemonem levého středu v obou zemích a nabízely jedinou politickou alternativu pravicovým stranám. Nicméně poté, co na začátku 21. století vytvořily vlády, tak obě prosazovaly neoliberální programy třetí cesty a ponořily se do korupčních skandálů. V roce 2005 se SLD propadla na jen 11,3 % v parlamentních volbách, a v roce 2015 se levice poprvé v dějinách vůbec nedostala do polského parlamentu.  Mezitím maďarská MSZMP v roce 2010 získala 19,3 % podpory voliči a poté v roce 2018 11,91 %.

Fidesz i Právo a spravedlnost byly schopny zaplnit politické vakuum, které vzniklo díky kolapsu levicových stran hlavního proudu v Maďarsku a v Polsku a pomohly stanovit novou pravicovou nadvládu v těchto zemích.

Konsolidace moci

Fidesz vznikl jako původně elitní strana v roce 1988 s věkovým limitem členů 35 let. Podílel se na rozhovorech u kulatého stolu, které vyjednaly konec „socialismu“ a stal se největším parterem v koalici v roce 1998 poté, co vyhrál celkem 28 % voličské podpory v parlamentních volbách. Během svého vládního angažmá strana nijak nezpochybňovala vládnoucí liberální hegemonii a primárně se zajímala o udržení dobrých mezinárodních vztahů se Západem v době, kdy země dokončila vyjednávání o vstupu do EU a NATO. Nicméně po návratu do vlády v roce 2010 se už neomezovala jenom na tento úkol. Navíc poprvé v „postsocialistických“ dějinách Maďarska strana získala „supervětšinu“ v parlamentu, což znamenalo, že mohla provést reformu ústavy. Strana označila koalici liberálů a bývalých „komunistů“ za někoho, kdo zkorumpoval politický a ekonomický systém a slíbila rozsáhlé reformy, které to měly změnit.

Právo a spravedlnosti (PiS) vznikla v roce 2001 pod vedením bratrů Lecha a Jaroslawa Kaczyńských. (PZN8) Jádrem strany z hlediska vedení i členství byla Aliance středu, která vznikla v roce 1990. Tato strana byla výsledkem takzvané „války nahoře“, ve které se radikální prvky ve vedení bývalého hnutí Solidarita oddělily od křídla, které bylo více otevřené liberalismu. Kaczyńští obvinili liberální křídlo Solidarity z toho, že zradilo hnutí a zformovalo nesvatou alianci s bývalými „komunisty“. Tvrdili, že nová elita si uzurpovala politickou a hospodářskou moc a narušila nový kapitalistický systém tím, že chránila svoje vlastní zájmy. Toto rozdělení uvnitř post-Solidaritní pravice se na čas zastavilo pravicovou koalicí Volební aliance Solidarity mezi roky 1997–2001, na které se účastnila také Aliance středu. Ovšem po volebním debaklu v roce 2001 se Volební aliance Solidarity rozpadla do několika vzájemně konkurenčních stran, kam patřila také nově vzniklá PiS. Po následném volebním kolapsu levicové SLD v roce 2005 začaly polské politice dominovat dvě pravicové strany: PiS a Občanská platforma (PO). Po krátkém vedení koalice od roku 2005 se PiS stala hlavní opoziční silou v letech 2007 až 2015. PiS označila PO za někoho, kdo nyní náleží ke zkorumpované elitě země a slíbila, že vyčistí stát poté, co vyhrála parlamentní volby v roce 2015.

Ekonomická kontinuita a změna

Navzdory protiliberální a nacionalistické rétorice se maďarské a polské vlády obecně neodchýlily od předchozí hospodářské politiky, která se prosadila v jejich zemích. Jedním z mnoha protikladů charakterizující tyto vlády je ten, že přestože se občas dostaly do konfliktu s EU, zůstaly na ní závislé. Maďarsko a Polsko dostávají jedny z nejvyšších evropských fondů a dotací. Ty jim umožnily zvýšit veřejné investice, které se staly hlavní silou ekonomického růstu v obou zemích – v Polsku činí evropské peníze 61 % infrastrukturálních výdajů a v Maďarsku 55 %. Kolem 9 % rozpočtu EU je alokováno v Polsku, zatímco 2,5 % v Maďarsku, které dostává vyšší podíl na hlavu než Polsko. (PZN9) Navíc z obou zemí směrovala velká vlna emigrace od vstupu do EU. Přes pozitiva členství v EU jsou obě země nerovně integrovány do evropské dělby práce prostřednictvím deindustrializace po pádu „socialismu“. Roční odtok zisků a příjmů z majetku je ve skutečnosti vyšší než přítok evropských fondů a dělal v průměru mezi roky 2010 a 2017 6 % HDP Polska a 7,2 % Maďarska. (PZN10)

