Pokračování eseje Miluš Kotišové o podstatě peněz se ve třetím pokračování věnuje několika různým návrhům měnových reforem od všeobecného základního příjmu až po digitální měnu G1/Duniter.
První a druhý díl eseje si můžete přečíst zde (1. díl) a dále zde (2. díl).
Našla jsem tři další ekonomy – nepočítám-li již zmiňovaného Kostaričana Alberta Marténa a jeho Metafyzickou teorii peněz z roku 1951 (v roce 2014 jsem ji přeložila do češtiny a vydala vlastním nákladem) –, kteří považují/ovali peníze za jazyk, třebaže z tohoto svého názoru nevyvodili, na rozdíl od Marténa, nějaké dalekosáhlejší důsledky: Anne Robert Jacques Turgot, Robert A. Leonard a Michael Phillips. Stejně tak ale nejsem zdaleka osamocena ve svých úvahách o radikálně novém promýšlení „peněz“, a to ani v České republice, což je nadějné. Zde vybírám pět nejslibnějších příspěvků, které jsou určitou (přímou, nepřímou) inspirací pro můj návrh. Všechny mají společné ještě jednu důležitou snahu, která nemusí být patrná na první pohled: pokus o zjednodušení přebyrokratizovaného uspořádání společnosti:
Všeobecný nepodmíněný příjem
Prvním, nejméně odvážným návrhem je – zde budete překvapeni – myšlenka všeobecného nepodmíněného základního příjmu. V rámci stávající monetární soustavy by se jednalo o jistou celospolečenskou úmluvu o přerozdělení a použití určité části peněz. Dočasně by pomohl s nejkřiklavějšími problémy současnosti. Podle mého je tento návrh podvědomě živen jakýmsi intuitivním prohlédnutím, že ve skutečnosti „nedostatek“ peněz je umělý. Jinak se ale nedotýká podstaty peněz jako takových. Existuje ve dvou základních variantách: 1) při zachování většiny státních typů dalších podporu, 2) při jejich zrušení: stát nebude už poskytovat žádné další sociální příspěvky a podporu. (Z českých politických stran má ve svém programu zavedení všeobecného základního příjmu jako jediná Česká pirátská strana).
Svrchované peníze
Druhý nejméně radikální je návrh reformy britské nezávislé organizace Positive Money a spřízněných ekonomů. Požaduje svrchované peníze, které bude moct vydávat jen nezávislá instituce (může jí být centrální banka), soukromé banky ztratí možnost tzv. úvěrové emise nových peněz. Nové bezúročné peníze by plynuly do hospodářství pěti různými způsoby: první čtyři přes státní rozpočet 1) formou veřejných investic a poptávání služeb, 2) formou daňových úlev, nové peníze budou kompenzovat výpadek příjmů, 3) přímou distribucí mezi všechny občany (jakýsi nepodmíněný základní příjem, jen nárazový, občasný) a 4) budou použity na splacení státního dluhu. Za 5) nezávislá monetární instituce či centrální banka může případně nově emitovaný objem peněz za úrok poskytnout soukromým bankám na úzce vymezené a přísně kontrolované účely – totiž jen na produktivní úvěry. Úvěry produktivní dnes tvoří jen asi 8 % celkového objemu úvěrů. Tento návrh si získává pomalu už i vlivné příznivce mezi renomovanými novináři a ekonomy (Martin Wolf z Financial Times).
