Politolog Zdeněk Vopat míní, že turecká vojenská invaze do Sýrie je dalším příkladem očividného poklesu autority a moci Spojených států jako světového hegemona.
V létě roku 1989 publikoval americký teoretik Francis Fukuyama článek v periodiku The National Interest pod názvem „The End of History“? Ve svém článku Fukuyama tvrdil, že neoliberální světový pořádek triumfoval. Tento pořádek symbolizovala americká hegemonie jakožto jediné supervelmoci. O 30 let později můžeme říci, že se Fukuyamovy teze nenaplnily. USA ztrácejí své ekonomické, ale i vojenské prvenství a jsou nuceny o své vedoucí postavení soutěžit vůči neformální koalici Číny a Ruska. Tato koalice vytváří prostor pro sdružování států, které jsou nespokojeny s americkou dominancí. Zároveň existence této neformální koalice vytváří větší manévrovací prostor pro země, které až dosud byly součástí americké zóny vlivu. Jednou z takových zemí je právě Turecko.
Turecko je jedním z nejstarších členů NATO, do kterého bylo přijato roku 1952. Vzhledem ke své blízkosti k zakavkazským republikám tehdejšího SSSR bylo Turecko strategicky velmi důležitým členem aliance. Připomeňme si, že za kubánské krize vznesl Sovětský svaz požadavek na stažení raket středního doletu z tureckého území. Zatímco se Turecko stalo členem NATO poměrně brzy po jeho vzniku, nepodařilo se mu přes dlouhotrvající diplomatickou snahu se stát členem evropského integračního procesu jakým je EU. Tuto skutečnost vnímalo Turecko velmi negativně. Turecký odklon od „Západu“ se zostřil po nezdařeném vojenském převratu proti současnému prezidentovi Recepu Tayyipu Erdoganovi 15. července roku 2016. Existují domněnky, že alespoň část americké elity o chystaném převratu věděla, ale neinformovala tureckou stranu, která byla údajně naopak o možném převratu informována ruskými zpravodajskými službami.
V reakci na tento převrat prezident Erdogan normalizoval vztahy Turecka s Ruskou federací, které se prudce zhoršily po sestřelení ruského stíhacího bombardéru Su-24 nad turecko-syrskou hranicí v listopadu 2015. Po nezdařeném vojenském převratu v Turecku se však vztahy mezi Tureckem a Ruskou federací oteplily na tolik, že Turecko přes protesty ostatních členů NATO zakoupilo v prosinci 2017 ruský protiraketový systém S-400, jehož instalace započala v červenci roku 2019. Přes zamítavý postoj USA turecká armáda vstoupila 9. října 2019 na syrské území ovládané prozápadními kurdskými oddíly.
Ponechme nyní stranou otázku, zda svým postupem porušilo Turecko mezinárodní právo, konec konců je možné argumentovat, že americká přítomnost na syrském území bez pozvání syrské vlády porušuje mezinárodní právo rovněž. Ovšem postup Turecka ukazuje, nakolik se zmenšila americká hegemonie. USA již delší dobu nemohou kontrolovat zahraniční politiku států jakými jsou Čína a Ruská federace, ale turecký nákup protiraketového systému S-400 a včerejší turecká invaze do Sýrie ukazuje, že USA ztrácí kontrolu nad svými spojenci v NATO. Samozřejmě je možné namítat, že ve světové historii se jedná o události podružného významu, nakonec prezident Erdogan nebude tureckým nejvyšším představitelem na věky.
Ovšem tyto dvě události ukazují, jak vzdálená je realita americké celosvětové hegemonie. Americké mocenské elity si nejsou schopny vynutit poslušnost důležitého regionálního hráče, který je členem jimi vytvořené aliance. Tento člen si dovoluje nakupovat moderní zbraňové systémy od protivníka NATO a provádí nezávislou zahraniční a vojenskou politiku. Včerejší turecká invaze do Sýrie ukazuje nedostatek mocenské váhy USA, neboť Turecko je natolik významným členem NATO, že pokud Spojené státy nechtějí přijít o tohoto významného člena aliance, musí jeho nezávislé zahraniční a vojenské politice pouze přihlížet.
Lze sice očekávat, že USA zavedou vůči Turecku určité ekonomické sankce, ale je velmi pravděpodobné, že s tímto vývojem Ankara počítá, takže jakožto „páka“ na turecké vedení budou tyto sankce neúčinné. V každém případě zůstává pravdou, že velmoc, která si není schopna vynutit poslušnost u svých nejbližších spojenců, se nemůže nazývat světovým hegemonem. Tím samozřejmě není řečeno, že by Spojené státy nebyly jednou ze supervelmocí. Ovšem i jejich manévrovací prostor je silně limitovaný akcemi regionálních aktérů, jakým je právě Turecko.