Současné vlády v Maďarsku a Polsku tak lze považovat za neoliberální, pokud to chápeme nikoliv ideologicky, ale spíše jako vládní realizaci politiky, která na prvním místě slouží kapitálu. (PZN11) V době vlády Fideszu byl například zaveden nový pracovní zákon, který omezuje práva práce a zvyšuje flexibilitu práce, zavedl rovnou daň z příjmu pro jednotlivce, snížil korporativní úroky ze 14 % na 9 %, udržel striktní rozpočtovou disciplínu, zavedl škrty v dávkách a uvedl do praxe represivní program veřejných prací, který platí asi 180 tisícům pracovníků mzdu o něco větší než jen 150 eur měsíčně. Zatím vláda pomohla, a to i přes to, že země zůstává velmi silně závislá na zahraničním kapitálu, vytvořit vnitřní oligarchickou formu kapitalismu prostřednictvím podpory na státu závislé buržoazie, která je loajální Fideszu. (PZN12)

Během dvou a půl let ve vládě strana PiS uvedla do praxe řadu „prosociálních“ ekonomických kroků. V prvním roce zavedla PiS štědrý balíček přídavků na děti (500+), zvedla minimální mzdu, snížila věk odchodu do penze. 500+ přídavek na děti měl okamžitý pozitivní dopad. Mezi roky 2015 až 2017 se snížila dětská chudoba z 23 % na 11 %, na přídavky dosáhlo nyní místo jen 2 milionů dětí celkem 3,8 milionů, i když přes 3 miliony dětí jsou z něj stále vyloučeny. (PZN13) Nicméně polská vláda selhala ve změně regresivních daňových zákonů k přerozdělení bohatství. Kromě toho, vláda PiS ve snaze i nadále podpořit zahraniční investice zavedla nový systém zvláštních ekonomických zón, které jsou v Polsku, kde investoři obdrží výjimky pro zdanění na 10 až 15 let. (PZN14)

Autoritářství a demokracie

V protikladu s ekonomickou politikou právní a státní reformy (v oblastech jako soudnictví a média), které strany Fidesz a PiS realizovaly, se výrazně rozešly s mnoha minulými liberálními ortodoxiemi. Tyto vlády zčásti opustily roli „imitátorů“ Západu jako snahy obrátit své země v „normální“ země prostřednictvím podpory západních hodnot. Ve druhém desetiletí 21. století už nebyl liberalismus idealizovanou vizí budoucnosti ve střední a východní Evropě, ale začal se asociovat s dvěma dekádami „skutečně existujícího kapitalismu“ a s nefunkčností západního kapitalismu. (PZN15) V Maďarsku a Polsku se liberální konsensus podporoval ve všech velkých politických stranách, v akademickém světě a v médiích, a byl prosazován zvnějšku mezinárodními organizacemi.

Fidesz i PiS se postavily proti liberální demokracii prostřednictvím volební většiny, kterou demokraticky vyhrály. Tvrdily, že chrání suverenitu a demokracii svých zemí proti (vnitřním a vnějším) elitám, které dominovaly státním institucím. Využily těchto demokratických většin ke změně institucí země a odstranily některá omezení, která měla omezovat jejich moc ve vládě. Liberální kritici maďarské a polské vlády je popsaly jako „iliberální“ nebo „většinové“ a snažící se zrušit demokratické brzdy a protiváhy, které udržují zdravou politickou demokracii. (PZN16)

