Jan Schneider si v dnešním jazzovém průvodci připomene bubeníka Petera Edwarda “Ginger” Bakera.
Pohřeb střídá pohřeb, ale z hlediska bubenického to všechno byla jen ouvertura k finále, v němž 6. října odešel Peter Edward „Ginger“ Baker (*1939), jeden z největších synů, co kdy seděli za bubny. Jeho odchod byl oslaven naprosto nebývale, způsobem, o němž si všechny ty celebrity mohou nechat nechat zdát: minutový virbl jsem zakončil několika mocnými řachami na činely a basový buben neboli kopák. Protože Ginger si to zaslouží. Už jsem jeho bubenické umění připomněl (30.6.2019), jen dodám, že jeho brejky obecně tak zdomácněly, že je hráli i bubeníci třeba tanečních orchestrů. Dnes zmíním i jeho dovednost kompoziční. Those Were The Days je jedním z Gingerových majstrštyků. Bohatý „spodek“ skladby je důkazem, že si trio The Cream zvukově naprosto vystačilo. Zde je zvuk ještě obohacen o „tubular bells“. Ginger předvádí, že není nutno dát mnoho úderů, ale že spíše záleží na tom jak, kdy a kam. (Připomíná to vtip, jak řidič nechá přivézt své nepojízdné auto do autoservisu. Opravář ho prohlíží, pak někam klepne kladívkem, auto nastartuje a řidič může odjet. Zarazí ho však výše úhrady za opravu. „Sto korun za jedno klepnutí kladívkem?!?“ Opravář vysvětluje: „Jedna koruna za jedno klepnutí kladívkem. Devadesát devět korun za to, vědět kam.“) Zpět k The Cream. V případě této kapely se rozhodně nedalo mluvit o tom, že by měla „těžký spodek“ – ale za to mohou asi Gingerovy začátky v dixielandu, kde se naučil, jak má být hra bubeníka vypointována.
Sweet Wine je další z Bakerových kompozic. Zde je v podání tria, které se dalo znovu dohromady po 36 letech – a jak vidět, hráči neztratili nic ze své proslulé chuti experimentovat a vydávat se do improvizačně neprozkoumaných prostor. Gingerovi bylo tehdy 66 let. Do What You Like nás přivádí zpět do éry Blind Faith, skupiny, která vznikla v roce 1969 po rozpadu The Cream. Nádherně jazzová rytmika je něco, co Gingerovi evidentně sedělo, obzvlášť, když to bylo v 5/4 rytmu (inspirace Desmondovým „Take Five“ je nasnadě). Bakerovo sólo – byť jde o studiovou nahrávku – patří mezi bubenické poklady, protože není exhibicí, ale etudou, v níž bubeník téma rozvíjí a obměňuje. Závěrečnou skladbou je zase jak rytmicky, tak i melodicky! – nesmírně zajímavá skladba What A Bringdown.