Solidaristický model Alberta Marténa
Třetím nesmírně podnětným návrhem je solidaristická myšlenka kostarického filozofa, právníka, ekonoma, ale rovněž aktivního politika a celoživotně velmi pilného publicisty a spisovatele Alberta Marténa z konce čtyřicátých let minulého století, která řekněme rozšiřuje nabídku participativních podnikatelských modelů o jakýsi hybrid družstva přidruženého k firmě. Princip: 1) zaměstnavatel a skupina nejméně 12 zaměstnanců založí solidaristickou asociaci; 2) každý člen – zaměstnanec firmy – měsíčně povinně (na základě dobrovolného rozhodnutí) spoří 5 % svého platu do fondu této asociace; 3) každý měsíc zaměstnavatel/firma povinně (z dobrovolného rozhodnutí) doplňuje do fondu (na účet každého zaměstnance) odpovídající částku 5 %; 4) nakumulovaná částka (součet A. naspořená zaměstnancem a B. vyplácená zaměstnavatelem = 10 % x 12 měsíců x počet let členství) patří členovi – zaměstnanci – a je mu v plné výši vyplacena v případě odchodu z firmy, a tedy i z asociace; 5) do té doby může asociace rozhodovat o tom, jestli budou dávat členům bezúročné, nízkoúročné půjčky, anebo zainvestuje do rozvoje firmy (také jako půjčka bezúročná, nízkoúročená). Martén vnímal solidarismus jako cestu k překonání vyostřených třídních rozdílů, zkrátka způsob, jak nabídkou podstatně lepšího řešení (vymýcení chudoby a dalších nespravedlností ve společnosti) vzít komunismu vítr z plachet – naplněním jeho základních cílů (!). Inspirován byl dvěma evropskými mysliteli, francouzským pozitivistou Leónem Bourgeoisem a německým jezuitou Heinrichem Peschem, ale původní ideje rozvinul v kostarických podmínkách do originální podoby. Později zformuloval koncept tzv. univerzální kapitalizace, bankovního efektu i na státní úrovni a rozpracoval koncept čtvrtého rozměru ceny. Pokusil se koncem 70. let o ústavní reformu, tedy zavést do ústavy prvek ekonomické demokracie, jakéhosi podílu občanů na národním produktu. Kritizoval totiž tradiční dělbu moci na tři pilíře: moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, neboť se domníval, že takovéto rozdělení odsuzuje stát k bezzubosti a neefektivitě a že funkčním rozdělením (vypozorované z ontologických zákonitostí přírody) je ve skutečnosti dělba na moc sociální (politickou) a ekonomickou. Pro dnešní turbulentní dobu může být neotřelé myšlení této pozoruhodně všestranné osobnosti skutečně velkým zdrojem inspirace. Mimo jiné i proto, že pro vzdělanější kostarické kruhy bylo v době jeho dospívání a raných dospělých let typické a zcela přirozené, že intelektuálové hojně četli díla starověkých řeckých filozofů, ještě stále přetrvával mocný dojem z nevšední papežské encykliky Lva XIII. Rerum Novarum (O nových věcech – o sociální a dělnické otázce) z roku 1891, ale bylo rovněž běžné studovat Kapitál Karla Marxe, a to bezpředsudečně, s kritickým duchem, vedle samozřejmě klasických autorů pojednávajících o volném trhu a kapitalismu. V tamějším kulturním milieu se tedy neopakovatelně a v plné své síle přirozeně mísily, střetávaly i navzájem obohacovaly rozličné velké světové i časem prověřené ideje (na rozdíl třeba od Evropy, kde byl jejich vliv nerovnoměrný a časově nesouběžný) a v mysli naší tvůrčí osobnosti vydaly zajímavé plody. Martén se například nerozpakoval hovořit o povinnosti člověka pracovat, ovšem s odkazem na konzervativní prameny, svatého Tomáše apod. Do češtiny by stálo za to přeložit jeho spisy Univerzální kapitalizace a Jak porazit komunismus. (Knihy mohu zájemcům poskytnout zatím alespoň ve španělštině, v digitálním formátu, jakož i ostatní Marténova díla.)
Kolektivní inteligence
Čtvrtý návrh. Přinejmenším jeden další autor uvažuje o penězích už v přímé souvislosti se způsobem a kvalitou rozhodování, přístupem k informacím ve společnosti a dosaženou úrovní kolektivní inteligence; je jím Francouz Jean-François Noubel. Ten ve svém eseji z roku 2004 s názvem Intelligence Collective: la révolution invisible rozlišuje tři druhy kolektivní inteligence: 1) původní kolektivní inteligenci (př. hudební těleso, fotbalové mužstvo apod.), 2) pyramidální kolektivní inteligenci (reprezentace „jeden-mnoho“ v hierarchickém seskupení) a konečně 3) globální kolektivní inteligenci. Pro první a třetí formu kolektivní inteligence je společné charakteristické ustavení tzv. holoptického prostoru – v něm všichni zúčastnění, byť z různých míst, vidí živou skutečnost v její (téměř) úplnosti, jakoby zblízka, a mohou jednat nezávisle (svobodně), a přece koordinovaně (v síti). Beth Noveck (Wiki Government, 2009) jinými slovy říká, že všechny úspěšné systémy kolektivní inteligence musejí umět zprostředkovávat „vizuální deliberaci“, tj. věrně zrcadlit aktuální stav věcí pro účastníky určitého procesu, v našem případě občany. Díky tomu se může holoptický prostor vynořit i v podmínkách ryze virtuálního „týmu“ složeného ze zdánlivě anonymního a na pohled neřiditelného tisícihlavého „davu“. Zatímco u druhého typu kolektivní inteligence figurují nedostatkové peníze, Noubel je přesvědčen, že podmínkou globální kolektivní inteligence, z těchto třech nejpokročilejší, je existence jakýchsi otevřených peněz a ekonomie daru. Představuje si, že tak bude rozetnut gordický uzel, na který poukázal Rousseau, když hovořil o nutném demokratickém deficitu příliš velkých společenství. Tento návrh je zatím především v rovině teoretických úvah, i když se na tomto poli začaly experimenty malého rozsahu.