V roce 2010 strana Fidesz vyhrála dvoutřetinovou většinu v parlamentu, což jí umožnilo změnit ústavu země. (PZN 17) V roce 2011 byla nová ústava přijata poté, co uspěchaně prošla parlamentem bez řádných politických konzultací. Počet poslanců se snížil z 389 na 199 tak, aby se posílila politická pozice Fideszu a došlo ke změně oblasti působnosti ústavního soudu, aby Fidesz dostala víc moci. Strana byla úspěšná v získání kontroly nad médii, provozuje velké mediální kolosy, které zahrnují velké oblasti veřejných i soukromých médií. Vláda Fideszu využila státních peněz k tomu, aby financovala „informační kampaně“ (v rozsahu kolem 250 milionů dolarů v roce 2017) o problémech jako jsou imigranti, EU a George Soros. Maďarská vláda také kombinovala protiimigrační politiku (více dále) s útokem na nevládní organizace v zemi. V červnu 2018 byl přijat zákon „Stop Soros“, který kriminalizuje každého jednotlivce nebo skupinu, která nabízí pomoc nelegálním migrantům požadovat azyl, tedy omezuje aktivity nevládních organizací, které v této oblasti pracují. (PZN18) Zhruba ve stejnou dobu vláda zavedla nový zákon, který požaduje, aby zahraniční univerzity v Maďarsku měly také kampus v zemi svého původu – je to zákon, který v praxi omezuje jen aktivity Středoevropské univerzity, kterou založil George Soros. (PZN19)

Situace v Polsku se od Maďarska liší, protože navzdory tomu, že se PiS stala první stranou v moderních dějinách Polska, která vyhrála celkovou většinu, nezískala nutnou dvoutřetinovou většinu požadovanou ke změně ústavy. Tím pádem, i když strana nešla ve svých reformách tak daleko jako Fidesz, porušovala části ústavy tak, aby podle nich mohla postupovat. V době kratší než tři roky u vlády PiS zvládla převzít skoro kompletní kontrolu nad soudy tak, že zavedla změny do Národní rady soudnictví, odmítáním zveřejnit a přijmout rozhodnutí Ústavního soudu a jmenováním vlastních preferovaných kandidátů do tohoto soudu. Strana také získala kontrolu nad veřejnými médii a proměnila je v hlásné trouby vlády. Financování nevládních organizaci bylo centralizováno, což ohrožuje ty nevládní organizace, které jsou kritické k vládě. (PZN20)

Obě strany, Fidesz i PiS, posílily svoji moc ve státě a posunuly svoje země autoritářštějším směrem. Částečně se jedná o reakci na selhání (neo)liberalismu v těchto zemích a paradoxně to vyžaduje, aby tyto strany mobilizovaly části společnosti pro participaci v demokratickém procesu. Nicméně konzervativně národní vlády v Maďarsku a v Polsku nejen narušují praxi a instituce liberální demokracie, ale také vědomě posouvají své země více doprava.

Antikomunismus

Liberální kritika maďarské a polské vlády odpovídá běžné mylné představě, že neexistuje podstatný rozdíl mezi levicovým a pravicovým „extremismem“. Takové myšlenky získaly na popularitě v posledních letech, vycházejíce z teorie „dvojího totalitarismu“ fašismu a komunismu a liberální představy, že hlavním zaměřením politiky je vyloučení levého a pravého extrému. Přijetím „symetrické“ pozice vůči komunismu a fašismu, dokáže konzervativně-národní pravice odvést pozornost od nebezpečí rasismu a krajní pravice ke komunismu a k levici.

Antikomunismus hraje pro maďarskou a polskou vládu velkou roli. Začněme s tím, že je využíván k ospravedlnění jejich reforem státu, založených na tvrzení, že elita zakořeněná v „socialistickém“ systému pokračuje v dominování státních právních a politických institucí. (PZN21) V prvních desetiletích „postsocialistické“ doby byla hlavní politická štěpení v Maďarsku i v Polsku mezi levým středem, který vznikl z bývalých vládních stran z doby „socialismu“, a liberálními a konzervativními stranami. Nicméně kolaps podpory pro strany levého středu otevřel nové rozdělení, Fidesz a PiS teď určovaly „postkomunistickou“ elitu, která nyní zahrnovala i liberály, kteří se měli spiknout s bývalými komunisty v době přechodu moci. Téměř každý, kdo nesouhlasí s vládní politikou, může být nyní obviněn z toho, že slouží této „postkomunistické“ elitě.

