Ivo Šebestík píše o tom, jaké důsledky má vlastnictví médií multimiliardáři a jak to souvisí s werichovským „Co třeba, to netřeba.“
Když se na veřejnosti objevila informace o tom, že nejbohatší Čech Petr Kellner kupuje nejsledovanější českou televizi Nova, znovu se vrátila do popředí otázka, co to znamená, když multimiliardáři vlastní velká média mající dominantní vliv na utváření veřejného mínění.
Nicméně, obávám se, že takto položená otázka má v naší současnosti už jen přibližně takový význam, jako ptát se, zda je nebezpečné, když pacient, jehož celé tělo již úplně zachvátila a rozložila lepra, nějak utrpí, když k tomu všemu dostane ještě rýmu. Západní společnost s celou svojí demokratickou kulisou je skrz naskrz prožraná malomocenstvím finančních vlivů a vazeb. Za peníze je v ní už dávno k dostání úplně všechno, snad jen s výjimkou charismatu a vlastní vrozené inteligence. Pouze tyto dvě hodnoty nejsou doposud na trhu, což se zvláště křiklavě projevuje na úrovni politické scény, na níž je inteligence a charismatu méně nežli palem na Aljašce, kopretin na Sahaře či čtyřlístků na louce.
Pokud multimiliardář vlastní nějaké médium hlavního proudu, jako jsou velké deníky, vlivné časopisy či televize s vysokou sledovaností, pak jím vlastněná média mohou svým uživatelům nabídnout v podstatě úplně všechno, s výjimkou toho, co by bylo zapotřebí. Jan Werich v jedné veselohře – myslím, že to byl Císařův pekař – říká: „Co třeba, to netřeba.“ Podle této Rudolfovy zásady vlastně existuje celé lidstvo. Čeho je lidstvu opravdu třeba, to lidstvo nepěstuje ani náhodou. A co má pro ně hrozivé následky, toho houšť!
Média veřejné služby patří v České republice „klubu pražských a brněnských samotářů“, což je názorová skupina lidí, která sama sobě připisuje zásluhy o „sametovou revoluci“ a následný údajně demokratický vývoj v zemi, ke kterému by bez jejich osobního přičinění samozřejmě vůbec nemohlo dojít. Proto jim náleží doživotně i posmrtně funkce, výsady, ocenění i veškerá pravda. Je-li tomu tak u médií veřejné služby, proč by měla transparentně privátní média sloužit národům při jejich osvícení a cestě vzhůru? Tedy při tom, co například Řehoř z Nissy nazýval řecky „epektasis“, tedy upínání se k něčemu vyššímu, lepšímu, dokonalejšímu, čistšímu? Stačí, když budou média prostě udržovat status quo společnosti, ve které o všem rozhodují peníze a vztahy mezi bohatými a lidmi, kteří pro ně pracují. Viděno z tohoto úhlu, jsou tedy velká média ve správných rukou, když patří těm, kteří ve kvazidemokratických společnostech disponujících celým rozsáhlým aparátem demokratických institucí rozhodují namísto občanů, kteří občas chodí k volbám a pak se od nich vracejí k vlastní nemohoucnosti.
Jestliže se občané demokratických zemí Západu nijak nesnaží o to, aby se „vláda věcí jejich vrátila do rukou jejich“ – tedy byla odňata oligarchii a plutokracii a vrátila se demokracii, pak nemá velký význam, zda některé velké médium patří docela průhledně některému magnátovi či zda tón jeho zpravodajství a publicistiky ovlivňuje nějaký samozvaný klub majitelů pravdy. Ani v tom, ani v onom případě neslouží médium národu v podobném smyslu, v jakém se snažili svým národům sloužit národní buditelé.
Média nechtějí tříbit myšlení svých čtenářů, posluchačů a diváků a vést je blíže k poznání a pravdě. Chtějí být pouze čtená, poslouchaná, sledovaná. Chtějí mít zisk a udržovat svět v té podobě, ve které se nachází, případně jej ještě o něco zhoršit. Proto soudím, že TV Nova ve vlastnictví Petra Kellnera bude úplně k nerozeznání od TV Nova ve vlastnictví kohokoliv jiného. Právě tak, jako je nerozeznání politika té či oné vládní koalice. „Co třeba, to netřeba,“ pravil Rudolf II. v podání Jana Wericha. A tak tomu má být zřejmě ještě hodně dlouho.