Drahorádův model
A jako pátého zmíním českého badatele Josefa Drahoráda a jeho podnětný systémový pohled na hospodářství a změnu monetární soustavy, popsané v článku How to Tame Money? Systemic Analysis of the Present Economic Situation (uveřejněný v anglickém jazyce a volně dostupný na internetu). V něm přichází se třemi velmi pozoruhodnými postřehy a nápady. Předně je třeba říct, že J. Drahorád nevidí žádný legitimní důvod, proč by měly peníze být generovány jiným subjektem než státem a k jinému účelu než k obecnému prospěchu. Takto jedině může stát efektivně plnit své základní poslání a funkci, a to odstraňovat nejrůznější bariéry ve společnosti. Pokud by tomu tak bylo a stát emitoval své peníze, může přestat vybírat daně (1). Jistě uznáte, že to je velmi troufalá myšlenka. Ale kromě toho Drahorád soudí, že v ekonomice jsou dva oddělené okruhy s odlišnými zájmy (pro stručnost osobní a firemní) a v nich dnes obíhá naneštěstí táž měna, což Drahorád považuje za hrubou systémovou chybu. Každý okruh má jinou logiku, a musí se proto odlišovat dva typy měn. (2) Pomocí těchto měn – respektive směnných kurzů (3) za přechod měny z jednoho okruhu do druhého – může stát účinně regulovat trh a omezovat škodlivé chování „ekonomických“ subjektů a usměrňovat je k etickému, biofilnímu a zároveň racionálnímu chování. Vzhledem ke skromnému rozsahu článku Josef Drahorád zatím jen naznačuje směr svých úvah. V důsledku změny systému by stát jako celek ztratil represivní charakter a atributy, a to směrem k vlastním obyvatelům i k ostatním státům. (Více zde).
Digitální měna G1/Duniter
Pro poslední návrh se vrátím do Francie, kde vzniká nová digitální měna G1/Duniter, jež je jakousi odpovědí na volání po všeobecném základním příjmu (hlásí se k prvnímu zastánci základního příjmu ve Francii Yolandu Bressonovi). Všechny emitované – bezdluhové! – peníze jsou automaticky rozdělovány rovným dílem každému účastníkovi sítě. Měna je navržena podle Peněžní teorii relativity (Stéphane Laborde, zde), která se analogicky k Einsteinově teorii relativity snaží docílit tzv. časo-prostorové symetrie, čili co se přístupu k penězům a hodnotám týče, není zvýhodňována žádná lokální (individuální) přítomnost ani žádná generace na úkor příštích. Jde o zcela nový přístup k řešení známého problému „tří producentů“: tři producenti X, Y a Z vytvářejí hodnoty Hx, Hy a Hz, přičemž X chce hodnotu Hy, Y chce hodnotu Hz a Z chce hodnotu Hx.
Možná přemýšlíte, proč zde nezmiňuji bitcoin. Je to proto, že bitcoin je zcela zpátečnicky okouzlen zlatem, má v sobě zabudován prvky čiré nahodilosti, mechanismus emitování mincí zvýhodňuje technicky vybavené, jsou anonymizovány transakce (čili posiluje se tím neosobnost, rozval sociálních vztahů a vzájemné důvěry) a v neposlední řadě je sice vzbuzován dojem konečnosti objemu peněz, ale matematicky je možno bitcoiny štěpit dál a dál. Jako skvělý investiční a hlavně spekulativní nástroj pro první příchozí asi funguje, jako první reálná alternativa současnému systému je po omezenou dobu přínosný, protože vyvolává i u laické veřejnosti podstatné otázky, ale tím je význam této měny – alespoň z mého pohledu – vyčerpán. Daleko lepší budoucnost má technologie, na níž stojí – blockchain.
Pokračování příště.