Zároveň začaly obě vlády ofenzívu proti symbolům a dějinám „socialistického“ období, aby tak delegitimizovaly celou levici. V Maďarsku i v Polsku byly zakázány komunistické (a fašistické) symboly dávno před tím, než volby vyhrály Fidesz a PiS. Nicméně tyto zákony měly omezený dopad v praxi, protože tyto symboly jsou zákonem zakázány jenom, když jsou považovány za propagaci totalitarismu. (PZN22) Fidesz i PiS rozšířily kampaň proti „komunismu“ na širší levici. Například některé pomníky, které připomínaly boj proti Horthyho vojenskému diktátorství a režimu Šípového kříže v Maďarsku, byly odstraněny. Navíc, celá sbírka rukopisů a korespondence Archivu Györgyho Lukácze byla odvezena pryč a jeho socha v budapešťském parku odstraněna. Tato atmosféra extrémního antikomunismu vedla k absurditám: například, když krajně pravicová média protestovala proti výstavě Fridy Kahlo v Budapešti (kvůli jejímu vztahu s Trockým) anebo když Orbán vyhrožoval pivovaru Heineken v Maďarsku za to, že má v logu rudou hvězdu. (PZN23) V Polsku byla zahájena nová agresivní antikomunistická historická politika. Ta zahrnovala odstraňování pomníků a změny názvů ulic, a to nejen z komunistického období, ale také z doby sovětského vítězství nad fašismem, prohlášením, že bude odstraněno až 500 sovětských pomníků po celé zemi. Tato zpátečnická historická kampaň také zahrnuje pokusy o změnu názvů ulic, který připomínají více než 3000 polských dobrovolníků, kteří bojovali ve španělské občanské válce a také osobnosti spojené s předválečným socialistickým hnutím. Iracionalita „symetrie“ se ukázala, když byla skupina krajních neonacistů zachycena na filmu, jak slaví narozeniny Hitlera a vláda to okamžitě prohlásila za důvod pro boj proti organizacím, které zastávají tradice komunismu i fašismu. (PZN24)

Ideologie extrémů, která dělá rovnítko mezi komunismem a fašismem, byla nedílnou součástí „postsocialistické“ politické krajiny ve střední a východní Evropě. Jako první ji zavedli liberálové, aby posílili politický střed a oponovali „extremismu“ a „autoritářství“ zleva a zprava. Nicméně konzervativní a nacionalistická pravice ji nyní využívají k tomu, aby odvedly pozornost od rostoucího problému rasismu a krajní pravice k údajné hrozbě komunismu a levice. (PZN25) Využití antikomunismu maďarskou a polskou pravicí je součástí širšího zpátečnického obratu v těchto zemích a vytváření nově vnímaných nepřátel národa.

Nacionalismus a krajní pravice

Strany Fidesz a PiS využily rasismus jako prostředek ke konsolidaci své politické základny. Zastávaly tvrdý protiuprchlický postoj a obě vlády se odmítly podílet na evropském přesídlovacím programu a přijmout kvóty na uprchlíky. (PZN26) Protiuprchlická propaganda Fideszu a PiS se liší od té, která je ve většině západoevropských zemí. Na prvním místě, obě strany využívají otevřeně extrémní islamofobní jazyk, který obvykle používají jenom strany krajní pravice. Viktor Orbán nazval uprchlíky „islámskými nájezdníky“ a deklaroval, že křesťanská a muslimská společenství se nedokáží vzájemně integrovat. Kaczyński a prezident Andrzej Duda podobně argumentovali proti přijímání uprchlíků v Polsku, protože mohou „přinést nemoci“. (PZN27) Za druhé, maďarská a polská pravice využila uprchlického problému k tomu, aby mohla tvrdit, že brání národní suverenitu a kulturní identitu své země proti vnějším silám. Zatímco západoevropská krajní pravice má sklon k tomu útočit na imigranty a uprchlíky, kteří žijí v jejích zemích, maďarská a polská pravice tvrdí, že se snaží zabránit tomu, aby se jejich země staly multikulturními, že jsou pevnost bránící to, co vidí jako bílé křesťanské dědictví Evropy. Proto pravice v Maďarsku a v Polsku prosazuje extrémní formu kulturního nacionalismu, v rámci něhož prohlašuje nejen to, že prosazuje na západní Evropě nezávislý směr vývoje, ale vlastně to, že uchovává jádrové hodnoty na kterých byla západní Evropa postavena. To je potom rozšířeno za předěly problematiky uprchlíků a multikulturalismu na oblasti jako jsou sexuální práva, rodina a náboženství.

Tyto národně-konzervativní vlády pomohly uvolnit cestu k vzestupu rasismu a krajně pravicových názorů. Nicméně zároveň s tím nadvláda Fidesze a PiS částečně marginalizovala strany krajní pravice. Situace krajní pravice v těchto dvou zemích je značně odlišná vzhledem k rozdílným dějinám obou zemí. V Maďarsku předválečný Horthyho režim spolupracoval s nacistickým Německem a za druhé světové války zformovala Strana Šípového kříže loutkovou nacistickou vládu. Hlavní maďarská krajně pravicová strana Jobbik sáhla zpátky po symbolech a tradicích Horthyho režimu a velmi po tradicích antisemitismu a fašismu. Tři roky od vzniku Jobbiku (v roce 2006) utvořil její lídr Gábor Vona paravojenské Maďarské gardy. V roce 2009 byly po pochodu romskou čtvrtí zakázány. V parlamentních volbách v roce 2010 a 2014 byl Jobbik třetí největší stranou (získal 16,67 % a 20,22 %). Přestože ve volbách 2018 strana mírně oslabila (na 19,06 %), tak se stala druhou nejsilnější stranou v maďarském parlamentu. Před těmito volbami prošla strana Jobbik kosmetickou změnou, distancovala se od nejextrémnějších názorů a prezentovala se jako „moderní konzervativní strana“, která si přeje zvrátit některé nedemokratické reformy Fideszu. (PZN28)

Polská krajní pravice nemá jako svoje referenční body dějiny vlád fašistické nebo nacistické kolaborace. Pravice se spíše obrací k předválečným nacionalistický politikům (Roman Dmowski), zkresluje historické události jako Varšavské povstání, rehabilituje složky jako nacionalistické pluky, které částečně spolupracovaly s nacisty a paravojenské jednotky, které po druhé světové válce bojovaly proti komunistické vládě. Žádná krajně pravicová strana se nedokázala etablovat jako nezávislá síla v polské politice hlavního proudu. Nicméně v roce 2015 se pět poslanců, které podpořilo krajně pravicové Národní hnutí, dostalo do parlamentu v rámci kandidátky Kukiz’15. (PZN29) Krajně pravicové organizace (Národní hnutí, Národní radikální tábor a Celopolská mládežnická organizace) se staly v Polsku v posledních letech aktivnějšími. Jednou z jejich hlavních aktivit bylo pořádání každoročních pochodů na Den nezávislosti 11. listopadu. Pochody přilákaly desítky tisíc lidí, mnozí z nich nejsou s krajní pravicí nijak spojeni. Ukazuje to na to, že krajní pravici se v Polsku povedlo podnítit podporu daleko mimo svoji politickou základnu, což podpořilo celkový úkrok doprava za vlády PiS.

Konflikt s EU

Fidesz a PiS nedokázaly napravit ekonomicky podřízenou pozici jejich zemí v Evropské unii a zůstávají závislé na fondech EU. Místo toho se pokusily o to, prosadit nezávislou formu konzervativní politiky, která vede ke konfliktu s EU, který se týká hlavně dvou problémů. Prvním je odmítnutí Maďarska a Polska přijmout kvóty EU na uprchlíky. To, jak už bylo řečeno shora, bylo oběma stranami využito k tvrzení, že chrání národní suverenitu a kulturu svých zemí proti vnějším zásahům. Za druhé, Evropská unie kritizovala obě země za narušování právního státu svými reformami.

Na konci roku 2017 EU spustila článek 7 proti Polsku (poprvé se tak stalo proti členskému státu), což by teoreticky mohlo vést ke ztrátě volebních práv v EU. EU obvinila Polsko z toho, že využilo demokratické většiny k tomu, aby „se politicky vměšovala do rozdělení mocí, správy a fungování soudní moci“. (PZN30) EU zahájila kroky nejprve proti Polsku, i když jeho reformy nebyly tak extrémní jako v Maďarsku, protože k tomu, aby je mohlo prosadit i bez parlamentní většiny muselo porušit ústavu země. Kromě toho Fidesz je lépe integrován do evropské mainstreamové politiky jako člen frakce Evropské lidové strany v Evropském parlamentu (PiS patří k frakci Evropských konzervativců a reformistů), což ho chránilo (do nedávna, nyní je jeho členství suspendováno – pozn. překladatele) před politickými útoky. Nicméně v září 2018 byl rovněž spuštěn článek 7 proti Maďarsku na základě toho, že znevážilo hodnoty EU v otázkách jako jsou nezávislost soudů, korupce, svobody slova, akademické svobody, náboženská svoboda, práva menšin a uprchlíků. (PZN31)

Tyto dvě země střední a východní Evropy se teď ocitají v otevřeném sporu s EU. Vyvracejí tato obvinění tím, že brání svoje kulturní a národní tradice a demokratický mandát. Není pravděpodobné, že by Maďarsku a Polsku skutečně suspendovaly volební právo, protože obě země oznámily, že každý pokus o to budou vetovat. V Evropském parlamentu (do voleb v roce 2019) byla značná menšina, která těmto krokům oponovala, v následujících volbách tato menšina může narůst. Fidesz a PiS jsou součástí širšího nárůstu konzervativních a krajně pravicových stran v Evropě, a jejich relativní úspěch je znakem toho, že dochází k roztříštění liberální hegemonie uvnitř EU.

Spojeni v opozici?

Pravicové vlády v Maďarsku a v Polsku nelze chápat v rámci jednoduchého rámce liberální versus konzervativní. Fidesz a PiS posunuly svoje země autoritářštějším směrem a podkopaly mnohé struktury a instituce liberálně demokratického systému. Do určité míry se jednalo o reakci na neférovost a neodpovědnost ekonomického a politického systému po roce 1989. Neoliberální transformace narušila základy pro stabilní demokracie a přijala do sebe ideologie konzervativismu a antikomunismu. Liberalismus se nikdy nestal nezávislou politickou silou v těchto zemích. Vítězství krajně pravých konzervativně nacionalistických stran v Maďarsku a v Polsku bylo dosaženo porážkou levice, která byla zahrnuta do neoliberálního konsensu. Tento proces není jedinečný jenom pro Maďarsko a Polsko. Po celé EU ztrácejí strany levého středu podporu a otevírají cestu k nárůstů pravicových nacionalistů a krajně pravicových stran.

Tento kontext také pomůže vysvětlit, proč je nemožné efektivně oponovat těmto vládám jen prostřednictvím obrany demokracie proti autoritářství. Velké demonstrace jsou čas od času organizované proti vládním reformám především v Polsku. Nicméně tyto demonstrace postupně zeslabují rozsahem, opoziční hnutí jsou na okraji a vládnoucí strany mají stále navrch ve výzkumech voličské podpory. Někteří argumentují tím, že by se všechny strany, které jsou proti těmto vládám, měly spojit do jednoho bloku. Jeden z významných odborníků na populismus dokonce navrhl jednotnou volební alianci, která by před volbami v Maďarsku zahrnula i Jobbik. (PZN32) Jenže taková strategie omezuje opozici na malou (a často privilegovanou) část společnosti a neadresuje sociální frustrace a hněv, který byl způsoben přechodem ke kapitalismu. K tomu, aby došlo k nápravě, je nutné, aby se obnovila levice jako nezávislá politická síla, která stojí proti autoritářským, konzervativním a nacionalistickým programům pravice, zatímco by nabídla pokrokové ekonomické alternativy, které by se setkaly s potřebami většiny společnosti.

Poznámky a vysvětlivky:

PZN1: Institute for Global Change. (2018). European Populism: Trends, Threats and Future Prospects (online), zde.

PZN2: Tyto myšlenky byly popularizovány historiky jako je Timothy Snyder a Ernst Nolte, kteří tvrdili, že nacismus byl v podstatě imitací komunismu z východu. Snyder nyní rozšiřuje toto myšlení na moderní dobu a tvrdí, že konzervativní, autoritářská politika, která roste v některých západních zemích byla okopírována z Ruska. Snyder (2018), Vladimir Putin’s politics of eternity | Timothy Snyder (online) The Guardian, zde.

PZN3: Frank Furedi (2018), A Liberal Defense of Populism (online), The American Interest, zde.

PZN4: Chantal Mouffe, On the Political, Florence: Taylor and Francis, 2011.

PZN5: Ivan Krastev and Stephen Holmes, ‘Imitation and Its Discontents’, Journal of Democracy 29,3 (2018) 117-128.

PZN6: Pojem kulturního nacionalismu obecně popisuje to, jak v neoliberální době jsou rozvíjející se země neschopny toho prosadit nezávislou ekonomickou cestu rozvoje a místo toho prosazují nezávislou politiky jen v oblasti kultury a sociální politiky. Viz Radhika Desai, ‘Introduction: Nationalisms and Their Understandings in Historical Perspective’, Third World Quarterly 29,3 (2008), 397-428.

PZN7: Institute for Global Change (2018), European Populism: Trends, Threats and Future Prospects (online), zde.

PZN8: V roce 2005 Lech Kaczyński byl zvolen prezidentem Polska a v roce 2006 se Jaroslaw Kaczyński stal premiérem předtím, než PiS prohrála v parlamentních volbách v roce 2007. V roce 2010 prezident Kaczyński zahynul spolu s dalšími 98 lidmi, prominenty polské politiky, při pádu letadla v Smolensku.  Tato událost vedla k dalšímu rozdělení v polské politice: mnozí v PiS tvrdili, že se jednalo o důsledek vědomého útoku, snad organizovaného Ruskem ve spojení s částmi polských tajných služeb. Umožnilo to nový diskurz pro ty, kteří se snaží o prohloubení historického revisionismu a prosadit víc konfrontační vztah s Ruskem. Jaroslaw Kaczyński osobní spojení s touto tragédii prohloubilo jeho emotivní spojení s částí pravicového konzervativního elektorátu. Viz: Czesław Kulesza and Gavin Rae (2018), The Law and Justice Party and Poland’s Turn to the Right (online), Transform-network.net, zde.

PZN9: Steven Erlanger (2018), ‘As Poland and Hungary Flout Democratic Values, Europe Eyes the Aid Spigot’ (online), Nytimes.com, zde.

PZN10: Thomas Piketty (2018), ‘2018, the year of Europe’ (online), Le blog de Thomas Piketty, zde.

PZN11: Radhika Desai (2018), ‘Neoliberalism and Cultural Nationalism: A Danse Macabre’ (online), Academia.edu, zde.

PZN12: Mihály Koltai (2018), ‘The economics of ‘Orbánism’ | Lefteast (online), Criticatac. ro, zde. <https://tinyurl.com/ybz4oht4>; Zoltán Pogátsa (2018), ‘The Political Economy of Illiberal Democracy’ (online), Social Europe, zde.

PZN13: Ryszard Szarfenberg (2018), ‘Wpływ świadczenia wychowawczego (500+) na ubóstwo ogółem i ubóstwo dzieci na podstawie mikrosymulacjiwer 1.1’, (online) Academia.edu, zde.

PZN14: Polandinenglish.info (2018), ‘Poland becomes a special economic zone for investors’, (online), zde.

PZN15: Krastev and Holmes.

PZN16: Pojem iliberální demokracie byl často aplikován na tyto země. Byl popularizován v 90. letech in Fareed Zakaria, ‘The Rise of Illiberal Democracy’, Foreign Affairs 76,6 (1997), 22.

PZN17: Maďarské volební právo má silný majoritní charakter, který má zabránit politickému chaosu. Tím pádem například v roce 2010 Fidesz získal jen 53 % hlasů, ale měl 68 % parlamentních křesel. Viz: Péter Krekó and Zsolt Enyedi, ‘Orbán’s Laboratory of Illiberalism’, Journal of Democracy 29,3 (2018), 39-51.

PZN18: Reuters (2018), ‘Hungary passes anti-immigrant ‘Stop Soros’ laws’, (online) The Guardian, zde.

PZN19: Shaun Walker (2018), ‘Liberal Hungarian university warns Viktor Orbán could force it abroad’, (online) The Guardian, zde.

PZN20: DW.COM (2018), ‘Poland: Bringing NGOs into the government fold?’, DW, 1 October 2017, (online) zde.

PZN21: Toto tvrzená bylo hrubě přeháněno. Například průměrný věk soudce v Polsku je ranných 40 let. Viz: Christian Davies, ‘Hostile Takeover: How Law and Justice Captured Poland’s Courts’, (online) Freedomhouse.org, zde.

PZN22: Krytyka.com. (2018). Halya Conash, ‘”Decommunization” Laws: Deeply Divisive and Destined for Strasbourg’, (online) Krytyka.com, zde.

PZN23: The Guardian (2018), ‘Hungary threatens to ban Heineken’s red star as “communist”’, (online) zde; Reuters (2018), ‘Frida Kahlo exhibit criticised in Hungary for “promoting communism”’, (online) zde; Róbert Nárai (2018) ‘The Destruction of History’. (online) Jacobinmag.com, zde.

PZN24: Gavin Rae, (2018), ‘Eastern Europe’s Right-Wing Shift Is Not Unique’, (online) Social Europe, zde; The Calvert Journal (2018), ‘Poland to remove 500 Soviet monuments’, (online) zde.

PZN25: Adam Ostolski (interviewed by Agnieszka Wiśniewska) (2018), ‘Strywializowany antykomunizm toruje drogę faszyzmowi’, (online) KrytykaPolityczna.pl, zde.

PZN26: Od obou zemí se žádalo, aby přijaly relativně malá podíl z celkem 160 tisíc uprchlíků zahrnutých do tohoto schématu. Po Maďarsku se žádalo, aby přijala 1300 uprchlíků, zatímco Polsko za vlády PO souhlasilo s tím, že příjme 7 tisíc uprchlíků, nicméně vláda PiS slib odmítla.

PZN27: Harriet Agerholm (2018), ‘Refugees are “Muslim invaders”, says Hungarian PM Viktor Orban’, (online) The Independent, zde; Aljazeera.com (2018), ‘Poland’s president warns of refugees bringing epidemics’, zde.

PZN28: András Schiff (2018), ‘Hungarians must face their Nazi past, not venerate it’, (online) The Guardian, zde <https://tinyurl.com/y9huwzbm>; BBC News (2018), ‘Is Hungary’s Jobbik leader really ditching far-right past?’, (online), zde.

PZN29: Kukuz’15 je volební kandidátka, kterou utvořila rocková hvězda Pawel Kukiz pro volby v roce 2015. Jedná se o politickou formaci, která je obecně pravicová a často se spojuje s PiS v parlamentu, i když se prezentuje jako anti-establishmentové hnutí.

PZN30: Alice Cuddy (2018), ‘What is “Article 7” and why was it triggered against Poland?’ Euronews (online) ,zde.

PZN31: Agence France Presse (2018), ‘Parliament initiates steps under Article 7 over Hungary’s “systemic threat” to EU values’, France 24 (online), zde.

PZN32: Cas Mudde (2018), ‘To save Hungary’s liberal democracy, centrists must work with the far right’, (online) The Guardian, zde.

Článek byl publikován v Yearbooku Transform Europe za rok 2019 – The Radical Left in Europe – Rediscovering Hope, Edited by Walter Baier, Eric Canepa and Haris Golemis, 397 pages, Paperbackm ISBN 978-0-85036-751-5
Cena: £ 17.99, Merlin Press

Tento článek vychází v rámci mediální spolupráce s Transform! Europe. Publikujeme se svolením.

Překlad do českého jazyka: Veronika Sušová-Salminen